Nový sortiment

Hosta Patriot patří k osvědčeným klasikám, které si získaly oblibu výrazným kontrastem listů a dlouhodobou spolehlivostí v zahradě. Je to velmi nápadně vybarvená i tvarované odrůda, která vytváří nízký, široce rozložený trs s pravidelným habitem, vysoký přibližně 30 cm v listu a kolem 75 cm do šířky. Listy jsou zhruba 18 cm dlouhé a 13 cm široké, široce vejčité až srdčité, s pevnou, silnou texturou. Střed listu je tmavě zelený, zatímco okraj je výrazně kontrastně bílý, přibližně 2,5 cm široký a mírně se stáčí směrem vzhůru. Květní stvoly dorůstají výšky kolem 75 cm a nesou středně fialové, jemně proužkované, trubkovité květy, které se objevují od poloviny června do poloviny července ve velkém množství. Odrůda vznikla ve Virginii jako sport hosty ‘Francee’ a v roce 1997 byla oceněna titulem Hosta of the Year, což potvrzuje její výjimečnou zahradní hodnotu i dlouhodobou stabilitu.

Hosty přinášejí do zahrady drama i klid zároveň: dramaticky velké, často sytě vybarvené listy, ale díky své strnulosti a pomalému růstu i rozrůstání do větších trsů také pocit klidu a potřebu trpělivosti. Jejich architektonická struktura se u jiných trvalek hledá jen těžko a přímo vybízí k ostrým kontrastům. Nebojte se proto hutných kombinací rozdílných textur – například trávovitě protáhlých listů liriope, dlanitě dělených tvarů kakostů, okázalých vějířů kapradin nebo naopak drobnolistých a jemných trvalek, které zde fungují jako nejmenší společníci v tomto téměř deštném pralese. Můžete je pěstovat v izolovaných trsech, nebo mladé rostliny přesazovat každoročně o kousek dál a dát tak vzniknout půdnímu pokryvu nebo atraktivním pruhům kolem cestiček či jako podrostový okraj vyšších trvalek či keřů.

Hosty potřebují rovnoměrně vlhkou, nevysychavou půdu s dostatkem živin, preferují mírně kyselou zem, ale není to podmínka. Na hnojení výborně reagují mohutnějším olistěním a bohatším trsem. Ideální umístění je v polostínu nebo na slunci s občasným přistíněním během částí dne. Tmavozelené, masivní kultivary snesou více slunce než jemně panašované nebo světlolisté formy, které v plném slunci rychle blednou a pálí se. Naopak do tmavého stínu jsou vhodné jen formy, u kterých neočekáváte kvetení. Listy jsou opadavé, takže po zimě opatrně odstraňte zavadlé a často již tlející listy z loňské sezóny, abyste neponičili již brzy zjara rašící puky. Pozor na slimáky, kterým jejich listy moc chutnají a ve venkovských zahradách bez plotů na vysokou zvěř, která si na listech umí pochutnat. Dobře snáší městské, znečištěné ovzduší a jsou vhodné i do venkovních nádob, kde je častěji zaléváte a hnojíte. ‚Patriot‘ je plně mrazuvzdorná do min. -40 °C, nejlépe prospívá v polostínu až světlém stínu; snese i mírné ranní slunce, zatímco ostré polední a odpolední slunce může oslabit kontrast panašování, a díky silné textuře listů patří k odrůdám se střední odolností vůči slimákům, kteří oslabují jen při silném výskytu.

Poslední revize 06-04-2026

Hosta Sunny Halcyon je jako sluníčko ve stinné zahrádce. Barva jejích listů je pro hosty naprosto výjimečná. Vytváří nízký, měkce navršený trs s polštářovitým růstem, vysoký přibližně 30 cm a široký kolem 50 cm, s mírným až středním tempem růstu. Listy jsou zhruba 20 cm dlouhé a 14 cm široké, vejčité se srdčitou bází a devíti páry žilek; jejich plocha je poměrně plochá a nese silnou, pevnou texturu. Základní barva listu je zářivě žlutá až žlutozelená, doplněná zelenavým přelivem, nápadnějším při okrajích, což vytváří ten světlý, „slunečný“ dojem, na který odkazuje i první jméno odrůdy. To druhé – halcyon – znamená ledňáček a v přeneseném smyslu označuje klidné, bezvětrné období, kdy se podle starých představ moře utiší a svět na chvíli zpomalí. Neplést se stejnojmennou a slavnou modrolistou odrůdou ‘Halcyon’, vyšlechtěnou Ericem Smithem. Sunny Halcyon vznikla jako sport odrůdy ‘Catherine’ a registrována byla roku 2021.

Hosty přinášejí do zahrady drama i klid zároveň: dramaticky velké, často sytě vybarvené listy, ale díky své strnulosti a pomalému růstu i rozrůstání do větších trsů také pocit klidu a potřebu trpělivosti. Jejich architektonická struktura se u jiných trvalek hledá jen těžko a přímo vybízí k ostrým kontrastům. Nebojte se proto hutných kombinací rozdílných textur – například trávovitě protáhlých listů liriope, dlanitě dělených tvarů kakostů, okázalých vějířů kapradin nebo naopak drobnolistých a jemných trvalek, které zde fungují jako nejmenší společníci v tomto téměř deštném pralese. Můžete je pěstovat v izolovaných trsech, nebo mladé rostliny přesazovat každoročně o kousek dál a dát tak vzniknout půdnímu pokryvu nebo atraktivním pruhům kolem cestiček či jako podrostový okraj vyšších trvalek či keřů.

Hosty potřebují rovnoměrně vlhkou, nevysychavou půdu s dostatkem živin, preferují mírně kyselou zem, ale není to podmínka. Na hnojení výborně reagují mohutnějším olistěním a bohatším trsem. Ideální umístění je v polostínu nebo na slunci s občasným přistíněním během částí dne. Tmavozelené, masivní kultivary snesou více slunce než jemně panašované nebo světlolisté formy, které v plném slunci rychle blednou a pálí se. Naopak do tmavého stínu jsou vhodné jen formy, u kterých neočekáváte kvetení. Listy jsou opadavé, takže po zimě opatrně odstraňte zavadlé a často již tlející listy z loňské sezóny, abyste neponičili již brzy zjara rašící puky. Pozor na slimáky, kterým jejich listy moc chutnají a ve venkovských zahradách bez plotů na vysokou zvěř, která si na listech umí pochutnat. Dobře snáší městské, znečištěné ovzduší a jsou vhodné i do venkovních nádob, kde je častěji zaléváte a hnojíte. ‚Sunny Halcyon‘ je plně mrazuvzdorná do cca -40 °C, nejlépe prospívá v polostínu až světlém stínu; snese i mírné ranní slunce, zatímco ostré polední a odpolední slunce může listy popálit, a díky silné textuře patří k odrůdám se střední odolností vůči slimákům, kteří ji však při silném výskytu mohou poškodit.

Poslední revize 06-04-2026

Hosta Sleeping Beauty je krásná Šípková Růženka, která čeká na svého prince, co ji políbí. A protože miluje růst ve vlhku, asi to bude žabák – že by také zakletý? Pod pohádkovým jménem se skrývá nápadně dvoubarevná odrůda se širokým lemem při okraji listu a nízkým růstem. Listy jsou zhruba 16,5 cm dlouhé a 9,5 cm široké, úzce srdčité a protažené do špice; jejich barva je intenzivně modrozelená, krytá výrazným ojíněním na horní i spodní straně, které jim dává hluboký, chladný tón. Plochý krémově bílý okraj široký asi 1 cm je výrazný, ale v kombinaci s chladným odstínem zbytku listu působí přirozeně a klidně. Květní stvoly dosahují výšky přibližně 45 až 60 cm a nesou trubkovité, světle levandulové květy s jemně světlejším středem okvětních lístků; kvetení probíhá od konce července do poloviny srpna. Odrůdu zaregistrovala americká školka Walters Gardens z Michiganu a vznikla jako sport hosty ‘Halcyon’, po níž zdědila výrazné ojínění a stabilní zbarvení.

Hosty přinášejí do zahrady drama i klid zároveň: dramaticky velké, často sytě vybarvené listy, ale díky své strnulosti a pomalému růstu i rozrůstání do větších trsů také pocit klidu a potřebu trpělivosti. Jejich architektonická struktura se u jiných trvalek hledá jen těžko a přímo vybízí k ostrým kontrastům. Nebojte se proto hutných kombinací rozdílných textur – například trávovitě protáhlých listů liriope, dlanitě dělených tvarů kakostů, okázalých vějířů kapradin nebo naopak drobnolistých a jemných trvalek, které zde fungují jako nejmenší společníci v tomto téměř deštném pralese. Můžete je pěstovat v izolovaných trsech, nebo mladé rostliny přesazovat každoročně o kousek dál a dát tak vzniknout půdnímu pokryvu nebo atraktivním pruhům kolem cestiček či jako podrostový okraj vyšších trvalek či keřů.

Hosty potřebují rovnoměrně vlhkou, nevysychavou půdu s dostatkem živin, preferují mírně kyselou zem, ale není to podmínka. Na hnojení výborně reagují mohutnějším olistěním a bohatším trsem. Ideální umístění je v polostínu nebo na slunci s občasným přistíněním během částí dne. Tmavozelené, masivní kultivary snesou více slunce než jemně panašované nebo světlolisté formy, které v plném slunci rychle blednou a pálí se. Naopak do tmavého stínu jsou vhodné jen formy, u kterých neočekáváte kvetení. Listy jsou opadavé, takže po zimě opatrně odstraňte zavadlé a často již tlející listy z loňské sezóny, abyste neponičili již brzy zjara rašící puky. Pozor na slimáky, kterým jejich listy moc chutnají a ve venkovských zahradách bez plotů na vysokou zvěř, která si na listech umí pochutnat. Dobře snáší městské, znečištěné ovzduší a jsou vhodné i do venkovních nádob, kde je častěji zaléváte a hnojíte. Hosta ‘Sleeping Beauty’ je plně mrazuvzdorná do cca -40 °C, nejlépe prospívá v polostínu až světlém stínu, snese i krátkodobé ranní slunce, zatímco ostré polední a odpolední slunce může oslabit ojínění a poškodit světlý lem listů; díky pevnější textuře patří k odrůdám se střední odolností vůči slimákům, kteří ji při silném výskytu mohou napadat.

Poslední revize 06-04-2026

Risky Business je lahůdkou mezi hostami, neboť nabízí nezvyklou barevnou kombinaci, která vypadá až exoticky. Je to rychle rostoucí odrůda vytvářející široký, měkce navršený trs s vystoupavým habitem a listy, které jsou od sebe nápadně oddělené, což jí propůjčuje pevné a ušlechtilé vzezření. Rychlým tempem růstu dosahuje přibližně 40 cm na výšku a až kolem 90 cm do šířky. Listy jsou zhruba 18 cm dlouhé a 14 cm široké, široce vejčité s plochou bází a osmi páry žilek; jejich plocha je převážně plochá, s pevnou, ale spíše matnou texturou. Střed listu protíná široký, čistě bílý proužek jako tah štětcem, obklopený sytě zelenou barvou s mírným namodralým nádechem. Za zmínku stojí i poněkud nápadná špička, která se často lehce stáčí směrem k okrajům, což dodává trsu živější výraz. Horní strana listů je matná, spodní nese jemný ojíněný povlak. Květní stvoly jsou bílé, dorůstají výšky kolem 70 cm a nesou středně levandulově fialové, trubkovité květy, které se objevují od poloviny července do poloviny srpna. Odrůda vznikla jako sport hosty ‘Striptease’ a byla vyšlechtěna Hansem Hansenem a Tony Aventem; pochází z USA a je chráněna evropským šlechtitelským právem pod číslem PBR 24529.

Hosty přinášejí do zahrady drama i klid zároveň: dramaticky velké, často sytě vybarvené listy, ale díky své strnulosti a pomalému růstu i rozrůstání do větších trsů také pocit klidu a potřebu trpělivosti. Jejich architektonická struktura se u jiných trvalek hledá jen těžko a přímo vybízí k ostrým kontrastům. Nebojte se proto hutných kombinací rozdílných textur – například trávovitě protáhlých listů liriope, dlanitě dělených tvarů kakostů, okázalých vějířů kapradin nebo naopak drobnolistých a jemných trvalek, které zde fungují jako nejmenší společníci v tomto téměř deštném pralese. Můžete je pěstovat v izolovaných trsech, nebo mladé rostliny přesazovat každoročně o kousek dál a dát tak vzniknout půdnímu pokryvu nebo atraktivním pruhům kolem cestiček či jako podrostový okraj vyšších trvalek či keřů.

Hosty potřebují rovnoměrně vlhkou, nevysychavou půdu s dostatkem živin, preferují mírně kyselou zem, ale není to podmínka. Na hnojení výborně reagují mohutnějším olistěním a bohatším trsem. Ideální umístění je v polostínu nebo na slunci s občasným přistíněním během částí dne. Tmavozelené, masivní kultivary snesou více slunce než jemně panašované nebo světlolisté formy, které v plném slunci rychle blednou a pálí se. Naopak do tmavého stínu jsou vhodné jen formy, u kterých neočekáváte kvetení. Listy jsou opadavé, takže po zimě opatrně odstraňte zavadlé a často již tlející listy z loňské sezóny, abyste neponičili již brzy zjara rašící puky. Pozor na slimáky, kterým jejich listy moc chutnají a ve venkovských zahradách bez plotů na vysokou zvěř, která si na listech umí pochutnat. Dobře snáší městské, znečištěné ovzduší a jsou vhodné i do venkovních nádob, kde je častěji zaléváte a hnojíte. ‘Risky Business’ je plně mrazuvzdorná do cca -40 °C, nejlépe prospívá v polostínu až světlém stínu, ale snese i hodně slunce, pokud alespoň část dne si odpočine v toulavém stínu. Díky pevné textuře patří k odrůdám, které lépe odolávají slimákům, ale při větším výskytu plžů k mírnému poškození dojít může. 

Poslední revize 06-04-2026

Frances Williams patří k nejvýraznějším velkolistým hostám a dodnes je považována za jednu z ikon modrozelených odrůd se světlým lemem. Vytváří mohutný, široce rozložený trs dorůstající přibližně 45 cm na výšku a až kolem 90 cm do šířky. Listy jsou velmi velké, zhruba 30 cm dlouhé a 25 cm široké, široce vejčité až okrouhlé, s dvanácti páry výrazných žilek a silnou, plastickou texturou. Střed listu je modrozelený, zatímco okraj je široký, nepravidelný, v odstínech pistáciové až žluté, přičemž barevný kontrast se v průběhu sezóny mírně proměňuje a dodává rostlině živý, proměnlivý výraz. Květní stvoly vyrůstají nad listy do výšky kolem 75 cm a nesou bílé, trubkovité květy, které se objevují od poloviny června do léta. Odrůda vznikla v Massachusetts jako sport hosty ‘Elegans’, na jejím šlechtění se podíleli Frances a Conrad Williamsovi a právě po Frances, významné americké pěstitelce a propagátorce host, byla pojmenovaná. Registrovaná od roku 1986.

Hosty přinášejí do zahrady drama i klid zároveň: dramaticky velké, často sytě vybarvené listy, ale díky své strnulosti a pomalému růstu i rozrůstání do větších trsů také pocit klidu a potřebu trpělivosti. Jejich architektonická struktura se u jiných trvalek hledá jen těžko a přímo vybízí k ostrým kontrastům. Nebojte se proto hutných kombinací rozdílných textur – například trávovitě protáhlých listů liriope, dlanitě dělených tvarů kakostů, okázalých vějířů kapradin nebo naopak drobnolistých a jemných trvalek, které zde fungují jako nejmenší společníci v tomto téměř deštném pralese. Můžete je pěstovat v izolovaných trsech, nebo mladé rostliny přesazovat každoročně o kousek dál a dát tak vzniknout půdnímu pokryvu nebo atraktivním pruhům kolem cestiček či jako podrostový okraj vyšších trvalek či keřů.

Hosty potřebují rovnoměrně vlhkou, nevysychavou půdu s dostatkem živin, preferují mírně kyselou zem, ale není to podmínka. Na hnojení výborně reagují mohutnějším olistěním a bohatším trsem. Ideální umístění je v polostínu nebo na slunci s občasným přistíněním během částí dne. Tmavozelené, masivní kultivary snesou více slunce než jemně panašované nebo světlolisté formy, které v plném slunci rychle blednou a pálí se. Naopak do tmavého stínu jsou vhodné jen formy, u kterých neočekáváte kvetení. Listy jsou opadavé, takže po zimě opatrně odstraňte zavadlé a často již tlející listy z loňské sezóny, abyste neponičili již brzy zjara rašící puky. Pozor na slimáky, kterým jejich listy moc chutnají a ve venkovských zahradách bez plotů na vysokou zvěř, která si na listech umí pochutnat. Dobře snáší městské, znečištěné ovzduší a jsou vhodné i do venkovních nádob, kde je častěji zaléváte a hnojíte. ‘Frances Williams’ je plně mrazuvzdorná do cca -40 °C a nejlépe prospívá v polostínu až světlém stínu, kde si její modrozelené listy zachovávají nejlepší vybarvení; na plném slunci může docházet k popálení listů a blednutí okrajů a navzdory silné textuře může být atraktivní pro slimáky, zejména ve vlhčích podmínkách.

Poslední revize 06-04-2026

Bohyška First Frost si ve stinné zahradě nárokuje stejnou pozornost jako jiné, srovnatelně nápadně vybarvené trvalky. Už při rašení je jasné, že nejde o jemnou, elegantní hostu do kombinace, ale o majestátně působící odrůdu, jejíž hlavní zbraní jsou kontrast a barva. Listy se rozvíjejí s ostrým, studeně žlutým okrajem, zatímco střed zůstává tlumeně modrozelený a působí pevně a klidně. Tento rozdíl není krátkodobým jarním efektem, ale vychází z genetického základu odrůdy navazující na modrolistou linii s výraznou voskovou vrstvou. Opadavé listy dorůstají délky 20-25 cm, jsou silné, hladké, protáhle vejčité a lehce klenuté, takže trs působí uspořádaně a důstojně. Během sezony se panašování proměňuje, žlutý lem postupně bledne do krémových tónů, zatímco střed si při dostatečné vlhkosti a ochraně před poledním sluncem udržuje chladnější odstín déle než u většiny panašovaných host. V polovině léta se objevují světle levandulové květy nesené na pevných stvolech vysokých 60-70 cm. 'First Frost' vznikla jako sport odrůdy 'Halcyon' a v roce 2000 ji představil americký trvalkový guru Hans Hansen (*1959) ze školky Walters Gardens. Jméno této bohyšky v překladu zní ‚První mrazík‘ a odkazuje na skutečnost, že listy si často zachovávají pevnost a nápadné barvy až do prvních podzimních mrazů.

Hosty přinášejí do zahrady drama i klid zároveň: dramaticky velké, často sytě vybarvené listy, ale díky své strnulosti a pomalému růstu i rozrůstání do větších trsů také pocit klidu a potřebu trpělivosti. Jejich architektonická struktura se u jiných trvalek hledá jen těžko a přímo vybízí k ostrým kontrastům. Nebojte se proto hutných kombinací rozdílných textur – například trávovitě protáhlých listů liriope, dlanitě dělených tvarů kakostů, okázalých vějířů kapradin nebo naopak drobnolistých a jemných trvalek, které zde fungují jako nejmenší společníci v tomto téměř deštném pralese. Můžete je pěstovat v izolovaných trsech, nebo mladé rostliny přesazovat každoročně o kousek dál a dát tak vzniknout půdnímu pokryvu nebo atraktivním pruhům kolem cestiček či jako podrostový okraj vyšších trvalek či keřů.

Hosty potřebují rovnoměrně vlhkou, nevysychavou půdu s dostatkem živin, preferují mírně kyselou zem, ale není to podmínka. Na hnojení výborně reagují mohutnějším olistěním a bohatším trsem. Ideální umístění je v polostínu nebo na slunci s občasným přistíněním během částí dne. Tmavozelené, masivní kultivary snesou více slunce než jemně panašované nebo světlolisté formy, které v plném slunci rychle blednou a pálí se. Naopak do tmavého stínu jsou vhodné jen formy, u kterých neočekáváte kvetení. Listy jsou opadavé, takže po zimě opatrně odstraňte zavadlé a často již tlející listy z loňské sezóny, abyste neponičili již brzy zjara rašící puky. Pozor na slimáky, kterým jejich listy moc chutnají a ve venkovských zahradách bez plotů na vysokou zvěř, která si na listech umí pochutnat. Dobře snáší městské, znečištěné ovzduší a jsou vhodné i do venkovních nádob, kde je častěji zaléváte a hnojíte. First Frost je mrazuvzdorná přibližně do -40 °C, snáší i světlejší stanoviště s ranním nebo rozptýleným sluncem, ale v plném poledním úpalu ztrácí voskový povrch, a díky silným listům patří mezi hosty jen málo vyhledávané slimáky.

Poslední revize 05-04-2026

Hlavním kouzlem hosty Bedazzled je kontrast, který funguje už z dálky, přestože se nejedná o velkolistou odrůdu. Tvoří nízký, kompaktní a velmi hustý trs. Listy jsou zhruba 15 cm dlouhé a 10 cm široké, se srdčitou bází a osmi až deseti páry žilek; střed listu je středně modrozelený až tmavě zelený, zatímco plochý okraj široký asi 2,5 cm je světle žlutozelený až zlatavě žlutý, což vytváří výrazný, ale vyvážený kontrast. Horní strana listu je matná, spodní nese jemný ojíněný povlak, který zvýrazňuje chladnější tón pletiva a odkazuje na podíl modrolistého rodiče. Květy jsou trubkovité, středně levandulové, přibližně 4 cm dlouhé a objevují se v létě na nenápadných stvolech vysokých kolem 50 cm, takže zůstávají jasně podřízené listové kresbě. Odrůdu zaregistroval Don Dean roku 1999 a vznikla křížením odrůd ‘Little Wonder’ jako mateřské rostliny a ‘Love Pat’ jako pylového rodiče, což se odráží v kombinaci pevné textury listu, výrazného lemu a nízkého, rozloženého habitu. Název Bedazzled, tedy „oslněná“ nebo „třpytivá“, přesně vystihuje efekt světlého okraje listů v polostínu, kde rostlina působí výrazněji, než by její velikost napovídala.

Hosty přinášejí do zahrady drama i klid zároveň: dramaticky velké, často sytě vybarvené listy, ale díky své strnulosti a pomalému růstu i rozrůstání do větších trsů také pocit klidu a potřebu trpělivosti. Jejich architektonická struktura se u jiných trvalek hledá jen těžko a přímo vybízí k ostrým kontrastům. Nebojte se proto hutných kombinací rozdílných textur – například trávovitě protáhlých listů liriope, dlanitě dělených tvarů kakostů, okázalých vějířů kapradin nebo naopak drobnolistých a jemných trvalek, které zde fungují jako nejmenší společníci v tomto téměř deštném pralese. Můžete je pěstovat v izolovaných trsech, nebo mladé rostliny přesazovat každoročně o kousek dál a dát tak vzniknout půdnímu pokryvu nebo atraktivním pruhům kolem cestiček či jako podrostový okraj vyšších trvalek či keřů.

Hosty potřebují rovnoměrně vlhkou, nevysychavou půdu s dostatkem živin, preferují mírně kyselou zem, ale není to podmínka. Na hnojení výborně reagují mohutnějším olistěním a bohatším trsem. Ideální umístění je v polostínu nebo na slunci s občasným přistíněním během částí dne. Tmavozelené, masivní kultivary snesou více slunce než jemně panašované nebo světlolisté formy, které v plném slunci rychle blednou a pálí se. Naopak do tmavého stínu jsou vhodné jen formy, u kterých neočekáváte kvetení. Listy jsou opadavé, takže po zimě opatrně odstraňte zavadlé a často již tlející listy z loňské sezóny, abyste neponičili již brzy zjara rašící puky. Pozor na slimáky, kterým jejich listy moc chutnají a ve venkovských zahradách bez plotů na vysokou zvěř, která si na listech umí pochutnat. Dobře snáší městské, znečištěné ovzduší a jsou vhodné i do venkovních nádob, kde je častěji zaléváte a hnojíte. Hosta ‘Bedazzled’ je plně mrazuvzdorná přibližně do −40 °C, nejlépe prospívá v polostínu až světlém stínu, krátkodobé ranní slunce snese, avšak ostré polední a odpolední slunce vede k blednutí a poškození světlého lemu listů, a díky pevnější textuře patří k odrůdám se střední odolností vůči slimákům, kteří ji při silném výskytu mohou napadat.

Poslední revize 06-04-2026

First Blush je unikátní odrůda bohyšky, která na rozdíl od valné většiny ostatních nabízí něco výjimečného: červený odstín. Není ho mnoho, odtud i anglické pojmenování ‚První uzardění‘, ale při rašení listů je nápadné a stínomilné zahrádce dodá úplně jiný rozměr. Červenavé až růžové zabarvení se objevuje především na jaře a je soustředěno do mladých listů, kde vytváří jemný, proměnlivý efekt závislý na průběhu počasí a světelných podmínkách. Nejprve je rozlité po celé ploše listu a později se vytrácí smrem k okrajům, jako byste na listy vylili malinovou šťávu, která pomalu stéká a proměňuje listy den za dnem. Listy jsou středně velké, hladké, s měkčím pletivem a lehce zvlněným okrajem, takže trs působí spíše lehce a otevřeně než kompaktně. V létě jsou vesměs zelené pouze s červenými žilkami a lesklé. Od července se objevují světle levandulové květy nesené na štíhlých stvolech o výšce 60-70 cm, které listový efekt nijak nepřehlušují, neboť jsou vysoko na listovou plochou. 

Autorem odrůdy je americký šlechtitel Bob Solberg, jenž ji představil v roce 2016 a roku 2018 byl udělen patent č. PP28920. ‚First Blush‘ vznikla křížením starší odrůdy ‚Beet Salad‘, která nese sytě červené řapíky listů. A ve srovnání s další načervenalou odrůdou ‚Purple Haze‘, která nese purpurový nádech v nepravidelných pruzích na listové ploše, má ‚First Blush‘ mladé listy celé pokryté červenavým odstínem. Bob Solberg patří k výrazným osobnostem moderního šlechtění host a působí ve vlastní školce Green Hill Farm (Green Hill Hostas) v Severní Karolíně, kde se dlouhodobě věnuje jejich cílenému šlechtění bohyšek se zaměřením na barvu listů, jejich texturu a netypické znaky, které se v rodu Hosta objevují jen zřídka. Mezi jeho nejúspěšnější odrůdy patří například ‘Guacamole’, oceněná titulem Hosta of the Year v roce 2002, dále ‘Orange Marmalade’, ‘Corkscrew’, ‘Ginsu Knife’ a ‘First Blush’, která zapadá do jeho dlouhodobého zájmu o neobvyklé barevné projevy listů.

Hosty přinášejí do zahrady drama i klid zároveň: dramaticky velké, často sytě vybarvené listy, ale díky své strnulosti a pomalému růstu i rozrůstání do větších trsů také pocit klidu a potřebu trpělivosti. Jejich architektonická struktura se u jiných trvalek hledá jen těžko a přímo vybízí k ostrým kontrastům. Nebojte se proto hutných kombinací rozdílných textur – například trávovitě protáhlých listů liriope, dlanitě dělených tvarů kakostů, okázalých vějířů kapradin nebo naopak drobnolistých a jemných trvalek, které zde fungují jako nejmenší společníci v tomto téměř deštném pralese. Můžete je pěstovat v izolovaných trsech, nebo mladé rostliny přesazovat každoročně o kousek dál a dát tak vzniknout půdnímu pokryvu nebo atraktivním pruhům kolem cestiček či jako podrostový okraj vyšších trvalek či keřů.

Hosty potřebují rovnoměrně vlhkou, nevysychavou půdu s dostatkem živin, preferují mírně kyselou zem, ale není to podmínka. Na hnojení výborně reagují mohutnějším olistěním a bohatším trsem. Ideální umístění je v polostínu nebo na slunci s občasným přistíněním během částí dne. Tmavozelené, masivní kultivary snesou více slunce než jemně panašované nebo světlolisté formy, které v plném slunci rychle blednou a pálí se. Naopak do tmavého stínu jsou vhodné jen formy, u kterých neočekáváte kvetení. Listy jsou opadavé, takže po zimě opatrně odstraňte zavadlé a často již tlející listy z loňské sezóny, abyste neponičili již brzy zjara rašící puky. Pozor na slimáky, kterým jejich listy moc chutnají a ve venkovských zahradách bez plotů na vysokou zvěř, která si na listech umí pochutnat. Dobře snáší městské, znečištěné ovzduší a jsou vhodné i do venkovních nádob, kde je častěji zaléváte a hnojíte. Odrůda je plně mrazuvzdorná přibližně do −40 °C (USDA zóna 3), miluje polostín až stín a slunečné stanoviště zvládne pouze s ochranou před ostrým poledním sluncem a s vyšší zálivkou. Vzhledem k jemnějším listům patří mezi kultivary náchylnější k poškození slimáky.

Poslední revize 05-04-2026

Blue Mammoth je monumentální, modrolistá odrůda hosty ceněná pro mimořádně velké, silně strukturované listy a klidný, sochařský habitus. Vytváří mohutný, široce klenutý trs s těžkými, hluboce prošívanými, široce vejčitými listy, jejichž povrch je na jaře výrazně modrozelený až ocelově modrý díky silnému voskovému povlaku. Ten se v průběhu léta postupně zjemňuje do tlumenější modrozelené, aniž by listy ztratily svou plasticitu a robustní výraz. Okraje listů jsou lehce zvlněné, žilnatina výrazná a celek působí majestátně, přitom klidně. Trs dorůstá přibližně 70–90 cm na výšku a 120–150 cm do šířky, s listy běžně dlouhými 35–40 cm. V červnu až červenci se nad olistěním objevují vysoké, vzpřímené stvoly s řídkými hrozny nálevkovitých květů v bělavém až světle levandulovém odstínu, které nepřebíjejí listovou hmotu, ale jemně ji doplňují. 

Hosta ‘Blue Mammoth’ patří do skupiny velkolistých modrých host sieboldiana‑typu, navazujících na kultivar ‘Elegans’. Kultivar pochází z 80. let 20. století a je součástí genetické linie velkých modrých host, které sbíral a křížil Paul Aden (1923–2001), jeden z nejvlivnějších amerických šlechtitelů host 20. století. Do oficiálního registru host byl zapsán až roku 2010 a dnes je považován za jednu z nejlepších velkolistých modrých host.

Hosty přinášejí do zahrady drama i klid zároveň: dramaticky velké, často sytě vybarvené listy, ale díky své strnulosti a pomalému růstu i rozrůstání do větších trsů také pocit klidu a potřebu trpělivosti. Jejich architektonická struktura se u jiných trvalek hledá jen těžko a přímo vybízí k ostrým kontrastům. Nebojte se proto hutných kombinací rozdílných textur – například trávovitě protáhlých listů liriope, dlanitě dělených tvarů kakostů, okázalých vějířů kapradin nebo naopak drobnolistých a jemných trvalek, které zde fungují jako nejmenší společníci v tomto téměř deštném pralese. Můžete je pěstovat v izolovaných trsech, nebo mladé rostliny přesazovat každoročně o kousek dál a dát tak vzniknout půdnímu pokryvu nebo atraktivním pruhům kolem cestiček či jako podrostový okraj vyšších trvalek či keřů.

Hosty potřebují rovnoměrně vlhkou, nevysychavou půdu s dostatkem živin, preferují mírně kyselou zem, ale není to podmínka. Na hnojení výborně reagují mohutnějším olistěním a bohatším trsem. Ideální umístění je v polostínu nebo na slunci s občasným přistíněním během částí dne. Tmavozelené, masivní kultivary snesou více slunce než jemně panašované nebo světlolisté formy, které v plném slunci rychle blednou a pálí se. Naopak do tmavého stínu jsou vhodné jen formy, u kterých neočekáváte kvetení. Listy jsou opadavé, takže po zimě opatrně odstraňte zavadlé a často již tlející listy z loňské sezóny, abyste neponičili již brzy zjara rašící puky. Pozor na slimáky, kterým jejich listy moc chutnají a ve venkovských zahradách bez plotů na vysokou zvěř, která si na listech umí pochutnat. Dobře snáší městské, znečištěné ovzduší a jsou vhodné i do venkovních nádob, kde je častěji zaléváte a hnojíte. Mrazuvzdorná do cca -40 °C.

Poslední revize 03-04-2026

Queen Josephine je velkolistá odrůda hosty, jejíž listy vypadají jako vystřižené z tlustého pergamenu – pevné, těžké a výrazně plastické.

Základní barva je hluboce zelená, na začátku sezóny se slabým modrošedým ojíněním jako na plodech borůvek, které se směrem k létu vytrácí a list se stává lesklým. Lem je atraktivně světle máslově žlutý až krémový a občas mohou být některé listy celé žlutavé. Kontrast není křiklavý, spíš noblesní, a právě v tom je její síla. Trs roste pomalu, ale velmi stabilně, s listy uspořádanými do pravidelné, mírně klenuté růžice, která v létě nabízí luxusní základ pro květy. Kvete od července do srpna, květy jsou trubkovité až zvonkovité, bledě levandulové až světle fialové, neseny na vzpřímených stvolech, které vystupují nad listovou růžici přibližně o 20–60 cm. Čím více stínu, tím méně květů, ale při dostatku světla (půl dne nebo rozptýlené světlo po celý den) a vláhy je kvetení bohaté a nápadné. 

Odrůda 'Queen Josephine' je odolnější slunci než panašované odrůdy a díky pevnějším listům je méně oblíbená mezi slimáky. Vznikla jako spontánní mutace kultivaru 'Josephine' a byla registrována šlechtitelem Bobem Kukem (Ohio) v roce 1991. Nese jméno císařovny Josefíny, manželky Napoleona Bonaparta, což není náhoda – i ona byla symbolem elegance a kultivovaného vkusu.

Hosty přinášejí do zahrady drama i klid zároveň: dramaticky velké, často sytě vybarvené listy, ale díky své strnulosti a pomalému růstu i rozrůstání do větších trsů také pocit klidu a potřebu trpělivosti. Jejich architektonická struktura se u jiných trvalek hledá jen těžko a přímo vybízí k ostrým kontrastům. Nebojte se proto hutných kombinací rozdílných textur – například trávovitě protáhlých listů liriope, dlanitě dělených tvarů kakostů, okázalých vějířů kapradin nebo naopak drobnolistých a jemných trvalek, které zde fungují jako nejmenší společníci v tomto téměř deštném pralese. Můžete je pěstovat v izolovaných trsech, nebo mladé rostliny přesazovat každoročně o kousek dál a dát tak vzniknout půdnímu pokryvu nebo atraktivním pruhům kolem cestiček či jako podrostový okraj vyšších trvalek či keřů.

Hosty potřebují rovnoměrně vlhkou, nevysychavou půdu s dostatkem živin, preferují mírně kyselou zem, ale není to podmínka. Na hnojení výborně reagují mohutnějším olistěním a bohatším trsem. Ideální umístění je v polostínu nebo na slunci s občasným přistíněním během částí dne. Tmavozelené, masivní kultivary snesou více slunce než jemně panašované nebo světlolisté formy, které v plném slunci rychle blednou a pálí se. Naopak do tmavého stínu jsou vhodné jen formy, u kterých neočekáváte kvetení. Listy jsou opadavé, takže po zimě opatrně odstraňte zavadlé a často již tlející listy z loňské sezóny, abyste neponičili již brzy zjara rašící puky. Pozor na slimáky, kterým jejich listy moc chutnají a ve venkovských zahradách bez plotů na vysokou zvěř, která si na listech umí pochutnat. Dobře snáší městské, znečištěné ovzduší a jsou vhodné i do venkovních nádob, kde je častěji zaléváte a hnojíte. Je také mrazuvzdorná do cca -40 °C.

Poslední revize 03-04-2026

Hosta Cherry Berry (‚Třešňový plod‘) je drobnější, ale výrazná odrůda, která dokáže nadchnout nejenom nápadnou barvou, ale i tvarem listů. Listy jsou úzké, kopinaté, se svěže až tmavě zelenými okraji a čistě bílým středem, který zůstává stabilní po celou sezónu a nepůsobí vybledle ani v létě, a přechodovými melíry ve světle zeleném odstínu. Trs je kompaktní, spíše vzpřímený, s lehkým, téměř grafickým dojmem, takže nepůsobí těžce ani v menších výsadbách. Skutečným překvapením jsou však květy – od července do srpna se objevují štíhlé stvoly s trubkovitými květy nápadně růžové barvy na sytě purpurově vínových stoncích, což je barva u host výjimečná a dává této odrůdě jméno i charakter. Odrůda vznikla jako sport z kultivaru ‘First Frost’ a byla registrována Hansem Hansenem (Walters Gardens, USA) v roce 2005, přičemž si zachovává jeho vitalitu, ale přidává výraznější květní efekt, který ji od většiny host jasně odlišuje.

Hosty přinášejí do zahrady drama i klid zároveň: dramaticky velké, často sytě vybarvené listy, ale díky své strnulosti a pomalému růstu i rozrůstání do větších trsů také pocit klidu a potřebu trpělivosti. Jejich architektonická struktura se u jiných trvalek hledá jen těžko a přímo vybízí k ostrým kontrastům. Nebojte se proto hutných kombinací rozdílných textur – například trávovitě protáhlých listů liriope, dlanitě dělených tvarů kakostů, okázalých vějířů kapradin nebo naopak drobnolistých a jemných trvalek, které zde fungují jako nejmenší společníci v tomto téměř deštném pralese. Můžete je pěstovat v izolovaných trsech, nebo mladé rostliny přesazovat každoročně o kousek dál a dát tak vzniknout půdnímu pokryvu nebo atraktivním pruhům kolem cestiček či jako podrostový okraj vyšších trvalek či keřů.

Hosty potřebují rovnoměrně vlhkou, nevysychavou půdu s dostatkem živin, preferují mírně kyselou zem, ale není to podmínka. Na hnojení výborně reagují mohutnějším olistěním a bohatším trsem. Ideální umístění je v polostínu nebo na slunci s občasným přistíněním během částí dne. Tmavozelené, masivní kultivary snesou více slunce než jemně panašované nebo světlolisté formy, které v plném slunci rychle blednou a pálí se. Naopak do tmavého stínu jsou vhodné jen formy, u kterých neočekáváte kvetení. Listy jsou opadavé, takže po zimě opatrně odstraňte zavadlé a často již tlející listy z loňské sezóny, abyste neponičili již brzy zjara rašící puky. Pozor na slimáky, kterým jejich listy moc chutnají a ve venkovských zahradách bez plotů na vysokou zvěř, která si na listech umí pochutnat. Dobře snáší městské, znečištěné ovzduší a jsou vhodné i do venkovních nádob, kde je častěji zaléváte a hnojíte. Mrazuvzdorná do cca -34 °C.

Poslední revize 03-04-2026

White Star je elegantní, bíle kvetoucí odrůda karpatského zvonečku s výrazně otevřenými, hvězdicovitými květy a přirozeně kompaktním růstem. Na rozdíl od hluboce zvonkovitých druhů a hybridů působí její květy jemněji a lehčeji, s jasně oddělenými laloky, které vytvářejí čistý dojem s jemně vykreslenými cípy. Rostlina tvoří nízký, hustý polštář drobných listů, nad nímž se květy objevují ve velkém množství a na vrcholu kvetení téměř zakrývají listovou hmotu. Kvetení je dlouhé, někdy až osm týdnů. Celkový vzhled je méně formální než u moderních sérií, ale velmi harmonický a přirozený, blízký charakteru botanického druhu. Listy jsou malé, svěže zelené, jemně lesklé, s typickým široce srdčitým základem, který je znakem karpatských zvonečků.

Nízké až půdopokryvné karpatské zvonečky se uplatní především na okrajích záhonů, ve štěrbinách mezi kameny, kde ulpí troška vlhkosti, ale není tam trvalé mokro ani úplné sucho, nebo v menších nádobách, kde vynikne delikátní kresba květů a drobné listy. Díky nízkému a kompaktnímu růstu se dobře kombinuje s dalšími skalničkami a nízkými trvalkami, aniž by působila rušivě nebo přerůstala své okolí. Čistě bílá barva květů je vždy vítaným společníkem pro povzbuzení kontrastu vůči jinak barevným trvalkám, stejně jako do jednobarevných kompozic, kde je žádoucí barevná čistota a střídmá elegance. Vypadají skvostně vysázené do velkých a souvislých ploch. Po hlavním kvetení je vhodné rostlinu seříznout, čímž se podpoří tvorba nových výhonů a často i slabší opakované kvetení.

Karpatské zvonečky preferují rovnoměrně vlhkou, ale dobře propustnou půdu na plném slunci, snesou však i mírné přistínění, zejména v teplejších oblastech. Pro bohaté a opakované kvetení potřebují dostatek živin, přesto jim nesvědčí přehnané hnojení, které vede spíše k bujnému listu než ke květům. Pěstovat je lze i v okrasných venkovních nádobách s dobrým odtokem vody (bez podmisky) a pravidelnou, nikoli však nadměrnou zálivkou. Dávají přednost mírně alkalické až neutrální půdě. Jde o trvalky střední životnosti, které při dobrých podmínkách vydrží na jednom místě řadu let, časem však mohou ve středu trsu řídnout, což je přirozený proces a nikoli známka selhání. Přesazování snášejí poměrně dobře, pokud se provádí mimo hlavní období kvetení a s ohledem na jemný kořenový systém. Při řezu stonků se objevuje mléčná šťáva, která není toxická ani výrazně alergenní a při běžné zahradní práci nepředstavuje riziko. Hybridní půdopokryvné zvonečky patří mezi zdravé a odolné trvalky, netrpí výrazně chorobami ani škůdci, pokud nejsou pěstovány v přemokřené půdě nebo v příliš hustých výsadbách. Jsou velice mrazuvzdorné až do cca do −40 °C.

Poslední revize 29-03-2026

STARINA SPRING BELL je rozkošná, modře až modrofialově kvetoucí odrůda nízce rostoucího zvonečku z dílny nizozemského šlechtitele Pima Kaagmana z městečka Andijk. Jedná se o bohatě a dlouho kvetoucí trvalku s kompaktním polštářem listů, nad nímž se květy zřetelně zvedají a zůstávají dobře čitelné po celou dobu kvetení. Rostlina působí upraveně a přitom přirozeně, jako by si sama hlídala proporce. Květy jsou zvonkovité, středně velké, nesené na krátkých, pevných stopkách, což přispívá k celkově vyrovnanému vzhledu. Listy jsou drobné, tmavě zelené, jemně lesklé a často se srdčitým základem, což je znak typický pro nízké balkánské zvonky. Oproti botanickým druhům je růst výrazně vyrovnanější a kvetení delší, často s tendencí k opakování po seříznutí. Kultivar je součástí malé šlechtitelské série raně kvetoucích zvonků určených pro nádoby i zahradu, obchodně označované jako STARINA. Vyšlechtěn byl v roce 1995 a je chráněn americkým plant patentem PP18236, uděleným v roce 2007.

STARINA SPRING BELL umí vytvořit nízký, ale výrazný prvek na okrajích záhonů, v kamenných zídkách nebo ve větších miskách, kde se rozprostře do souvislého modrého koberce. Díky kompaktnímu růstu se dobře kombinuje s rostlinami jemné textury, například s drobnými okrasnými trávami nebo nízkými trvalkami, aniž by je přerůstal nebo potlačoval. Jen si dejte pozor, aby je nezastínila nebo nevytlačila jiná větší, rychle se rozpínající trvalka – půdopokryvné zvonky se neumí bránit a začaly by řídnout. Pro barevnou pestrost je zkombinujte například s tařicemi, tařičkami nebo lomikameny, kde vynikne kontrast tvarů i barev. V nádobách působí kultivovaně a stabilně, což ocení každý, kdo nechce každé jaro řešit rozpadlé nebo vytáhlé rostliny. Pokud trs po odkvětu sestřihnete alespoň o polovinu a dopřejete mu pravidelnou výživu, často znovu obrazí a může vykvést opakovaně, spolehlivě a někdy až třikrát během sezóny.

Hybridní půdopokryvné zvonečky preferují rovnoměrně vlhkou, ale dobře propustnou půdu na plném slunci, snesou však i mírné přistínění, zejména v teplejších oblastech. Pro bohaté a opakované kvetení potřebují dostatek živin, přesto jim nesvědčí přehnané hnojení, které vede spíše k bujnému listu než ke květům. Pěstovat je lze i v okrasných venkovních nádobách s dobrým odtokem vody (bez podmisky) a pravidelnou, nikoli však nadměrnou zálivkou. Dávají přednost mírně alkalické až neutrální půdě. Jde o trvalky střední životnosti, které při dobrých podmínkách vydrží na jednom místě řadu let, časem však mohou ve středu trsu řídnout, což je přirozený proces a nikoli známka selhání. Přesazování snášejí poměrně dobře, pokud se provádí mimo hlavní období kvetení a s ohledem na jemný kořenový systém. Při řezu stonků se objevuje mléčná šťáva, která není toxická ani výrazně alergenní a při běžné zahradní práci nepředstavuje riziko. Hybridní půdopokryvné zvonečky patří mezi zdravé a odolné trvalky, netrpí výrazně chorobami ani škůdci, pokud nejsou pěstovány v přemokřené půdě nebo v příliš hustých výsadbách. Odrůda STARINA SPRING BELL je mrazuvzdorná minimálně do −34 °C.

Poslední revize 29-03-2026

Kamásie modrá je lahůdkou pro milovníky modrých barev. Tato jarní cibulovina patří mezi vyšší trvalky, které nabídnou nápadnou stavbu i sytou barvu v období, kdy ostatní trvalky teprve nabírají hmotu.  Odrůda Caerulea je výsledkem dlouhodobých selekcí forem s tmavšími a zářivě modrými květy. Jsou hvězdicovité a uspořádané v řídkých, vzpřímených, vrcholových hroznech. Listy jsou úzké, řemenovité a vyrůstají z přízemní růžice, která na jaře působí svěže a architektonicky, ale po odkvětu postupně zatahuje. Oproti jiným druhům rodu má kamásie modrá spíše jemnější stavbu a menší květy, což jí dodává přirozený, luční charakter, a i přes vyšší stonky a bohatá květenství nevypadá přehnaně exoticky. Stonky jsou pevné a nevyžadují oporu.

V zahradě se uplatní tam, kde je potřeba propojit jarní cibuloviny s nástupem trvalek. Protože má ráda slunce a vlhko, využijte ji v kombinaci s trvalkami s pozdním nástupem, které v době své slávy mají tak velkou listovou plochu, že dokážou zaplnit prázdná místa po zatažených listech kamásie, aniž by si nárokovaly jejich kořenový prostor. Nabízí se například popelivky, ploštičníky, rodgersie, bahenní ibišky nebo některé z mála host vhodných na plné slunce. Dobrým nápadem jsou i vyšší opadavé kapradiny na slunce, například pérovník pštrosí, který raší v podobném období jako kamásie, ale své vysoké vějíře dokonale rozvine až v době jejího útlumu, a protože se v zahradě množí, do větších ploch bude skvělým nástupcem. Kamásie funguje výborně i ve vlhčích trávnících, které se sečou až po zatažení listů, nebo ve světlém podrostu opadavých listnatých stromů, kde má na jaře dostatek světla. Velmi efektní je také ve větších skupinách podél jezírek nebo v dešťových zahradách. Pokud chcete naopak vytvořit převážně jarní záhon s okázalým kvetením na vysokých stoncích, zvolte do kombinace velkokvěté jarní česneky a liliochvostce – to bude teprve ohňostroj barev! 

Na pěstování je kamásie modrá překvapivě nenáročná, pokud má k dispozici dostatek vláhy v jarním období. Vyhovuje jí slunce i lehký polostín, půda by měla být humózní a schopná zadržet vodu, ale bez dlouhodobého letního přemokření. Výborně zvládá těžké, jílovité půdy. Suché písčité půdy jí nesvědčí, stejně jako pěstování v nádobách bez pravidelné zálivky. Po odkvětu je důležité nechat listy přirozeně zatáhnout, aby si cibule doplnila zásoby. Hnojení obvykle není nutné, v bohatších půdách může být dokonce kontraproduktivní. Mrazuvzdornost je vysoká, bez problémů snáší teploty až do -34 °C.

Poslední revize 29-03-2026

Matterhorn je fantastický, velkokvětý kultivar kamélie japonské, tedy jarní kamélie, která v našich podmínkách kvete obvykle od konce března do začátku května. Její květy jsou čistě bílé, bez krémového či růžového nádechu, 8 až 10 cm široké, plné a složené z více než třiceti okvětních plátků, jejichž pravidelné uspořádání vytváří hluboký, kompaktní a ušlechtilý tvar připomínající plnokvěté růže. Právě jejich sněhobílá barva zjevně inspirovala pojmenování po ikonickém alpském vrcholu Matterhorn, symbolu chladu, čistoty a monumentální elegance. Květy na rostlině výrazně vynikají díky kontrastu s tmavě zelenými, kožovitými a silně lesklými listy typickými pro kamélii japonskou. Růst je vzpřímený a vyrovnaný, keř je přirozeně kompaktní a dobře větvený, s kultivovaným habitem, který si zachovává pravidelný tvar i bez řezu. Odrůda pochází z roku 1981 ze Spojených států amerických, kde vznikla jako semenáč kultivaru ‘Kingyo-tsubaki’, jenž je v odborné literatuře často ztotožňován s kultivarem ‘Mermaid’, a jejím šlechtitelem byl David Feathers působící v kalifornském Lafayette.

Kamélie je nutno dobře vysadit, a jakmile zakoření, téměř se o ně nemusíte starat. Potřebují kyprou, humózní, kyselou půdu, která nebude zadržovat vodu ale ani vysychat. Vyhovuje jí vřesovištní záhon s rovnoměrnou vlhkostí a dobrou nastýlkou mulčovací kůry (5-10 cm). Nesnáší podmáčení – těžkou, jílovitou zem – ale vyhovuje jim jíl ve spodních partiích půdního profilu. Výsadbovou díru dělejte vždy spíše mělčí a zejména do stran doplňte směs kvalitního substrátu promíchaného 1:1 s prosátou zemí z vykopané díry. Vřele doporučujeme použít k výsadbě mykorhizní houby pro kyselomilné rostliny. Pokud máte těžkou zem, pomozte si vyvýšením terénu, jak je popsáno v pokynech k výsadbě. Hnojení je důležité minimálně po odkvětu, popřípadě každý měsíc až do konce léta (ale při použití mykorhizy se nehnojí).

Velmi důležité je umístění – v přírodě kamélie nejlépe prosperují v polostínu, kde mají ideální mikroklima bez velkých teplotních i vlhkostních výkyvů, nejčastěji pod stromy s vysokými korunami, a kde je netrápí vítr. V zahradě je dobré místo za domem, kam nedosvítí ostré zimní a jarní slunce, ani keř nevysuší zimní fičák nebo paprsky horkého letního poledne. Popřípadě na neosluněnou stranu před vysokým živým plotem s korunami vyšších stromů poblíž, které nabídnou alespoň rozptýlený stín v létě. A pokud si vybavujete kamélie z jižních států, jež rostou na plném slunci a jsou pěkné, vzpomeňte si na tamní o mnoho vyšší vzdušnou vlhkost, díky které horké slunce snesou. Nesnáší přesazování, tak si dobře rozmyslete, kam ji dáte a už ji tam nechte. Než zakoření, což jí zabere 2 až 3 roky, zalévejte ji i v zimě, pokud nebude mrznout a nebude zmrzlá zem. A buďte si jistí, že za tuto péči se vám spolehlivě odvděčí tak krásným a bohatě kvetoucím keřem nebo malým stromkem, že jich budete chtít mít čím dál víc! Odolnost odrůdy ‚Matterhorn‘ se pohybuje kolem -17 °C a doporučujeme lokalitu chráněnou před zimním sluncem a zimním větrem, který by dokázal poškodit poupata na přelomu zimy a jara. 

Poslední revize 26-03-2026

Dr. King je kultivar kamélie japonské, tedy jarní kamélie, poprvé uvedený v roce 1944 australskou školkou Camellia Grove Nursery. Jedná se o velkokvětý kultivar s poloplnými, výrazně dekorativními květy o průměru přibližně 8 až 10 cm. Jejich barva má zvláštní odstín metalické červené, která díky nerovnoměrnému nasycení okvětních plátků nepůsobí křiklavě rudě, ale měkce a spíše pastelově. Květy působí pevně a důstojně, bez přehnané okázalosti, a vynikají na pozadí tmavě zelených, kožovitých a lesklých listů typických pro kamélii japonskou. Růst je středně silný, s přirozeně vzpřímeným až široce keřovitým habitem, který se s věkem zahušťuje. V dospělosti vytváří kompaktní keř o výšce přibližně 3 až 4 metry a podobné šířce, přičemž roční přírůstky se pohybují kolem 30 cm a plné velikosti dosahuje až po mnoha letech. 

Kamélie je nutno dobře vysadit, a jakmile zakoření, téměř se o ně nemusíte starat. Potřebují kyprou, humózní, kyselou půdu, která nebude zadržovat vodu ale ani vysychat. Vyhovuje jí vřesovištní záhon s rovnoměrnou vlhkostí a dobrou nastýlkou mulčovací kůry (5-10 cm). Nesnáší podmáčení – těžkou, jílovitou zem – ale vyhovuje jim jíl ve spodních partiích půdního profilu. Výsadbovou díru dělejte vždy spíše mělčí a zejména do stran doplňte směs kvalitního substrátu promíchaného 1:1 s prosátou zemí z vykopané díry. Vřele doporučujeme použít k výsadbě mykorhizní houby pro kyselomilné rostliny. Pokud máte těžkou zem, pomozte si vyvýšením terénu, jak je popsáno v pokynech k výsadbě. Hnojení je důležité minimálně po odkvětu, popřípadě každý měsíc až do konce léta (ale při použití mykorhizy se nehnojí).

Velmi důležité je umístění – v přírodě kamélie nejlépe prosperují v polostínu, kde mají ideální mikroklima bez velkých teplotních i vlhkostních výkyvů, nejčastěji pod stromy s vysokými korunami, a kde je netrápí vítr. V zahradě je dobré místo za domem, kam nedosvítí ostré zimní a jarní slunce, ani keř nevysuší zimní fičák nebo paprsky horkého letního poledne. Popřípadě na neosluněnou stranu před vysokým živým plotem s korunami vyšších stromů poblíž, které nabídnou alespoň rozptýlený stín v létě. A pokud si vybavujete kamélie z jižních států, jež rostou na plném slunci a jsou pěkné, vzpomeňte si na tamní o mnoho vyšší vzdušnou vlhkost, díky které horké slunce snesou. Nesnáší přesazování, tak si dobře rozmyslete, kam ji dáte a už ji tam nechte. Než zakoření, což jí zabere 2 až 3 roky, zalévejte ji i v zimě, pokud nebude mrznout a nebude zmrzlá zem. A buďte si jistí, že za tuto péči se vám spolehlivě odvděčí tak krásným a bohatě kvetoucím keřem nebo malým stromkem, že jich budete chtít mít čím dál víc! Odolnost odrůdy Dr. King se pohybuje kolem -18 °C a doporučujeme lokalitu chráněnou před zimním sluncem a zimním větrem, který by dokázal poškodit poupata na přelomu zimy a jara. 

Poslední revize 22-03-2026

Hlavní kouzlo hlaváčku jarního spočívá v kontrastu. Z nízkého, nenápadného trsu jemně dělených listů, které trošku připomínají kopr nebo možná i koniklec, se na jaře objeví květ, který působí až nečekaně sebevědomě. Zářivě žlutý, lesklý, 5-6 cm široký, otevřený dokořán slunci, jako by věděl, jak láskyplně a obdivně se na něj budeme koukat. A nemýlí se. Máme oči jen pro něj. Aspoň tak jsem to měl, když jsem ho vídal na zahrádce babičky, kde se prostě jednoho dne objevil jakoby z ničeho. Rostlina zůstává kompaktní, nikdy se neroztahuje do šířky ani se nesnaží přerůst své okolí, a přesto si dokáže nárokovat vizuální prostor, který jí náleží. Listy jsou jemné, téměř nitkovité, ale pevné, a po odkvětu vytvářejí klidné, zelené pozadí, které neruší a netlačí se do popředí.

Hlaváček je spolehlivý, ale paličatý – nebude dělat to, co po něm chceme my. Takže žádné dělení, přesazování, šlechtění. Prostě ho zasaďte a nechte ho hrát svou roli. Všechno, co umí, ukáže ve svém tempu. Učí nás trpělivosti a vděčnosti. Oproti jiným druhům rodu je Adonis vernalis robustnější a dlouhověký, ale zároveň jemnější v projevu. Není to rostlina, která by se vnucovala, spíš taková, která si vás postupně získá, pokud jí dáte klid a prostor.

Hlaváček se hodí do suchých trvalkových záhonů, svahů, stepních partií a přírodně laděných výsadeb, kde vynikne jeho časné kvetení a kompaktní tvar. Dobře funguje v kombinaci s nízkými až skalkovými trvalkami, díky jemnému, ale vzpřímenému charakteru výborně doplňuje kobercovitě rostoucí kytičky a udělá parádu v dobře barevně vymyšleném záhonu výlučně jarních květů, které kvetou najednou a nabídnou tak okázalé jarní probuzení. Hlaváček není rostlina pro masové výsadby, je to blyštivý šperk na jarním kabátě přírody a jako takový postačí klidně i jediný. Ani v krajině neroste nikde plošně, ale v řídkých ostrůvcích.

Hlaváček jarní vyžaduje plné slunce a chudší, dobře propustnou půdu s vyšším podílem minerálních složek. Nesnáší přemokření, těžké půdy ani časté zásahy do kořenů, proto je nutné zvolit stanoviště natrvalo. Hnojení není potřeba a běžná zahradní hnojiva mu spíše škodí, zejména ta s vyšším obsahem dusíku, která podporují růst listů na úkor kvetení a dlouhověkosti. Kompost ani organická hnojiva nejsou vhodná. Po zakořenění je rostlina velmi odolná vůči suchu, nevyžaduje řez a pěstování v nádobách se nedoporučuje. Dobře snáší mrazy až kolem −34 °C.

Poslední revize: 19-03-2026

První informaci o kapraďovci laločnatém, kterou vám poví každý nadšený sběratel kapradin, nejspíš bude „tohle je asi ta nejotužilejší stálezelená kapradina“. A nebude přehánět. Tento druh působí na první pohled pevně a odolně, přitom mimořádně dekorativně. Jeho nezvykle tuhá, až architektonická stavba ho okamžitě odlišuje od většiny běžných kapradin. Netvoří rozvolněný, měkký trs, ale vzpřímenou, jasně definovanou siluetu, v níž jednotlivé listy připomínají pečlivě uspořádané lamely. Listy jsou sytě zelené, dlouhé, lesklé a výrazně členěné, s hluboce vykrajovanými lístky, jejichž okraje nesou jemné, ale zřetelné „ostny“. Právě kombinace lesku, tuhosti a ostnitosti dává rostlině lehce exotický výraz, který evokuje spíše subtropickou flóru než kapradinu mírného pásma. Příjemným bonusem je, že listy si drží tvar po celý rok a nepůsobí unaveně ani v zimním období. Druhové jméno neolobatum, doslova „nově laločnatý“, odkazuje právě na toto nápadné členění listů, které bylo natolik výrazné, že si vynutilo samostatné taxonomické vymezení a oddělení od příbuzných druhů s méně výraznou segmentací.

Kam s ním v zahradě? Rozhlédněte se po stinných místech a hledejte méně atraktivní kompozice, kde chybí tvar a textura. Právě to je totiž to, co kapraďovec laločnatý umí nabídnout. Nebude nejdůležitější rostlinou celé zahrady, ale dokáže vytvořit vějířovitou, vzpřímenou strukturu, která pozvedne celý záhon. Výborně funguje jako narušení souvislých ploch stínomilných půdopokryvných rostlin pod stromy a vyššími keři, kde jeho pevná silueta vnese do kompozice řád a hloubku. Doplníte‑li jej torzem starého pařezu, rozkládajícím se kusem dřeva nebo neostrým kamenem s lesní patinou mechu a lišejníků, začne prostor působit přirozeně a uvěřitelně.

Kapraďovce jsou lesní kapradiny vhodné do stínu až polostínu, do humózní, dobře propustné půdy s dostatkem organické hmoty. Nejsou citlivé na pH a rostou v mírně kyselých až neutrálních půdách. Nesnášejí přemokření ani dlouhodobé sucho. Organický mulč z listí nebo rozloženého dřeva je vhodný po celý rok a pomáhá udržet stabilní vlhkost i půdní strukturu. V běžných zahradních půdách, které postrádají přirozenou lesní mikroflóru, je při výsadbě vhodné použít mykorhizní přípravek; výrazně tím podpoříte zakořenění, stabilitu a dlouhodobou vitalitu rostliny. Nejlépe prospívá na stanovišti chráněném před zimním sluncem a vysušujícím větrem. Kapraďovec laločnatý patří k nejodolnějším druhům rodu a dobře zakořeněné rostliny snášejí mrazy až kolem −34 °C a některé prameny tvrdí, že krátkodobě až −40 °C.  

Poslední revize: 18-03-2026

LAVALAMP SUBLIME je unikátní hortenzie s velkými, plnými květenstvími, která se objevují od června v jemně zelenkavých tónech a postupně přecházejí do krémově bílých odstínů. Květenství jsou polokulovitá až kulovitá, pevně držená nad listy, a zachovávají si tvar i v plném květu. Opadavé listy jsou velké, svěže zelené, s typickou měkkou texturou druhu, a vytvářejí klidné pozadí pro výrazná květenství. Keř roste vzpřímeně a pravidelně, s pevnými, dobře vyzrálými stonky, které spolehlivě nesou i velká květenství bez poléhání. Celkový habitus je dómovitý, kompaktní a velmi hustý, což dává rostlině upravený a stabilní vzhled po celé vegetační období. Odrůdu vyšlechtil Peter Rudolf Kolster z nizozemské společnosti Kolster Holding BV. Kultivar je chráněn evropskými právy PBR pod číslem EU 34653 z roku 2013 a americkým patentem PP29853 uděleným v roce 2018.

Hortenzie stromečkovité patří ke spolehlivým a bezproblémovým zahradním keřům, a právě proto si získaly takovou oblibu. Kvetou od června na plně olistěných keřích a do záhonů s keři i trvalkami vnášejí kompaktní, přesto bohatě kvetoucí hmotu. Dobře uplatní i v kombinacích s rostlinami v kontrastních odstínech. Nebojte se experimentovat a sáhnout po výraznějších barvách trvalek – fialových šalvějích, zlatožlutých úpolínech či kuklících, tmavolistých ploštičnících nebo popelivkách, stejně jako po rudých a purpurových lobelkách. Vždy je však třeba mít na paměti, že hortenzie mají rády vlhčí půdu, a proto je vhodné vybírat okolní rostliny s podobnými nároky. Pokud dáváte přednost klidnějším kompozicím založeným spíše na textuře než na barvě, výborně se osvědčí kombinace s kapradinami, jejichž krajkově dělené vějíře jemně vyvažují jednodušší listy hortenzie. LAVALAMP SUBLIME vypadá krásně i v nádobách a v moderních jednodruhových ambientních kompozicích, kde vynikne její pravidelný tvar a nabídne parádu na dlouhé období, zejména když po odkvětu odstraníte zasychající květenství, což podpoří násadu nových květních poupat na konec léta.

Pěstování hortenzie stromečkovité je poměrně snadné. Nejlépe prospívá na slunci nebo v lehkém polostínu, kde má dostatek světla, aby se stonky nevytahovaly za sluncem. Zvládá i celodenní úpal, pokud ji v suchém období občas zalijete; úplné sucho nesnáší a při nedostatku vody rychle vadne, listy hnědnou a květenství se zmenšuje. Zálivku navíc jí dopřejte hlavně během tvorby květů. Snese i krátkodobé přemokření, ale trvale podmáčené stanoviště jí škodí. Půda by měla být hluboká, humózní a dobře propustná, na pH nezáleží. Vhodné je mulčování, které udržuje půdu chladnou a vlhkou a zároveň chrání kořeny. Hnojení není nutné, ale je možné keř podpořit po narašení listů a poté před tvorbou květů vyváženým hnojivem bez přemíry dusíku, ideálně organickým. Řez je nutný a provádí se brzy na jaře (případně před zimou v oblastech s mírnými zimami), protože po zpětném řezu nabídne pevnější stonky a větší květy. Seřízněte ji tudíž hluboko – odstraňte až 80 % délky větví z předchozího roku. Zvládne i pěstování v nádobách, kde vyžaduje pravidelnou zálivku a hnojení, ale lépe prospívá v záhonech. Není jedovatá ani alergenní, snáší mrazy minimálně do –34 °C, a některé zdroje uvádějí, že se pěstuje i v zóně 3, což odpovídá –40 °C.

Poslední revize 16-03-2026

Odrůda RUBESTA® GIANT PINK vznikla jako další krok v cíleném šlechtění japonských skimií, které v Nizozemsku dlouhodobě rozvíjí Adrianus Jozeph Moerings. Navazuje na úspěch původní RUBESTA® i její předchůdkyně Rubella, přičemž klade důraz na výraznější květní efekt a robustnější celkový dojem při zachování kompaktního růstu. Odrůda je registrována v rámci evropských práv šlechtitele rostlin (PBR) pod číslem EU 34653 z roku 2013. 

Zatímco základní RUBESTA® zaujala především hustotou a pravidelností habitu, varianta GIANT PINK posouvá vizuální působení o úroveň výš – především díky nápadně větším květním latám a sytěji zbarveným poupatům. Označení GIANT zde neodkazuje na celkový vzrůst keře, ale na mimořádně mohutné vrcholové laty poupat, které patří k největším v rámci samčích japonských skimií. Právě tyto laty dávají rostlině její jasnou odlišnost od předchozích odrůd. Přívlastek PINK se pak nevztahuje k barvě květů, které jsou po rozkvětu spíše krémové, ale k jejich poupatům, jež od podzimu do jara svítí nápadně růžově až fuchsiově. V chladném období je toto zbarvení nejintenzivnější a keř působí téměř jako kvetoucí, přestože se nachází v hlubokém vegetačním klidu. Kvetení nastává na přelomu března a dubna a je doprovázeno silnou, sladkou vůní. 

Listy jsou stálezelené, kožovité a výrazně lesklé, tmavě zelené barvy, která vytváří klidné, hluboké pozadí pro nápadné květní laty. V kombinaci s pomalým, hustým růstem vzniká keř, který nepůsobí rozložitě ani neuspořádaně, ale spíše jako pevně komponovaný celek, v němž má každý prvek své místo. RUBESTA® GIANT PINK je samčí odrůda, a proto netvoří plody, zároveň však funguje jako spolehlivý opylovač pro samičí kultivary. Díky přirozeně kompaktnímu habitu si dlouhodobě udržuje tvar bez nutnosti zásahů. V zahradní kompozici se uplatní především ve stinných a polostinných partiích, kde vytváří klidné pozadí pro jarní cibuloviny v předních částech záhonů, nebo se přirozeně mísí s kapradinami a stínomilnými trvalkami. Výborně zapadá i do vřesovištních výsadeb s japonskými azalkami a pierisy, kde přináší výrazný sezónní efekt v období, kdy většina zahrady teprve vyčkává.

Skimie je nenáročný keř, který nevyžaduje pravidelnou péči, klíčové je však správné umístění a kvalitní výsadba. Vyžaduje trvale mírně vlhkou, ale velmi dobře propustnou půdu bohatou na živiny, zejména železo a hořčík. Substrát by měl být lehký, humózní a kyselý, ideálně obohacený listovkou a rašelinou, které pomáhají udržet vhodnou strukturu i pH půdy. Nejlépe se jí daří v polostínu až hlubokém stínu, například na severní straně domu nebo pod košatými stromy, které v létě poskytují stín a v zimě rozptylují ostré sluneční světlo. Blednutí nebo žloutnutí listů obvykle signalizuje nevhodné stanoviště – příliš mnoho přímého slunce, přemokření nebo chudou, málo kyselou půdu s nedostatkem železa. Skimie dobře snáší městské prostředí i znečištěné ovzduší. Je plně mrazuvzdorná minimálně do −27 °C a na chráněných, neosluněných místech se osvědčuje i pěstování v širších, spíše mělkých venkovních nádobách s kvalitním odtokem vody. Pokud na listech objevíte drobné světlé tečky, zkontrolujte rub – mohou být napadeny plošticí pěnišníkovou, zejména, když jsou rostliny slabé. Díky svému klidnému vzhledu a celoročnímu efektu se hodí i do moderních nádob před kavárny či restaurace. Celá rostlina je jedovatá.

Poslední revize 15-03-2026

Čemeřice Pretty Ellen® Purple nese jednoduché květy tmavě vínové barvy a žlutozeleným středem s tyčinkami, jejichž světle krémová barva nápadně kontrastuje s tmavým květem. Vykvétá (podle počasí) od února do dubna na 30-35 cm vysokých, vzpřímených stoncích. Květy jsou mírně zvonkovitě svěšené. Rostlina kvete bohatě a tvoří kompaktní trs s neopadavými, dlanitými, temně zelenými, kožovitými listy. Sérii odrůd Pretty Ellen® šlechtí a selektuje z mnoha semenáčků Ellen Akerboom ze školky Nachtvlinder AB v Nizozemí.

Čemeřice východní je velice odolná. Má ráda velmi živnou, středně těžkou půdu zásadité až neutrální reakce (žádnou rašelinu) a umístění takové, aby alespoň na část dne měla přímé slunce, jež pomůže kvetení a zjasní barvu květů. Hezká bude někde u vchodu do domu nebo poblíž oken, abyste ji měli na dohled co nejvíce, dokud ještě venkovní počasí není ideální pro častější návštěvy zahrádky. Svými květy dokáže rozveselit mnoho ponurých dnů konce zimy. Zvládá těžké zimy Rostliny se pomalu rozrůstají do bohatých trsů, ale nejsou plevelné, přestože semena zralých rostlin mohou být velmi vitální. Čemeřice je jedovatá a mrazuvzdorná do cca -34 °C.

Poslední revize 06-03-2026

Winter’s Waterlily je další mrazuvzdorná kamélie dr. Ackermanna. Tvoří drobné až středně velké, poloplné až anemone‑typické květy s bohatou vrstvou vnitřních petaloidů, které působí jako jemné, sněhobílé až krémově bílé „plováky“ na hladině; jednotlivé květy dosahují přibližně 6–8 cm v průměru. Květy se objevují v chladnějším období roku a rostlina kvete časně, často v pozdním podzimu až v zimě; květy jsou trvanlivé a rostlina s věkem tvoří více poupat, takže délka kvetení může být proměnlivá podle stáří rostliny a zimních teplot. Listy jsou neopadavé, kožovité, tmavě zelené a lesklé, keř má středně rychlý, vzpřímený růst a vytváří hustý, pěkný habitus; pěstebně je vhodné lehké tvarování řezem po mrazech. Odrůdu vyšlechtil William L. Ackerman a registrována byla v roce 1991 (ACS registrace). Vznikla jako kříženec mezi botanickou kamélií olejnou (Camellia oleifera) a podzimní sasanquou (C. sasanqua), odrůda ‚Mine‑no‑yuki‘. Díky genetické informaci kamélie olejné se považuje za jeden z nejmrazuvzdornějších kultivarů.

Podzimní druhy mají oproti těm kvetoucím zjara velkou výhodu v tom, že poupata zrají přes léto, takže jim nehrozí žádné nebezpečí. Avšak jarním kaméliím zrají poupata až od konce léta a po celou zimu, takže musí být pěstované v takových podmínkách, aby nezmrzla.

Kamélie je nutno dobře vysadit, a jakmile zakoření, téměř se o ně nemusíte starat. Potřebují kyprou, humózní, kyselou půdu, která nebude zadržovat vodu ale ani vysychat. Vyhovuje jí vřesovištní záhon s rovnoměrnou vlhkostí a dobrou nastýlkou mulčovací kůry (5-10 cm). Nesnáší podmáčení – těžkou, jílovitou zem – ale vyhovuje jim jíl ve spodních partiích půdního profilu. Výsadbovou díru dělejte vždy spíše mělčí a zejména do stran doplňte směs kvalitního substrátu promíchaného 1:1 s prosátou zemí z vykopané díry. Vřele doporučujeme použít k výsadbě mykorhizní houby pro kyselomilné rostliny. Pokud máte těžkou zem, pomozte si vyvýšením terénu, jak je popsáno v pokynech k výsadbě. Hnojení je důležité minimálně po odkvětu, popřípadě každý měsíc až do konce léta (ale při použití mykorhizy se nehnojí).

Velmi důležité je umístění – v přírodě kamélie nejlépe prosperují v polostínu, kde mají ideální mikroklima bez velkých teplotních i vlhkostních výkyvů, nejčastěji pod stromy s vysokými korunami, a kde je netrápí vítr. V zahradě je dobré místo za domem, kam nedosvítí ostré zimní a jarní slunce, ani keř nevysuší zimní fičák nebo paprsky horkého letního poledne. Popřípadě na neosluněnou stranu před vysokým živým plotem s korunami vyšších stromů poblíž, které nabídnou alespoň rozptýlený stín v létě. A pokud si vybavujete kamélie z jižních států, jež rostou na plném slunci a jsou pěkné, vzpomeňte si na tamní o mnoho vyšší vzdušnou vlhkost, díky které horké slunce snesou. Nesnáší přesazování, tak si dobře rozmyslete, kam ji dáte a už ji tam nechte. Než zakoření, což jí zabere 2 až 3 roky, zalévejte ji i v zimě, pokud nebude mrznout a nebude zmrzlá zem. A buďte si jistí, že za tuto péči se vám spolehlivě odvděčí tak krásným a bohatě kvetoucím keřem nebo malým stromkem, že jich budete chtít mít čím dál víc! Doporučovaná mrazuvzdornost do cca -20 °C až -23 °C.

Poslední revize 08-03-2026

Quercifolia je vzácná a sběratelská selekce planiky, která se od základního druhu liší tvarem listu i charakterem růstu. Označení Quercifolia je v botanice běžné a znamená „dubolistá“; i zde to odkazuje na nevšední tvar listu, který má směrem ke špičce několik mělkých zářezů, díky čemuž – s jistou dávkou představivosti a přimhouřeným levým okem – listy mohou připomínat listy dubů. Jsou stálezelené, kožovité, tmavě zelené a hustě obrůstají silné větvičky, které na podzim a v zimě nabírají atraktivní, sytě vínově červenou barvu. A je poctivé dodat, že tvar listu se i na jediné rostlině dokáže výrazně lišit list od listu. Přesto má nějaký šarm, díky kterému je neodolatelná. Roste vzpřímeně, velmi hustě a o poznání pomaleji, díky tomu tvoří huňaté, téměř neprostupné keře menší velikosti než většina odrůd.

Původ odrůdy není přesně doložen a pravděpodobně pochází z 19. století: v královských zahradách v Kew u Londýna, jejichž sbírku pečlivě zdokumentoval William Aiton v díle Hortus Kewensis, o ní záznam není, avšak botanici Henry J. Elwes a A. Henry ji tam o asi 100 let později ve svém díle The Trees of Great Britain & Ireland v roce 1912 již uvádějí jako rostoucí. Ačkoliv je Quercifolia v mladém věku kompaktní a roste pomalu, v dobrých podmínkách může ve stáří dorůst svého botanického předchůdce, o čemž svědčí nález v Glasnevin National Botanic Garden v Dublinu v roce 1974, kde byl změřen exemplář vysoký 7,8 m. Přesto se domnívám, že ve středoevropských podmínkách si o podobné výšce můžeme nechat pouze zdát.

Drobné květy nezapřou náležitost do čeledi vřesovcovitých, jako třeba borůvky. Jsou seskupené v krátkých hroznech a objevují se od podzimu do jara. Jsou konvalinkově tvarované, krémově bílé a dozrávají v jedlé plody, což jsou asi 2 cm široké kuličky, zprvu světle zelené, poté žlutavé a zralé jsou jahodově červené, což stromu dalo lidové jméno jahodový strom. Obsahují až 20 % cukru, ale chuť není zasyrova příliš výrazná, proto se používají spíše do marmelád, likérů a k dalšímu zpracování. Protože zrají velmi dlouho a je jich na keři hodně, často se stane, že nesklizené plody přezrají a samovolně na slunci fermentují, aniž by se kazily, proto si jižanští řidiči musí dát při jejich konzumaci pozor, neboť již obsahují alkohol. V přírodě je některá zvířata kvůli alkoholu cíleně vyhledávají stejně, jako například u nás se ptáci „sjíždí“ na zkvašených jeřabinách. Ve Středozemí planika dozrává od podzimu do konce zimy. Pokud u nás podzimní květy pomrznou, vytvoří si náhradní sadu květů na jaře a pokud je dostatečně horké a slunečné léto, může dát plody na podzim, ale nelze na to spoléhat.

Planika roste poměrně hustě do kulovitého až dómovitého habitu s vystoupavými větvemi. Zjara po mrazech ji můžete řezem povzbudit k hustšímu větvení. Často se tvaruje a nádherně vypadají vícekmenné formy, kdy se zachová několik silných, vzpřímených větví jako kosterní, ostatní se odřežou a letním řezem se formuje hřibovitá koruna. Takhle vyniknou její překrásné červenohnědé větve. Ve Středozemí může vyrůst v strom až osm metrů vysoký i široký, u nás přibližně polovinu.

Vyžaduje dobrou, živnou a výborně propustnou půdu, kde jí zejména v zimě nebudou zahnívat kořeny. S jílovitým podložím ve větší hloubce si však dokáže poradit. Po výsadbě udržujte půdu rovnoměrně vlhkou na pár měsíců, ale jakmile zakoření, zálivku omezte nebo zcela vynechte – je zvyklá zvládnout celé léto pouze s přirozenými srážkami. Pěstujte ji na plném slunci nebo jen v lehkém polostínu, přednostně na chráněném stanovišti. Při výsadbě použijte půdní houby a zde je jedna zvláštnost – i když je to vřesovištní keř, nevyžaduje erikoidní mykorhizu, výborně funguje i s univerzální arbuskulární mykorhizou (Symbivit, Tric). Doporučuje se vysazovat silnější rostliny se zralým dřevem, aby během první zimy nedošlo k poškození mladých větviček. Zatím jsme ji nebyli schopni otestovat v nejsilnějších mrazech; doposud u nás zvládla −17 °C, ale severoameričtí pěstitelé ji vysazují v zóně 6 se zimními teplotami klesajícími až k −23 °C. Netrpí chorobami a ze škůdců ji výjimečně může ochutnat lalokonosec, ale příliš mu nechutná.

Poslední revize 13-03-2026

Pretty Ellen® Yellow Spotted Gold je fantastická odrůda čemeřice, která vyniká nejenom nezvykle máslově nažloutlými kališními plátky květů. Její výjimečností jsou sytě zlatožlutá nektária uvnitř hrdla, která tvoří věnec kolem tyčinek a semeníku. V kombinaci s rozpustilými, purpurově vínovými pihami na plátcích se nabízí nevšední obraz, který láká nejen oko lidského pozorovatele, ale i včely a hlavně čmeláky, kteří jsou schopní si do květu lehnout, nechat si lechtat bříška prvními silnějšími slunečními paprsky a sát nektar tak dlouho, dokud tam nějaký je. Velké kališní plátky jsou nažloutlé jen krátce, brzy po rozvinutí zesvětlají do téměř křídově bílé.

Květy vykvétají (podle počasí) od února do dubna na 30-35 cm vysokých, vzpřímených stoncích. Rostlina kvete bohatě a tvoří kompaktní trs s neopadavými, dlanitými, temně zelenými, kožovitými listy.  Sérii odrůd Pretty Ellen® šlechtí a selektuje z mnoha semenáčků Ellen Akerboom ze školky Nachtvlinder AB v Nizozemí.

Čemeřice východní je velice odolná. Má ráda velmi živnou, středně těžkou půdu zásadité až neutrální reakce (žádnou rašelinu) a umístění takové, aby alespoň na část dne měla přímé slunce, jež pomůže kvetení a zjasní barvu květů. Hezká bude někde u vchodu do domu nebo poblíž oken, abyste ji měli na dohled co nejvíce, dokud ještě venkovní počasí není ideální pro častější návštěvy zahrádky. Svými květy dokáže rozveselit mnoho ponurých dnů konce zimy. Zvládá těžké zimy Rostliny se pomalu rozrůstají do bohatých trsů, ale nejsou plevelné, přestože semena zralých rostlin mohou být velmi vitální. Čemeřice je jedovatá a mrazuvzdorná do cca -34 °C.

Poslední revize 07-03-2026

Máte rádi jemnou a vzdušnou strukturu? Pak si určitě zamilujete tuto selekci jamovce s názvem rosmarinifolia – rozmarýnolistá. Přestože je dnes v kultuře velmi vzácná, není to žádný nováček.  Nikdo přesně neví, kdo a kdy ji poprvé v přírodě objevil, ale víme, že její jméno publikoval anglický botanik Philip Miller (1691–1771). Zapsal ji tehdy jako samostatný druh, čemuž se současná nomenklatura vyhýbá a uznává její zařazení jako formu druhu angustifolia. Jamovec v této podobě působí lehce jako zelená víla, která tančí zahradou s každým poryvem větru. Nese mimořádně úzké, téměř jehlicovité listy, které dávají rostlině nezaměnitelnou texturu; listy jsou neopadavé, tmavě zelené a lesklé, často delší než u typické formy druhu. Pravděpodobně pochází ze sušších a otevřenějších stanovišť, kde úzká listová plocha snižuje ztráty vody a zvyšuje odolnost vůči suchu. Keř roste vzpřímeně; tenké větve se s věkem mírně sklánějí a nechávají vítr, aby s nimi lehce pohyboval, což u stálezelených keřů není příliš běžné a působí živě. I když vizuálně působí jemně a vzdušně, zachovává si bujný charakter růstu – rychlost i konečná velikost jsou srovnatelné se základním druhem, tedy přibližně 2–3 metry do výšky i šířky.

Forma rosmarinifolia se výborně uplatní tam, kde by běžný jamovec působil strnule nebo těžce. Funguje jako kontrast k velkolistým stálezeleným keřům, například k bobkovišním, kalinám nebo stálezeleným magnóliím, a dobře ladí s trvalkami a okrasnými trávami, kde vytvoří klidné zelené pozadí bez vizuální dominance. Hodí se do středomořsky laděných výsadeb, suchých svahů i moderních zahrad, které kladou důraz na strukturu a siluetu. Lze jej použít jako volně rostoucí keř, nízký nepravidelný živý plot nebo jemnou výplň mezi kameny a architektonickými prvky. Díky úzkým, lesklým listům a kompaktnějšímu projevu snáší i lehké tvarování, aniž by ztratil svůj charakter, a působí přirozeně i v omezeném prostoru.

Jamovec vyžaduje především dobře propustnou, živnou i chudší půdu, ve které v zimě nedochází k přemokření kořenů. Těžší jílovité podloží v hlubších vrstvách mu nevadí, pokud má kořenový krček v suchu. Po výsadbě je vhodné udržovat půdu rovnoměrně vlhkou, jakmile však zakoření, zálivku výrazně omezte nebo zcela vynechte. V plné síle zvládne celé léto pouze s přirozenými srážkami. Nejlépe prospívá na plném slunci, snese i lehký polostín. Doporučuje se vysazovat silnější rostliny se zralým dřevem, které lépe přestojí první zimu. Ověřená mrazuvzdornost dosahuje až −24 °C. Jamovec netrpí chorobami ani škůdci a v oblastech svého přirozeného výskytu je natolik odolný, že přežívá i pravidelné požáry – dokáže znovu obrazit i z ohořelého pařezu. To u nás sice nejspíš nevyužijeme, ale dá nám to skutečnou představu jeho odolnosti. 

Poslední revize 23-02-2026

Kyushu je léty prověřená odrůda hortenzie latnaté, která je dnes po právu považována za klasiku. Jedná se o vzpřímený, středně až silně rostoucí keř s přirozeně otevřeným habitem; v dospělosti běžně dosahuje 1,5–2,5 m výšky a přibližně 1–1,5 m šířky. Tvoří vysoká, kuželovitá květenství dlouhá 20–35 cm, složená převážně z fertilních - drobných a často voňavých - kvítků, doplněných menším podílem sterilních květů. Barva květů začíná krémově bílá až slabě nazelenalá a na podzim může získat jemný narůžovělý nádech; nelze ji však považovat za výrazně podzimně růžovou. Kvetení probíhá od července do raného podzimu. Opadavé listy jsou eliptické, středně velké, sytě zelené a nápadně lesklé; řapíky mohou mít mírně červenavý nádech, a od ostatních odrůd s podobnými květy se liší právě zelenějším zbarvením stonků.

Odrůda pochází z Japonska, konkrétně z oblasti Aso‑san na ostrově Kjúšú, odkud má i své jméno. Měkké řízky z této lokality odebral kapitán Collingwood Ingram v roce 1926 a později je předal Robertu a Jelaně de Belderovým do belgického arboreta Kalmthout. Tam byla rozpoznána výjimečná forma této hortenzie a později pojmenována a uváděna do prodeje jako ‘Kyushu’. Collingwood Ingram (1880–1981), kromě toho, že byl kapitán královského námořnictva, byl významný britský zahradník a sběratel, specialista na japonské dřeviny (zejména rody Prunus); jeho terénní sběry, dokumentace a popularizace japonských forem výrazně obohatily evropské sbírky a zahradnickou praxi.

Latnaté hortenzie se nejlépe pěstují na plném slunci, ale snáší i polostín a stín, kde vykvétají později. Nejsou příliš náročné na půdní typ, ale v živné, dobře propustné půdě budou nádherné. Jakmile zakoření, dobře zvládají i letní přísušek, ale v rovnoměrně vlhké zemi budou zdravější. Velmi dobře reaguje na hnojení, nabídne pak vetší květy a mohutnější trs. Snáší jakoukoli světovou stranu a pH půdy. Keř je dobré na jaře před rašením každoročně seříznout přibližně o dvě třetiny, a to tak, že ponecháme pevnou kostru tvořenou několika silnými výhony. Z nich pak vyrostou nové, silné stonky nesoucí velká květenství – kvete na nových výhonech. Stromkové formy potřebují pevný zavětrovací úvaz, který bude nutné po 4-5 letech obnovovat, aby unesl budoucí tíhu velké koruny. Mrazuvzdorná do min. -34 °C a vhodná do venkovních nádob.

Poslední revize 19-02-2026

Dub vrbolistý je nevšedním druhem, který byste mezi duby na první pohled sotva zařadili. Jeho opadavé listy jsou úzké až čárkovité, kopinaté, obvykle 6–12 cm dlouhé a jen 1–2 cm široké, s celokrajným okrajem a jemně zašpičatělým vrcholem; svým tvarem připomínají listy vrb, odtud jeho jméno. Svrchní strana je svěže zelená při rašení, později tmavě zelená a lesklá, spodní světlejší, lysá nebo jen velmi jemně ochlupená, a na podzim se olistění vybarvuje do nápadných odstínů žluté až žlutohnědé, někdy s bronzovým nádechem, přičemž často na stromě vytrvává déle než u většiny ostatních dubů. 

Strom vytváří rovný kmen a pravidelnou, v mládí široce kuželovitou korunu s lehkou, vzdušnou strukturou, danou štíhlými, zpočátku vystoupavými a později vodorovně rozloženými větvemi, které mohou v mladším věku připomínat větvení libanonských cedrů. V dospělosti se tvar zaobluje do poměrně pravidelného, zakulaceného až široce oválného tvaru. Kůra je u mladých jedinců hladká a šedohnědá, s věkem tmavne a mělce se podélně rozpraskává, aniž by vytvářela hluboké, hrubé brázdy typické pro řadu jiných severoamerických dubů; letorosty jsou tenké, olivově hnědé až šedé, pupeny drobné, vejcovité a nenápadné. Od konce léta dozrávají malé žaludy a často zůstávají na větvích i po opadu listí, takže ptáci a savci mají potravu déle.

Dub vrbolistý se v krajině uplatní především jako okrasný solitér a jako strom pro velké parky, břehové promenády a reprezentativní aleje – jeho úzké, lesklé listy a pozdní, dekorativní podzimní zbarvení působí efektně samostatně i ve skupinách. Hodí se jako dominantní prvek u vodních ploch, na rozlehlých trávnících před historickými sídly nebo v arboretech, kde vynikne jeho statný habitus; v menších zahradách je vhodný jen jako výběrový solitér. V Británii si získal oblibu jako sbírkový a parkový strom – známé exempláře rostou v Kew Gardens, u Syon House, na sídlech jako Powis Castle či v parcích v Hastings a Surrey – a právě tam se ukazuje, jak velkolepě může v evropském klimatu dorůst a působit. 

Tento dub roste rychle – jakmile zakoření, umí přirůst 50 i víc cm za rok a v dospělosti, což může trvat i 50 let, snadno dosáhne až 30 metrů výšky i šířky. Na pěstování je nenáročný a kromě volby správného stanoviště a pevného zavětrovacího úvazu pro stromové formy na první 3-4 roky toho moc nechce. Preferuje slunce a hlubší, živné půdy, přitom je pozoruhodně adaptabilní: snese jak sušší stanoviště s hlubokým kořenovým systémem, tak i dočasné zaplavení, dobře snáší horká léta i středoevropské mrazy. Jeho kořeny jsou hluboké a neagresivní, takže nepředstavují riziko poblíž staveb a komunikací, přesto má širší patku a než se kořeny spustí dolů, vytvoří několik krátkých kořenových paprsků kolem kmene – s tím je potřeba počítat. Nesnáší intenzivní posypovou silniční sůl. Jeho mrazuvzdornost se běžně uvádí do -29 °C, ale existují zprávy o přežití exemplářů při extrémech kolem −32 °C v americkém Cincinnati.

Poslední revize 16-02-2026

Dlužicha Frozy Panky je třetím přírůstkem moderní série Panky, kterou od roku 2015 rozvíjí francouzský šlechtitel Diederik Alexander Maria Scheys, který má na svém kontě již 7 patentovaných odrůd dlužich. Na první pohled odrůda zapadá do stejné rodiny jako Pinky Panky nebo Snowy Panky, ale při bližším pohledu se ukáže zásadní rozdíl – Frozy Panky není hybrid, nýbrž selekce botanického druhu Heuchera americana. To není jen botanická poznámka pod čarou, ale klíč k pochopení jejího chování. Heuchera americana je lesní druh, který v přírodě roste pod stromy, v rozptýleném světle a v podmínkách, které nejsou nikdy ideální ani zcela stabilní. Právě proto má přirozeně výraznou žilnatinu a kresbu listu, která zůstává čitelná i tam, kde by jiné dlužichy ztrácely barvu nebo kontrast. U Frozy Panky se tento původ projevuje klidným, vyrovnaným vzhledem a schopností udržet si charakter listu i bez plného slunce nebo pečlivě připraveného stanoviště.

Frozy Panky se v zahradě cítí nejlépe v polostínu až stínu, kde její listy nepůsobí vybledle ani unaveně, ale naopak si zachovávají kresbu a strukturu. Díky původu v Heuchera americana je pravděpodobná i vyšší tolerance k sušším obdobím a k těžším, méně propustným půdám, pokud nejsou trvale zamokřené. Rostlina vytváří stabilní a dlouhověké trsy a v lesních i polostinných výsadbách funguje jako vítaný ornament, který přitahuje pozornost detailem, nikoli okázalostí. Poprvé byla představena na nizozemském veletrhu Plantarium 2025, kde získala prestižní ocenění Nejlepší novinka.

Dlužichy jsou nenáročné a často stálezelené trvalky, které působí spíše půdokryvně, ale často a úspěšně se používají jako plnohodnotné součásti promyšlených trvalkových záhonů, kde nabídnou skvělý kontrast k jemnějším texturám. Nejraději mají lehce přistíněná stanoviště a rovnoměrně vlhkou, živnou půdu – na její pH nezáleží. S občasnou zálivkou snesou i plné slunce, vyjma světlolistých odrůd, pokud nejsou na slunce výslovně určené. Dají se pěstovat i ve stínu, kde však jejich barvy nejsou tak výrazné. Na jaře stačí ostříhat všechny listy, aby rostlina znovu narašila svěžími, novými listy. Hnojení není nutné, ale významně zlepší její vzhled a vitalitu. Jsou mrazuvzdorné do cca -34 °C a lze je pěstovat i ve venkovních kontejnerech.

Poslední revize 16-02-2026

U dlužich jsme si v posledních desetiletích zvykli spíše na barevné výbuchy a dramatické kontrasty, za které by i Shakespeare byl vděčný, ale Snowy Panky pracuje s jiným typem působivosti. Její síla neleží v temnotě ani v sytosti, ale v chladné, světelné kresbě listu. Základ tvoří velmi světlý, stříbřitě bělavý podklad, do něhož se nepravidelně vpíjí jemná mramorace v odstínech svěže zelené, soustředěná především do purpurově růžové, ostře kreslené žilnatiny. Povrch listu působí čistě, téměř křehce, jako by byl poprášený jemným sněhem, přesto si zachovává pevnost a strukturu. Kresba není jednotná ani stabilní – mění se s teplotou, intenzitou světla i stářím listu, takže rostlina nikdy nepůsobí ploše ani staticky. Snowy Panky tvoří kompaktní trs nízkého až středního vzrůstu s pravidelným, vyrovnaným habitem. Listy jsou středně velké, pevné, mělce laločnaté, uspořádané v klidné, přehledné růžici. Nejsou stálezelené a před zimou zatahují.

Na rozdíl od mnoha výrazně listových dlužich je u Snowy Panky kvetení velmi významnou součástí vzhledu. Na přelomu června a července se tvoří bohatá, vzpřímená květenství s množstvím drobných, sytě růžově až červenorůžově zbarvených květů, které nad světlým listem působí překvapivě kontrastně a živě. Květy nejsou jen doplňkem, ale plnohodnotnou součástí celkového dojmu a výrazně prodlužují dekorativní období rostliny.

Odrůdu selektoval roku 2017 francouzský šlechtitel Diederik Alexander Maria Scheys. Snowy Panky je součástí autorské linie zaměřené na mramorované listy s vysokou kresbovou stabilitou. Od roku 2024 je chráněna americkým patentem č. US PP36245 a evropskou ochranou PBR EU 61425. V zahradě se nejlépe uplatní v polostínu, kde vynikne její světlý list i kontrastní kvetení. Výborně funguje v kombinaci s tmavolistými dlužichami, jemnými kapradinami, stříbřitými ostřicemi nebo s klidnou zelení liriope. V těchto sestavách působí jako vítané prosvětlení, aniž by se narušovala rovnováha nebo klid celé kompozice.

Dlužichy jsou nenáročné a často stálezelené trvalky, které působí spíše půdokryvně, ale často a úspěšně se používají jako plnohodnotné součásti promyšlených trvalkových záhonů, kde nabídnou skvělý kontrast k jemnějším texturám. Nejraději mají lehce přistíněná stanoviště a rovnoměrně vlhkou, živnou půdu – na její pH nezáleží. S občasnou zálivkou snesou i plné slunce, vyjma světlolistých odrůd, pokud nejsou na slunce výslovně určené. Dají se pěstovat i ve stínu, kde však jejich barvy nejsou tak výrazné. Na jaře stačí ostříhat všechny listy, aby rostlina znovu narašila svěžími, novými listy. Hnojení není nutné, ale významně zlepší její vzhled a vitalitu. Jsou mrazuvzdorné do cca -34 °C a lze je pěstovat i ve venkovních kontejnerech.

Poslední revize 15-02-2026

U dlužich jsme si za posledních asi dvacet let zvykli na ledacos – na čokoládově hnědé listy, limetkově zelené polštáře i na metalické odlesky, které se mění s každým paprskem slunce. Pinky Panky ale přichází s něčím, co tu dosud chybělo. Nejde o další „růžovou“ heucheru, ale o list s unikátní mramorovanou kresbou, kde se jemné odstíny růžové prolínají se stříbřitým podkladem a tmavší žilnatinou. Výsledkem je povrch, který působí spíš jako ručně barvený papír či atraktivní mramor než jako běžný list trvalky. Kresba není plošná ani statická, mění se s teplotou, světlem i stářím listu, a právě tahle proměnlivost dělá z Pinky Panky až sběratelskou záležitost. Rostlina tvoří kompaktní, nízký trs s pravidelným habitem, listy jsou středně velké, pevné, jen mělce laločnaté, poklidně skládané přes sebe. Nejsou stálezelené a před zimou zavadají. Květy hrají vedlejší roli, jak je u mnoha pestrolistých dlužich časté, a slouží spíš jako jemný doprovod než hlavní atrakce.

Odrůdu selektoval roku 2019 francouzský šlechtitel Diederik Alexander Maria Scheys a Pinky Panky je jednou ze sedmi dosud patentovaných odrůd, na nichž se Scheys autorsky podílel. Od roku 2023 je chráněna americkým patentem č. PP35000 a evropskou registrací PBR EU 61424. V zahradě se uplatní hlavně tam, kde máte možnost přijít blíže a prohlédnout si ji v detailu. Skvěle funguje v kombinaci s jemnými travinami, jako jsou Carex nebo Hakonechloa, s tmavolistými dlužichami typu Heuchera ‘Obsidian’, s atraktivními vějíři zelených kapradin, nebo vedle bohatých trsů liriope. Tak vytvoříte pestrost, ale ne vizuální chaos – zkusili jsme i hosty, ale vedle Pinky Panky působí moc robustně a poněkud rušivě.

Dlužichy jsou nenáročné a často stálezelené trvalky, které působí spíše půdokryvně, ale často a úspěšně se používají jako plnohodnotné součásti promyšlených trvalkových záhonů, kde nabídnou skvělý kontrast k jemnějším texturám. Nejraději mají lehce přistíněná stanoviště a rovnoměrně vlhkou, živnou půdu – na její pH nezáleží. S občasnou zálivkou snesou i plné slunce, vyjma světlolistých odrůd, pokud nejsou na slunce výslovně určené. Dají se pěstovat i ve stínu, kde však jejich barvy nejsou tak výrazné. Na jaře stačí ostříhat všechny listy, aby rostlina znovu narašila svěžími, novými listy. Hnojení není nutné, ale významně zlepší její vzhled a vitalitu. Jsou mrazuvzdorné do cca -34 °C a lze je pěstovat i ve venkovních kontejnerech.

Poslední revize 15-02-2026

Svída čínská Empress of China (Čínská císařovna) vyniká především bohatým a spolehlivým kvetením na plně olistěné, stálezelené rostlině. Vytváří výrazné, sněhobílé listeny o průměru přibližně 6–8 cm, které se objevují ve velkém množství a působí mimořádně čistým, téměř porcelánovým dojmem. Listy jsou úzké, lesklé, tmavě zelené, s jemně kožovitou strukturou a elegantně svěšeným postojem; v zimě často získávají vínově červený nádech. Celkový habitus je kompaktní, hustý a velmi vyrovnaný, což z této odrůdy činí jednu z nejatraktivnějších stálezelených svíd pro zahradní použití v mírném klimatu. Empress of China vznikla jako cílená selekce druhu Cornus elliptica a byla vybrána Johnem Elsleym pro mimořádně bohaté kvetení, celkovou vitalitu i o něco silnější mrazuvzdornost rostliny. John je americký zahradník, fotograf a selektor okrasných dřevin, který se dlouhodobě věnoval praktickému hodnocení rostlin v zahradních podmínkách, spolupracoval s arborety a školkami ve Spojených státech a zaměřoval se především na výběr dřevin s vysokou vitalitou, spolehlivým růstem a výraznou estetickou hodnotou pro zahradní použití. Odrůda je chráněna patentem č. PP14537 z roku 2004 a patří mezi nejlépe hodnocené selekce tohoto druhu v západních sbírkách. 

Ve srovnání se základním druhem se vyznačuje pravidelnějším růstem, vyšší ochotou ke kvetení a lepší stabilitou stálezelených listů v zimním období, což ji okamžitě upřednostňuje při výběru keřů do spolehlivě stálezelených kompozic a zahrad. Empress of China se proto nejlépe uplatní jako solitér nebo výrazný strukturální prvek v klidně komponovaných výsadbách, kde může plně vyniknout její kompaktní, kuželovitý tvar a pozdní, nápadné kvetení. Díky celoročnímu efektu působí přirozeně reprezentativně a dobře funguje jak v zahradách inspirovaných lesním okrajem, tak v modernějších kompozicích. V kombinacích se osvědčuje s podobně nezvyklými dřevinami nebo s druhy odlišné textury, například s Choisya, Pieris, Tetrapanax, Hebe, Mahonia eurybracteata či Viburnum davidii, doplněnými klidným, stálezeleným podrostem z kapradin, Liriope, Ophiopogon nebo Carexů.

Svída čínská roste pomalu a vytváří buď menší strom, nebo velký, hustý keř s kuželovitým tvarem. Konečná výška v našich podmínkách zatím není dlouhodobě ověřena, ale předpokládá se kolem 4–5 m. Díky přirozeně hustému habitu nevyžaduje řez k zahuštění; případné tvarování je možné provádět krátce po odkvětu. Vyžaduje lehkou, živnou, kyselou až mírně kyselou půdu s rovnoměrnou vlhkostí, která však nesmí být přemokřená. Nejlépe prospívá na plném slunci, kde bohatě kvete a vytváří zdravý, kompaktní růst; polostín se v praxi neosvědčil. Přehnojování je nežádoucí – vhodná jsou pouze hnojiva podporující kvetení a kvalitu listů. Mrazuvzdornost je zatím předmětem testování, šlechtitel uvádí až -20 °C bez poškození. Jako každá stálezelená dřevina vyžaduje v suchých zimách občasnou zálivku během bezmrazých období.

Poslední revize 08-02-2026