Prunus laurocerasus 'Renlo' RENAULT ACE® bobkovišeň lékařská - STROM
Prunus
Rod Prunus je docela obsáhlý a hlavně rozmanitý – zahrnuje na 350 různých druhů, z nichž některé byste do stejného pytle rozhodně nehodili. Jeho zástupce najdete od Asie přes Evropu a severní Afriku až po severní Ameriku. Jedná se o stromy a keře ceněné většinou pro bohaté a atraktivní kvetení nebo ovocné dřeviny s lahodnými plody, a v tomto konkrétním případě o stálezelený druh, jehož neopadavé listy jsou důležitým prvkem hlavně v období vegetačního klidu, kdy ostatní dřeviny jsou bez listí. Jmenuje se bobkovišeň lékařská (Prunus laurocerasus) a jeho starší jméno, které možná lépe vystihovalo její charakter, znělo střemcha vavřínolistá. Pochází z oblastí kolem Černého moře, z Kavkazu a severního Turecka, kde roste v podhorských lesích a na vlhkých, stinných svazích. Její lesklé, kožovité listy připomínají vavřín, a právě díky této podobnosti získala své jméno — „lauro cerasus“, tedy „vavřínová třešeň“. Do Evropy se dostala už v 16. století a díky své mrazuvzdornosti i u nás patří k nejzásadnějším stálezeleným druhům.
Bobkovišeň byla vědecky popsána v roce 1753 Carlem Linném ve slavném díle Species Plantarum, kde získala své dodnes platné jméno Prunus laurocerasus. Pozdější, dnes již zastaralé označení Laurocerasus officinalis však odkazuje na mnohem starší historii jejího pěstování a využívání. Rostlinu podobnou vavřínu, ztotožňovanou s bobkovišní, zmiňují již Theofrastos, Dioskoridés i Plinius, kteří upozorňovali na její zvláštní účinky. Právě z listů bobkovišně se připravoval destilát známý jako aqua laurocerasi, užívaný s patřičnou opatrností jako sedativum – a odtud také latinské označení officinalis, tedy lékařská. Historicky a doloženě se bobkovišeň, její introdukce a první pěstování v evropských zahradách objevují roku 1576. Tento časový bod zapadá do období diplomatických misí mezi Osmanskou říší a Habsburky, kdy se z Konstantinopole do střední Evropy dostávaly semena, řízky a mladé rostliny dosud neznámých druhů prostřednictvím okruhu osob kolem císařského vyslance Davida Ungnada (1530–1600) a botanika Caroluse Clusia (1526–1609). Přenos nově objevených rostlin patřil k rovnocenným darům jako zlato, umělecké předměty či vykopávky a byl důležitým projevem vzdělanosti, prestiže i praktického poznání přírody.
Bobkovišeň RENAULT ACE® je další atraktivní selekce z Francie. Její neopadavé, kožovité, sytě zelené listy jsou velmi podobné odrůdě Otto Luken, tedy štíhlé, velmi lesklé a přišpičatělé, ale asi dvojnásobně velké a ne tak tmavé. Jsou vždy vzpřímené jako vojáci v pugetu a pravidelně obrůstají vzpřímené větve, které pomáhají vytvářet spíše úzce trychtýřovitý tvar keře. Roste středně rychle (20-25 cm za rok) do výšky cca 2,5m. Byla selektována jako přírodní mutace a nalezena ve francouzské školce Pépinières Renault v malém městečku Gorron na západu Francie. Představena byla roku 2002 a je chráněna nizozemským patentem č.148163 ze stejného roku.
Na jaře se objevují vzpřímená hroznovitá květenství složená z drobných bílých květů s jemnou vůní. Po odkvětu se vytvářejí tmavé, lesklé plody, které jsou vyhledávanou potravou ptactva. Byly provedeny testy týkající se jedovatosti plodů (zdroj: Plants For A Future), které prokázaly, že riziko spočívá pouze v konzumaci listů a semen z nezralých plodů; vyzrálé či popadané plody nepředstavují zdravotní nebezpečí ani pro děti.
Díky kompaktnímu růstu se často pěstuje i jako nízký, neopadavý strom s hustou a kompaktní korunou. Jeho velikost se odvíjí od výšky kmene, na který je naroubovaná koruna. Vezměte nynější výšku kmene, k ní přičtěte cca 2-2,5 m (budoucí výšku koruny) a máte výslednou velikost dospělého stromu. Jako každý strom s kmenem i bobkovišeň potřebuje na první 3 roky upevnit do zavětrovacího úvazu (trojnožky), aby jí vítr nevyvrátil, než zakoření.
Bobkovišně vyžadují vlhkou, ale dobře propustnou, ideálně kyselou až neutrální půdu bohatou na živiny. Neprodyšnou, těžce jílovitou, bahnitou či trvale podmáčenou zem netolerují. Jsou citlivé na vápno v půdě, což se nejčastěji projeví tzv. chlorózou – listy ztrácejí zeleň a vystupuje kresba žilnatiny. K podobným příznakům může dojít i při nedostatku živin. V obou případech pomůže přidání hořké soli, organických živin (hnojení) nebo úprava půdní reakce směrem ke kyselé. Lze je jakkoli stříhat; výborně snášejí i zmlazovací hluboký řez do starého dřeva, ze kterého ochotně regenerují. Nejvhodnější doba řezu je zjara po mrazech, tvarovací střih se provádí v polovině léta. Protože mají listy po celý rok – i v zimě – a neustále z nich odpařují vodu, potřebují dostatečný přísun vláhy. Než si vytvoří hlubší kořenový systém, je vhodné je během suché zimy alespoň jednou za měsíc zalít, aby netrpěly vysoušením a následným popálením listů ostrým zimním sluncem. Pro udržení vlhkosti i jako ochranu proti teplotním výkyvům doporučujeme celoroční mulčování. Renault Ace je mrazuvzdorná do min. -25 °C a možná ještě o pár stupňů více. Výborně snáší mráz i vysazená ve velkém venkovním květináči (min. 80×80×80 cm).
Poslední revize 25-12-2009, 13-01-2012; 21-01-2021; 22-12-2025
