Prunus laurocerasus 'Anbri' ETNA® bobkovišeň lékařská - STROM
Prunus
Rod Prunus je docela obsáhlý a hlavně rozmanitý – zahrnuje na 350 různých druhů, z nichž některé byste do stejného pytle rozhodně nehodili. Jeho zástupce najdete od Asie přes Evropu a severní Afriku až po severní Ameriku. Jedná se o stromy a keře ceněné většinou pro bohaté a atraktivní kvetení nebo ovocné dřeviny s lahodnými plody, a v tomto konkrétním případě o stálezelený druh, jehož neopadavé listy jsou důležitým prvkem hlavně v období vegetačního klidu, kdy ostatní dřeviny jsou bez listí. Jmenuje se bobkovišeň lékařská (Prunus laurocerasus) a jeho starší jméno, které možná lépe vystihovalo její charakter, znělo střemcha vavřínolistá. Pochází z oblastí kolem Černého moře, z Kavkazu a severního Turecka, kde roste v podhorských lesích a na vlhkých, stinných svazích. Její lesklé, kožovité listy připomínají vavřín, a právě díky této podobnosti získala své jméno — „lauro cerasus“, tedy „vavřínová třešeň“. Do Evropy se dostala už v 16. století a díky své mrazuvzdornosti i u nás patří k nejzásadnějším stálezeleným druhům.
Bobkovišeň byla vědecky popsána v roce 1753 Carlem Linném ve slavném díle Species Plantarum, kde získala své dodnes platné jméno Prunus laurocerasus. Pozdější, dnes již zastaralé označení Laurocerasus officinalis však odkazuje na mnohem starší historii jejího pěstování a využívání. Rostlinu podobnou vavřínu, ztotožňovanou s bobkovišní, zmiňují již Theofrastos, Dioskoridés i Plinius, kteří upozorňovali na její zvláštní účinky. Listy obsahují kyanogenní glykosidy, především prunasin a v menší míře amygdalin, z nichž se při vhodném zpracování uvolňuje kyselina kyanovodíková. Právě tyto látky stály za vznikem destilátu známého jako aqua laurocerasi, který se s patřičnou opatrností využíval jako sedativum – a odtud také pozdější latinské označení officinalis, tedy lékařská.
Bobkovišeň ETNA® je takový malý zázrak začátku 90. let 20. století. Všiml si jí pěstitel Adrian Straver, protože se mezi ostatními lišila tvarem listů i barvou. Listy jsou nezvykle tvarované – od řapíku vejčité, směrem k vrcholu se rozšiřují a končí téměř naplocho až zakulaceně, často s jemně zvlněným okrajem, což keři dodává plastický a živý výraz po celý rok. Jsou neopadavé, tuhé, kožovité; v polovině jara raší v nápadném bronzovém odstínu, který postupně přechází do teplé, sytě smaragdově zelené. Oproti mnoha starším odrůdám snáší ETNA® výrazně lépe zimní oslunění a zachovává si sytou, na první pohled živější barvu listů i během mrazivých zim. V dospělosti dosahuje kolem 3 m do výšky a 4 m do šířky. Neroste rychle, zato přirozeně velmi hustě a tvoří opticky i fyzicky neprostupné keře díky bohatému větvení i trvalému olistění.
Před rašením listů, obvykle v dubnu, se objevují vzpřímená hroznovitá květenství složená z drobných bílých květů s jemnou vůní. ETNA® kvete spíše v pozdějším věku a nepříliš bohatě. Po odkvětu se vytvářejí tmavé, lesklé plody, které jsou vyhledávanou potravou ptactva. Podle dostupných údajů (Plants For A Future) spočívá jedovatost bobkovišně především v listech a semenech nezralých plodů; vyzrálé plody se běžně považují za méně rizikové, přesto nejsou určeny ke konzumaci.
ETNA® byla mojí úplně historicky první bobkovišní a zároveň první stálezelenou dřevinou, jejíž nádherné listy jsem obdivoval během první zimy na vypůjčené zahrádce mých rodičů. Nedokázal jsem uvěřit, že zůstaly živé, svěží a neopadaly – právě tam, roku 2000 (jak symbolické), se zrodila moje láska ke stálezeleným rostlinám. A jak čas prokázal, získala si respekt nejen můj, ale i milionů dalších, kteří si ji od doby jejího zrození pořídili. Jak vznikla? Nalezl ji nizozemsko‑německý školkař Adrian Straver ve školce svého otce kolem roku 1990 jako výjimečný semenáč mezi tisíci dalších. A podobně jako on dokázal mezi na první pohled na vlas stejnými rostlinami rozpoznat jedinou odlišnou, i já jsem si Etnu vybral proto, že ke mně tehdy na pultě v Hornbachu prostě promlouvala. Odrůda získala evropskou ochranu PBR č. 2719 v roce 1998 a od té doby dodnes patří mezi nejspolehlivější i nejoblíbenější.
Díky kompaktnímu růstu se často pěstuje i jako nízký, neopadavý strom s hustou a kompaktní korunou. Jeho velikost se odvíjí od výšky kmene, na který je naroubovaná koruna. Vezměte nynější výšku kmene, k ní přičtěte cca 2-2,5 m (budoucí výšku koruny) a máte výslednou velikost dospělého stromu. Jako každý strom s kmenem i bobkovišeň potřebuje na první 3 roky upevnit do zavětrovacího úvazu (trojnožky), aby jí vítr nevyvrátil, než zakoření.
Bobkovišně vyžadují vlhkou, ale dobře propustnou, ideálně kyselou až neutrální půdu bohatou na živiny. Neprodyšnou, těžce jílovitou, bahnitou či trvale podmáčenou zem netolerují. Jsou citlivé na vápno v půdě, což se nejčastěji projeví tzv. chlorózou – listy ztrácejí zeleň a vystupuje kresba žilnatiny. K podobným příznakům může dojít i při nedostatku živin. V obou případech pomůže přidání hořké soli, organických živin (hnojení) nebo úprava půdní reakce směrem ke kyselé. Lze je jakkoli stříhat; výborně snášejí i zmlazovací hluboký řez do starého dřeva, ze kterého ochotně regenerují. Nejvhodnější doba řezu je zjara po mrazech, tvarovací střih se provádí v polovině léta. Protože mají listy po celý rok – i v zimě – a neustále z nich odpařují vodu, potřebují dostatečný přísun vláhy. Než si vytvoří hlubší kořenový systém, je vhodné je během suché zimy alespoň jednou za měsíc zalít, aby netrpěly vysoušením a následným popálením listů ostrým zimním sluncem. Pro udržení vlhkosti i jako ochranu proti teplotním výkyvům doporučujeme celoroční mulčování. ETNA® je mrazuvzdorná do min. -27 °C a možná ještě o pár stupňů více. Výborně snáší mráz i vysazená ve velkém venkovním květináči (min. 80×80×80 cm).
Poslední revize 23-02-2017; 29-12-2025
