Prunus laurocerasus 'MANO' bobkovišeň lékařská - STROM
Prunus
Rod Prunus je docela obsáhlý a hlavně rozmanitý – zahrnuje na 350 různých druhů, z nichž některé byste do stejného pytle rozhodně nehodili. Jeho zástupce najdete od Asie přes Evropu a severní Afriku až po severní Ameriku. Jedná se o stromy a keře ceněné většinou pro bohaté a atraktivní kvetení nebo ovocné dřeviny s lahodnými plody, a v tomto konkrétním případě o stálezelený druh, jehož neopadavé listy jsou důležitým prvkem hlavně v období vegetačního klidu, kdy ostatní dřeviny jsou bez listí. Jmenuje se bobkovišeň lékařská (Prunus laurocerasus) a jeho starší jméno, které možná lépe vystihovalo její charakter, znělo střemcha vavřínolistá. Pochází z oblastí kolem Černého moře, z Kavkazu a severního Turecka, kde roste v podhorských lesích a na vlhkých, stinných svazích. Její lesklé, kožovité listy připomínají vavřín, a právě díky této podobnosti získala své jméno — „lauro cerasus“, tedy „vavřínová třešeň“. Do Evropy se dostala už v 16. století a díky své mrazuvzdornosti i u nás patří k nejzásadnějším stálezeleným druhům.
Bobkovišeň byla vědecky popsána v roce 1753 Carlem Linném ve slavném díle Species Plantarum, kde získala své dodnes platné jméno Prunus laurocerasus. Pozdější, dnes již zastaralé označení Laurocerasus officinalis však odkazuje na mnohem starší historii jejího pěstování a využívání. Rostlinu podobnou vavřínu, ztotožňovanou s bobkovišní, zmiňují již Theofrastos, Dioskoridés i Plinius, kteří upozorňovali na její zvláštní účinky. Listy obsahují kyanogenní glykosidy, především prunasin a v menší míře amygdalin, z nichž se při vhodném zpracování uvolňuje kyselina kyanovodíková. Právě tyto látky stály za vznikem destilátu známého jako aqua laurocerasi, který se s patřičnou opatrností využíval jako sedativum – a odtud také pozdější latinské označení officinalis, tedy lékařská.
Bobkovišeň Mano je spolehlivý, menší až středně vzrůstný kultivar s velmi čistým a klidným vzhledem. Vyniká sytě až tmavě zelenými, vysoce lesklými listy, které jsou na rubu nápadně světlé a o něco tenčí než u ostatních, většinou velkolistých odrůd. Listy jsou neopadavé, rostou vzpřímeně a hustě podél větví, jsou přibližně 6 × 3 cm velké a snadno rozpoznatelné podle typického vejčitého tvaru, který ‘Mano’ odlišuje od většiny ostatních bobkovišní. Keř roste přirozeně hustě, tvoří pravidelná patra, je bohatě větvený a olistěný již od země, takže nevyžaduje pravidelný řez, přestože jej lze bez problémů tvarovat. V dospělosti dorůstá obvykle do výšky kolem 1,5 až 2 m a podobné šířky, čímž se řadí mezi kompaktnější odrůdy vhodné jak do menších zahrad, tak do nižších živých plotů.
V dubnu a květnu bohatě vykvétá vzpřímenými hrozny složenými z drobných bílých květů, které silně a sladce voní po šeříku. Po opylení nastupují lákavé, lesklé, černé plody, které jsou pochoutkou pro ptactvo. Nejsou jedovaté, pouze zrníčka v nezralých, tvrdých plodech obsahují stopová množství stejné látky jako hořké mandle, ale musela by se dokonale rozkousat, aby přivodila nevolnost (zdroj: Plants For A Future, www.pfaf.org).
Díky kompaktnímu růstu se často pěstuje i jako nízký, neopadavý strom s hustou a kompaktní korunou. Jeho velikost se odvíjí od výšky kmene, na který je naroubovaná koruna. Vezměte nynější výšku kmene, k ní přičtěte cca 2 m (budoucí výšku koruny) a máte výslednou velikost dospělého stromu. Jako každý strom s kmenem i bobkovišeň potřebuje na první 3 roky upevnit do zavětrovacího úvazu (trojnožky), aby jí vítr nevyvrátil, než zakoření.
Odrůdu vytvořil dendrolog a šlechtitel okrasných dřevin Dr. Barabits Elemér (1921–2003) z Maďarska, odkud pochází řada bobkovišní vynikajících zejména vyšší mrazuvzdorností. Elemér však během své kariéry selektoval stovky kultivarů i jiných druhů dřevin určených pro středoevropské klima. Mezinárodního věhlasu dosáhl zejména díky kultivaru Chamaecyparis lawsoniana ‘Globus’ (syn. ‘Barabits’ Globe’), dnes pěstovanému po celé Evropě i v zámoří. U nás dobře známe například zakrslý jasan ‘Mecsek’ a řadu kompaktních forem jehličnanů, které se staly standardem v parcích a zahradách po celém světě.
Bobkovišně vyžadují vlhkou, ale dobře propustnou, ideálně kyselou až neutrální půdu bohatou na živiny. Neprodyšnou, těžce jílovitou, bahnitou či trvale podmáčenou zem netolerují. Jsou citlivé na vápno v půdě, což se nejčastěji projeví tzv. chlorózou – listy ztrácejí zeleň a vystupuje kresba žilnatiny. K podobným příznakům může dojít i při nedostatku živin. V obou případech pomůže přidání hořké soli, organických živin (hnojení) nebo úprava půdní reakce směrem ke kyselé. Lze je jakkoli stříhat; výborně snášejí i zmlazovací hluboký řez do starého dřeva, ze kterého ochotně regenerují. Nejvhodnější doba řezu je zjara po mrazech, tvarovací střih se provádí v polovině léta. Protože mají listy po celý rok – i v zimě – a neustále z nich odpařují vodu, potřebují dostatečný přísun vláhy. Než si vytvoří hlubší kořenový systém, je vhodné je během suché zimy alespoň jednou za měsíc zalít, aby netrpěly vysoušením a následným popálením listů ostrým zimním sluncem. Pro udržení vlhkosti i jako ochranu proti teplotním výkyvům doporučujeme celoroční mulčování. Mano je mrazuvzdorná do min. -25 °C a možná ještě o pár stupňů více.
Poslední revize 01-04-2013; 29-12-2025
