Cedrus atlantica f. FASTIGIATA cedr atlaský
Ectovit (ektomykorhizní)Cedrus
Rod cedrů patří k těm dřevinám, které si lidé pamatují déle než jména králů a města, jež dávno zmizela z map. Dnes zahrnuje jen několik málo druhů rozšířených v horských oblastech Středomoří a západní Asie, přestože fosilní nálezy pylu i dřeva dokládají, že cedry byly v minulosti rozšířeny mnohem šířeji a jejich historie sahá hluboko do třetihor. Už samotné jméno rodu, odvozené z řeckého kedros a latinského cedrus, připomíná vonné, pryskyřičné dřevo, které bylo po tisíciletí symbolem trvanlivosti, moci a posvátnosti. Cedry se objevují v biblických textech, antických mýtech i v architektuře starověkých civilizací, kde jejich dřevo sloužilo ke stavbě chrámů, lodí i paláců. Když se projdete pod vzrostlými exempláři nebo sledujete jejich úctyhodné a někdy až dechberoucí siluety vystupující proti obloze, snadno pochopíte, proč vzbuzují respekt i láskyplnou úctu. Majestátnost cedrů nepůsobí okázale, ale klidně a navodí pocit zpomalení a zvláštního klidu, protože je vám jasné, že tyhle stromy pamatují nikoli desítky, ale stovky let.
Cedr atlaský pochází z pohoří Atlas v severní Africe, z míst, kde se horské svahy v létě rozpálí sluncem a v zimě dokážou být překvapivě chladné a nehostinné. Roste tam v rozmezí 1300 až 2600 metrů nad mořem, na kamenitých půdách, v řídkých lesích, kde světlo proniká až k zemi a vzduch je suchý a průzračný. Právě tahle kombinace slunce, větru a chudé půdy vtiskla cedru atlaskému jeho charakter – odolnost a schopnost obstát i tam, kde jiné stromy váhají. Botanicky byl tento druh vymezen a popsán francouzským botanikem Élie‑Abelem Carrièrem (1818–1896), jedním z nejvýznamnějších znalců jehličnanů 19. století, který se systematicky věnoval jejich vědecké taxonomii i praktickému pěstování. Carrière odlišil cedr atlaský od již známého cedru libanonského na základě populací z marocké a alžírské části Atlasu a pojmenoval jej podle jeho přirozeného areálu. Už první odborné popisy upozorňovaly na rozdíly ve stavbě koruny, jemnějším větvení a často výrazně zbarvených jehlicích. Právě tyto znaky, spolu s dobrou přizpůsobivostí mimo původní stanoviště, způsobily, že se cedr atlaský v druhé polovině 19. století rychle rozšířil v evropských parcích a zahradách, kde byl vnímán nikoli jako botanická kuriozita, ale jako přirozeně působící jehličnan, srozumitelný oku i zkušenosti tehdejších zahradníků. Do Severní Ameriky se dostal až na přelomu 19. a 20. století, již jako zavedený jehličnan s potvrzeným renomé.
Jestli jste milovníci cedrů, nebo snad dokonce jejich sběratelé, nenechte si ujít tento kousek. Kdyby děti byly nadšenými pěstiteli cedrů, určitě by tento cedr nazvaly svými slovy jako „epesní“. On totiž epesní opravdu je.
Fastigiata je velmi málo známá, téměř raritní forma cedru atlaského s přísně sloupovitým růstem. A výraz přísně myslím přísně. Je to taková hustá, cedrově ježatá tyčka se středně dlouhými, sytě zelenými, místy až lehce modrozeleně ojíněnými neopadavými jehlicemi. Roste spíše pomalu a jeho přirozený tvar je úzce sloupovitý. Pokud nějaká větvička se pomátne a vyroste příliš dlouhá a v nehezkém směru, není žádný problém ji kdykoli zastřihnout. Jiný řez není nutný ani žádoucí.
Vzezření tohoto cedru, jak je vidět i z fotografií, přímo vybízí k výsadbě tam, kde by se v teplejších částech jižní Evropy použil úzký italský cypřiš, který je symbolem Toskánska, ale u nás není ani náhodou mrazuvzdorný. Jeho subtilní figura v sytě zelené barvě dokáže nádherně doplnit jakoukoli zahradu, ať už je v jižním stylu nebo ryze středoevropském. Nádherně vynikne v kombinaci s naprosto odlišnými tvary jako jsou například polštářovitě rostoucí azalky a levandule, nebo do kulata stříhané buxusy či podobné keře.
Poslední revize 16-02-2010.
Cedr atlaský je strom, který se o sebe tak nějak postará sám, pokud mu dáte správné místo. Nejlépe prospívá na plně osluněných stanovištích, kde může koruna rovnoměrně vyzrávat a jehlice si udržují typické zbarvení. Vyhovují mu propustné, spíše sušší půdy, chudší na živiny, zatímco těžké a dlouhodobě zamokřené půdy snáší špatně. Po zakořenění je dobře odolný i vůči déle trvajícímu suchu a běžně si vystačí bez zálivky. Mrazuvzdornost dospělých stromů se většinou udává kolem −25 °C; mladé stromky však mohou v prvních letech citlivě reagovat na holomrazy a prudké teplotní výkyvy, zatímco starší jedinci s vyzrálým dřevem dobře snášejí i krátkodobé poklesy teplot až k −27 °C
