Prunus laurocerasus (Syn. 'Castlewellan') 'MARBLED WHITE' bobkovišeň lékařská
Prunus
Rod Prunus je docela obsáhlý a hlavně rozmanitý – zahrnuje na 350 různých druhů, z nichž některé byste do stejného pytle rozhodně nehodili. Jeho zástupce najdete od Asie přes Evropu a severní Afriku až po severní Ameriku. Jedná se o stromy a keře ceněné většinou pro bohaté a atraktivní kvetení nebo ovocné dřeviny s lahodnými plody, a v tomto konkrétním případě o stálezelený druh, jehož neopadavé listy jsou důležitým prvkem hlavně v období vegetačního klidu, kdy ostatní dřeviny jsou bez listí. Jmenuje se bobkovišeň lékařská (Prunus laurocerasus) a jeho starší jméno, které možná lépe vystihovalo její charakter, znělo střemcha vavřínolistá. Pochází z oblastí kolem Černého moře, z Kavkazu a severního Turecka, kde roste v podhorských lesích a na vlhkých, stinných svazích. Její lesklé, kožovité listy připomínají vavřín, a právě díky této podobnosti získala své jméno — „lauro cerasus“, tedy „vavřínová třešeň“. Do Evropy se dostala už v 16. století a díky své mrazuvzdornosti i u nás patří k nejzásadnějším stálezeleným druhům.
Bobkovišeň byla vědecky popsána v roce 1753 Carlem Linném ve slavném díle Species Plantarum, kde získala své dodnes platné jméno Prunus laurocerasus. Pozdější, dnes již zastaralé označení Laurocerasus officinalis však odkazuje na mnohem starší historii jejího pěstování a využívání. Rostlinu podobnou vavřínu, ztotožňovanou s bobkovišní, zmiňují již Theofrastos, Dioskoridés i Plinius, kteří upozorňovali na její zvláštní účinky. Právě z listů bobkovišně se připravoval destilát známý jako aqua laurocerasi, užívaný s patřičnou opatrností jako sedativum – a odtud také latinské označení officinalis, tedy lékařská. Historicky a doloženě se bobkovišeň, její introdukce a první pěstování v evropských zahradách objevují roku 1576. Tento časový bod zapadá do období diplomatických misí mezi Osmanskou říší a Habsburky, kdy se z Konstantinopole do střední Evropy dostávaly semena, řízky a mladé rostliny dosud neznámých druhů prostřednictvím okruhu osob kolem císařského vyslance Davida Ungnada (1530–1600) a botanika Caroluse Clusia (1526–1609). Přenos nově objevených rostlin patřil k rovnocenným darům jako zlato, umělecké předměty či vykopávky a byl důležitým projevem vzdělanosti, prestiže i praktického poznání přírody.
Severoirská selekce bobkovišně s názvem ‘Castlewellan’, ve zbytku Evropy prodávaná jako Marbled White, je lahůdkou pro milovníky panašovaných listů. A myslím spolehlivě panašovaných, protože toto mramorování, které vás uchvátí na první pohled a rostlinu definuje, je stabilní a nemění se během sezóny ani v průběhu života rostliny. Pouze v zimě může být u některých klonů méně nápadné. Jedná se o vzpřímený, středně rychle rostoucí keř s habitem rozevřeného vějíře. Ročně přirůstá kolem 30 cm a dobře se větví. Listy jsou neopadavé, kožovité, protáhle oválné až široce eliptické, obvykle 12–14 cm dlouhé a až 4 cm široké, zdobené bohatým melírem světlých žilek v odstínech od bílé přes krémovou až po velmi světle zelenou (nikdy ne žlutou). Poznámka: v prodeji se objevuje více klonů této odrůdy, lišících se podle matečnice; každý z nich má jinou sytost panašování, tedy poměr zelené a světlé barvy. Kvete málo či vůbec.
Odrůda byla nalezena v Castlewellan Arboretum v hrabství Down v Severním Irsku někdy na počátku 20. století a není náhodou, že právě tam. Tamní poklady patří k nejvýznamnějším dendrologickým sbírkám Evropy, budovaným systematicky od konce 19. století Hughem Annesleym, 5. hrabětem z Annesley. Už kolem roku 1900 zde rostlo přes 1 800 druhů a kultivarů dřevin, s mimořádným důrazem na neobvyklé formy, barevné mutace a panašované listy. Nález panašované bobkovišně právě zde tak zapadá do dlouhé tradice místa, kde pro barevnou výjimečnost listů rostlin měli cit i podmínky.
Bobkovišně vyžadují vlhkou, ale dobře propustnou, ideálně kyselou až neutrální půdu bohatou na živiny. Neprodyšnou, těžce jílovitou, bahnitou či trvale podmáčenou zem netolerují. Jsou citlivé na vápno v půdě, což se nejčastěji projeví tzv. chlorózou – listy ztrácejí zeleň a vystupuje kresba žilnatiny. K podobným příznakům může dojít i při nedostatku živin. V obou případech pomůže přidání hořké soli, organických živin (hnojení) nebo úprava půdní reakce směrem ke kyselé. Lze je jakkoli stříhat; výborně snášejí i zmlazovací hluboký řez do starého dřeva, ze kterého ochotně regenerují. Nejvhodnější doba řezu je zjara po mrazech, tvarovací střih se provádí v polovině léta. Protože mají listy po celý rok – i v zimě – a neustále z nich odpařují vodu, potřebují dostatečný přísun vláhy. Než si vytvoří hlubší kořenový systém, je vhodné je během suché zimy alespoň jednou za měsíc zalít, aby netrpěly vysoušením a následným popálením listů ostrým zimním sluncem. Pro udržení vlhkosti i jako ochranu proti teplotním výkyvům doporučujeme celoroční mulčování. ‚Marbled White‘ se v praxi osvědčila jako bezproblémová přibližně do −22 °C; při silnějších mrazech může docházet k namrzání vrcholů výhonů vlivem zimní dehydratace, rostlina však na jaře dobře regeneruje. V okrajových lokalitách pomáhá výsadba do zimního stínu.
Poslední revize: 01-02-2009; 07-01-2026
