.jpg)
Prunus laurocerasus 'IVORY'® bobkovišeň lékařská
Prunus
Rod Prunus je docela obsáhlý a hlavně rozmanitý – zahrnuje na 350 různých druhů, z nichž některé byste do stejného pytle rozhodně nehodili. Jeho zástupce najdete od Asie přes Evropu a severní Afriku až po severní Ameriku. Jedná se o stromy a keře ceněné většinou pro bohaté a atraktivní kvetení nebo ovocné dřeviny s lahodnými plody, a v tomto konkrétním případě o stálezelený druh, jehož neopadavé listy jsou důležitým prvkem hlavně v období vegetačního klidu, kdy ostatní dřeviny jsou bez listí. Jmenuje se bobkovišeň lékařská (Prunus laurocerasus) a jeho starší jméno, které možná lépe vystihovalo její charakter, znělo střemcha vavřínolistá. Pochází z oblastí kolem Černého moře, z Kavkazu a severního Turecka, kde roste v podhorských lesích a na vlhkých, stinných svazích. Její lesklé, kožovité listy připomínají vavřín, a právě díky této podobnosti získala své jméno — „lauro cerasus“, tedy „vavřínová třešeň“. Do Evropy se dostala už v 16. století a díky své mrazuvzdornosti i u nás patří k nejzásadnějším stálezeleným druhům.
Bobkovišeň byla vědecky popsána v roce 1753 Carlem Linném ve slavném díle Species Plantarum, kde získala své dodnes platné jméno Prunus laurocerasus. Pozdější, dnes již zastaralé označení Laurocerasus officinalis však odkazuje na mnohem starší historii jejího pěstování a využívání. Rostlinu podobnou vavřínu, ztotožňovanou s bobkovišní, zmiňují již Theofrastos, Dioskoridés i Plinius, kteří upozorňovali na její zvláštní účinky. Právě z listů bobkovišně se připravoval destilát známý jako aqua laurocerasi, užívaný s patřičnou opatrností jako sedativum – a odtud také latinské označení officinalis, tedy lékařská. Historicky a doloženě se bobkovišeň, její introdukce a první pěstování v evropských zahradách objevují roku 1576. Tento časový bod zapadá do období diplomatických misí mezi Osmanskou říší a Habsburky, kdy se z Konstantinopole do střední Evropy dostávaly semena, řízky a mladé rostliny dosud neznámých druhů prostřednictvím okruhu osob kolem císařského vyslance Davida Ungnada (1530–1600) a botanika Caroluse Clusia (1526–1609). Přenos nově objevených rostlin patřil k rovnocenným darům jako zlato, umělecké předměty či vykopávky a byl důležitým projevem vzdělanosti, prestiže i praktického poznání přírody.
Bobkovišeň Ivory byla vlastně šťastnou náhodou. Jedná se o samovolnou mutaci odrůdy Caucasica, kterou roku 2006 představili Van Vliet New Plants na mezinárodním veletrhu novinek Plantarium v Nizozemsku. Na první pohled se Caucasice docela podobá, ale nese jednu zásadní vlastnost – mladé listy jsou výrazně mramorované bílou barvou, v některých případech natolik, že vypadají, jako by na ně malíř vylil zbytek vápna poté, co vybílil celou hospodu. Listy jsou stálezelené, 10–12 cm dlouhé, protáhle vejčité až eliptické a středně lesklé. Bílé panašování je nejvýraznější na plném slunci a objevuje se především na plášti rostliny, zatímco uvnitř keře a ve stínu zůstávají listy tmavě zelené, jen místy s nepravidelnými bílými žilkami. Není to na škodu – během rašení právě spodní a vnitřní zelené listy vytvářejí klidné kontrastní pozadí pro nové, barevné přírůstky.
Odrůda Ivory rovněž kvete. Složená květenství jsou vzpřímená, drobné květy bílé, voní po šeříku a neobjevují se v masivní míře. Po opylení se tvoří lesklé černé plody, které jsou vyhledávanou potravou ptactva. Nejsou jedovaté; pouze semena v nezralých, tvrdých plodech obsahují stopová množství stejné látky jako hořké mandle a musela by být dokonale rozkousána, aby mohla vyvolat nevolnost. Keř roste středně rychle, přibližně 30–40 cm za rok, a vytváří pěkně vzpřímené a husté tvary i bez pravidelného řezu. V dospělosti lze očekávat zhruba 3 metry výšky a kolem 2 metrů šířky. Díky zajímavému zbarvení se hodí jako nápadný stálezelený solitér, případně ji lze začlenit do neopadavého plotu mezi keře odlišného tvaru a barvy.
Bobkovišně vyžadují vlhkou, ale dobře propustnou, ideálně kyselou až neutrální půdu bohatou na živiny. Neprodyšnou, těžce jílovitou, bahnitou či trvale podmáčenou zem netolerují. Jsou citlivé na vápno v půdě, což se nejčastěji projeví tzv. chlorózou – listy ztrácejí zeleň a vystupuje kresba žilnatiny. K podobným příznakům může dojít i při nedostatku živin. V obou případech pomůže přidání hořké soli, organických živin (hnojení) nebo úprava půdní reakce směrem ke kyselé. Lze je jakkoli stříhat; výborně snášejí i zmlazovací hluboký řez do starého dřeva, ze kterého ochotně regenerují. Nejvhodnější doba řezu je zjara po mrazech, tvarovací střih se provádí v polovině léta. Protože mají listy po celý rok – i v zimě – a neustále z nich odpařují vodu, potřebují dostatečný přísun vláhy. Než si vytvoří hlubší kořenový systém, je vhodné je během suché zimy alespoň jednou za měsíc zalít, aby netrpěly vysoušením a následným popálením listů ostrým zimním sluncem. Pro udržení vlhkosti i jako ochranu proti teplotním výkyvům doporučujeme celoroční mulčování. Ivory je velmi dobře mrazuvzdorná do min. -25 °C.
Poslední revize 01-01-2009, 13-01-2012; 03-01-2025
