Parrotia persica 'VANESSA' parotie perská
Parrotia
Rod Parrotia je drobný, ale botanicky nesmírně zajímavý. Patří do čeledi vilínovitých (Hamamelidaceae), známé především díky okrasným vilínům s voňavými zimními květy nebo i kusku a lískovníček. Rod zahrnuje jen několik druhů, z nichž nejznámější je právě perská parrotie, zatímco její čínská příbuzná Parrotia subaequalis je vzácná a ohrožená. Vědci našli parociový pyl ve zkamenělinách ze středního miocénu, což dokládá její existenci na naší planetě již před 12 až 14 milióny lety, a to překvapivě v současném jižním Rakousku, tedy v místech, kde tehdy panovalo subtropické klima. Ceněna je především pro svou mimořádnou odolnost – snáší sucho i vlhko, dobře se přizpůsobila evropskému klimatu a stala se symbolem houževnatosti. Zřejmě proto si v angličtině vysloužila jméno ironwood – železné dřevo, protože její dřevo je opravdu výjimečně tvrdé a využívalo se pro výrobu trvanlivých předmětů.
Jak už samotné jméno napovídá, parocie perská má svůj původ opravdu v Persii, tedy na území dnešního Íránu. Za přesnou lokalitu přirozeného a původního výskytu se pokládá pohoří Alborz v severním Íránu u Kaspického moře. V horských lesích Íránu a Ázerbájdžánu někdy tvoří celé porosty zvané parrotietum. Do Evropy byla přivezena v polovině 19. století a brzy se objevila v Královské botanické zahradě v Kew, odkud se rozšířila do dalších zahrad Anglie. Poprvé ji popsal německý botanik Carl Anton von Meyer a pojmenoval na počest svého současníka Georga Friedricha Parrota (1791-1841), německého přírodovědce působícího na univerzitě v Dorpatu, který po roce 1830 podnikl výpravu do Turecka a Persie, kde nejenže jako první vedl výpravu a zdolal horu Ararat, rovněž zkoumal a sbíral neznámé rostliny, které během své výpravy potkal. Parrotova dobrodružná povaha Meyerovi učarovala a inspirovala ho k tomuto prokázání cti.
Kultivar Vanessa patří mezi úzce rostoucí parocie a vyznačuje se atraktivními, široce oválnými listy s výraznými žilkami, které jsou na jaře svěže zelené, v létě si některé zachovávají červené okraje, a na podzim se mění v několik vrstev zářivých barev odpoledního slunce a začínajícího soumraku. Nabízí tóny zlaté, oranžové, šarlatové i lehce purpurové. Květy jsou drobné shluky karmínově červených tyčinek objevující se koncem zimy, nenápadné, ale při bližším pohledu dekorativní. Borka se odlupuje v tenkých plátech a odhaluje mozaiku skořicových, šedých a zelených tónů, takže strom zůstává ozdobný i mimo vegetační období. Díky nim je vyhledávaná i ve formě štíhlejšího vícekmene.
Růst je poměrně rychlý, ale díky sloupovitému habitu zůstává strom úhledný a kompaktní. V mládí tvoří úzký, elegantní tvar, který se hodí do menších zahrad či městských výsadeb. S věkem se však koruna rozšiřuje a může působit méně uspořádaně – příkladem je jedinec vysazený roku 1998 v Savill Garden ve Windsoru, který v roce 2021 dosáhl výšky 11,5 metru, ale vyvinul se spíše do keřovité formy. Přesto zůstává ‘Vanessa’ ceněna jako nejrozšířenější kultivar parocie v Evropě, zejména ve Velké Británii, kde se stala „defaultní“ volbou pro výsadby v omezených prostorech.
Kultivar byl vybrán v roce 1975 nizozemským školkařem Alphonsem van der Bomem jako semenáč s výrazně vzpřímeným habitem a barevným podzimním olistěním. V roce 1983 dostal jméno podle rodu pestře zbarvených motýlů (Vanessa). Získal prestižní ocenění RHS Award of Garden Merit (AGM). Podle Susyn Andrews je stejný klon v USA nabízen pod jménem ‘Select’, poprvé uvedený školkou Buchholz and Buchholz v Oregonu v letech 1993–94. Americké exempláře však bývají spíše žluté, což může naznačovat zapojení více klonů nebo vliv prostředí; na Novém Zélandu je žlutá podzimní barva běžná u všech parocií.
Přestože parocie běžně vyžaduje prostor, Vanessa se díky úzkému habitu vejde i do malé zahrádky. Najděte jí slunečné místo, kde nejlépe vynikne její stavba a podzimní vybarvení v teplých tónech. Pro kontrast můžete zkombinovat s keři či stromy ostřejších podzimních barev (ambroně, japonské javory apod.). Má ráda živnou a hlubokou půdu, vlhkou ale dobře odvodněnou, po zakořenění výborně zvládá sucho, městské znečištění, silné mrazy i letní horka. Pro nejlepší barvy na podzim je dobré ji pěstovat raději v kyselém prostředí, ale v přírodě roste i na vysoce vápenitém podloží. Není náročná na údržbu, první rok po výsadbě kromě občasné zálivky nepotřebuje nic než obdiv. Řez je možné provádět před rašením od konce zimy do začátku jara. Je dlouhověká a netrpí na choroby ani škůdce. Plně mrazuvzdorná do cca -34 °C. Díky dlouhým kořenům není vhodná do nádob, ani velkých.
Poslední revize 09-10-2008; 18-11-2025
