Parrotia persica parocie perská
Parrotia
Rod Parrotia je drobný, ale botanicky nesmírně zajímavý. Patří do čeledi vilínovitých (Hamamelidaceae), známé především díky okrasným vilínům s voňavými zimními květy nebo i kusku a lískovníček. Rod zahrnuje jen několik druhů, z nichž nejznámější je právě perská parrotie, zatímco její čínská příbuzná Parrotia subaequalis je vzácná a ohrožená. Vědci našli parociový pyl ve zkamenělinách ze středního miocénu, což dokládá její existenci na naší planetě již před 12 až 14 milióny lety, a to překvapivě v současném jižním Rakousku, tedy v místech, kde tehdy panovalo subtropické klima. Ceněna je především pro svou mimořádnou odolnost – snáší sucho i vlhko, dobře se přizpůsobila evropskému klimatu a stala se symbolem houževnatosti. Zřejmě proto si v angličtině vysloužila jméno ironwood – železné dřevo, protože její dřevo je opravdu výjimečně tvrdé a využívalo se pro výrobu trvanlivých předmětů.
Jak už samotné jméno napovídá, parocie perská má svůj původ opravdu v Persii, tedy na území dnešního Íránu. Za přesnou lokalitu přirozeného a původního výskytu se pokládá pohoří Alborz v severním Íránu u Kaspického moře. V horských lesích Íránu a Ázerbájdžánu někdy tvoří celé porosty zvané parrotietum. Do Evropy byla přivezena v polovině 19. století a brzy se objevila v Královské botanické zahradě v Kew, odkud se rozšířila do dalších zahrad Anglie. Poprvé ji popsal německý botanik Carl Anton von Meyer a pojmenoval na počest svého současníka Georga Friedricha Parrota (1791-1841), německého přírodovědce působícího na univerzitě v Dorpatu, který po roce 1830 podnikl výpravu do Turecka a Persie, kde nejenže jako první vedl výpravu a zdolal horu Ararat, rovněž zkoumal a sbíral neznámé rostliny, které během své výpravy potkal. Parrotova dobrodružná povaha Meyerovi učarovala a inspirovala ho k tomuto prokázání cti.
Parocie perská je opadavý, většinou vícekmenný strom s krásnými listy. Jsou opadavé, hladké a poměrně lesklé, široce oválné, podobné listům buku, ale asi dvakrát tak velké: 6-15 x 4-10 cm, s nápadnými rýhami, které jim dodávají na plasticitě. Zjara jsou světle zelené a svěže vybarvené zůstávají až do podzimu, kdy se jako mávnutím kouzelného proutku promění do oslnivých barev vínové, lososové, oranžové a sytě žluté, a to postupně tón vedle tónu od konců větviček ke kmeni, jako když vedle sebe seřadíte různobarevné pastelky. Zde je nutné dodat, že u stromů v přírodě množených ze semen je podzimní barva velmi proměnlivá – na jedné zahradě může stát strom zářící výlučně žlutě (údajně případ novozélandských klonů) vedle jiného, který se zbarví do purpurova a další je lososový až oranžový. Květy jsou drobné shluky karmínově červených tyčinek a vykvétají koncem zimy. Většinou nejsou příliš nápadné, ale máte-li parocii v kvetoucím věku, stojí za to přijít blíž si je prohlédnout.
Roste rychle, a to jak v mládí, tak i později a přirozeně vytváří krásné vícekmenné formy, kde stačí jen lehký zásah nůžkami či pilkou, abyste nechali vyniknout dominantní kmeny. Jsou šedé, hladké a s věkem se odlupují nepříliš silné vrstvy kůry, aby odhalily atraktivní, platany připomínající mozaiku ve světlých odstínech skořicové, šedé, růžové a zelené. S větším úsilím lze vytvořit i jednokmenný strom, nemáte-li prostor pro široké soukmení v nižších patrech. Do podrostu vyberte nějaké zajímavé trvalky typu kapradin, liriope nebo svídu kanadskou, ať je na co koukat i mimo období hlavní atraktivity parocie.
Údaje o dospělé výšce se značně rozcházejí. Anglická encyklopedie RHS tvrdí 8 metrů, Wikipedie až 30, ale žádný jedinec takového vzrůstu nebyl doložen. Zatím nejvyšší doložené exempláře dosahují spíše mezi 15 a 18 metry – například strom v Morris Arboretum ve Philadelphii měřil roku 2010 asi 15 metrů, v Arnold Arboretum v Bostonu to nebylo více, ale změřili i šířku koruny, která měla úctyhodné rozpětí přes 23 metrů, zatímco britský šampion na ostrově Wight dosáhl v roce 2023 výšky 18,4 metru. Je dlouhověká a netrpí na choroby ani škůdce.
Najděte parocii prostorné a slunečné místo ve své zahradě, kde nejlépe vynikne její stavba a podzimní vybarvení v teplých tónech. Pro kontrast můžete zkombinovat s keři či stromy ostřejších podzimních barev (ambroně, japonské javory apod.). Má ráda živnou a hlubokou půdu, vlhkou ale dobře odvodněnou, po zakořenění výborně zvládá sucho, městské znečištění, silné mrazy i letní horka. Pro nejlepší barvy na podzim je dobré ji pěstovat raději v kyselém prostředí, ale v přírodě roste i na vysoce vápenitém podloží. Není náročná na údržbu, první rok po výsadbě kromě občasné zálivky nepotřebuje nic než obdiv. Řez je možné provádět před rašením od konce zimy do začátku jara. Plně mrazuvzdorná do cca -34 °C. Díky dlouhým kořenům není vhodná do nádob, ani velkých.
Poslední revize 22-10-2006; 21-01-2024; 18-11-2025
