Liquidambar styraciflua 'LANE ROBERTS' ambroň západní
Liquidambar
Rod Liquidambar - ambroň zahrnuje přibližně 15 druhů listnatých stromů, které se přirozeně vyskytují v mírném pásu Severní Ameriky, Střední Ameriky a jihovýchodní Asie. Nejznámější zástupce, ambroň západní – Liquidambar styraciflua, pochází z jihovýchodních oblastí USA, kde tvoří součást smíšených listnatých lesů. Rod byl formálně popsán Carlem Linném v roce 1753, ale první evropský záznam o ambroni pochází již z roku 1615, kdy ji ve svém díle zaznamenal španělský lékař a přírodovědec Francisco Hernández. Stalo se to během jeho expedice v Novém Španělsku – Virreinato de Nueva España, což bylo rozsáhlé koloniální území Španělského impéria v Severní a Střední Americe s hlavním městem Ciudad de México (dnešní Mexico City). Popsal ji jako vysoký strom s aromatickou pryskyřicí, která připomíná tekutý jantar – odtud jméno celého rodu: „liquidus“ (tekutý) a „ambar“ (arabsky jantar). Přestože fosilní nálezy dokládají přítomnost ambroní v Evropě již v třetihorách, dnes se zde vyskytují výhradně jako introdukované okrasné dřeviny.
Ambroně se mezi laiky často zaměňují s javory, a to díky podobně tvarovaným – hluboce vykrajovaným, dlanitým listům, nejčastěji s pěti cípy. Co si ale určitě nespletete, je jejich vůně při rozemnutí – za ni je zodpovědná právě ta tekutá aromatická pryskyřice, které je nejen vonná, ale i mírně nasládlá. Původní obyvatelé Severní Ameriky – například Cherokee nebo Choctaw – ji sbírali, nechali ztuhnout a žvýkali ji jako přírodní sladkost. Právě její nasládlá chuť dala stromu anglické jméno „sweet gum“. A co se podzimní barvy listů týče, ambroně vyhrávají na plné čáře, protože nabízí širokou škálu zářivých barev a umí si vybarvené listy udržet snad nejdéle ze všech listnáčů. V oblastech jako Nová Anglie nebo Apalačské pohoří patří mezi hlavní lákadla tzv. „leaf peepingu“ – podzimních výletů za barvami listí, kdy lidé vyrážejí na cesty, dnes již organizované cestovkami, aby spatřili koruny barevných stromů a potěšili se jimi. Je to taková americká obdoba japonské slavnosti momijigari, snad jen obohacená hamburgery namísto jasmínové rýže.
Lane Roberts je mohutná ambroň se široce pyramidální korunou, která působí otevřeně a majestátně. Listy jsou větší než u botanického druhu, hluboce vykrojené, dlanité, sytě zelené v létě a lesklé. Na podzim se mění v jednu z nejdramatičtějších palet mezi ambroněmi: převládají temně vínové až černočervené tóny, často doplněné žlutými odstíny. Barvy vydrží na stromě velmi dlouho, někdy až do Vánoc. Kromě listů a tvaru stromu je neméně krásná i borka kmene a povrch větviček: šedá kůra kmene je od mládí šedá a brzy hluboce rozbrázděná, zatímco už mladé větvičky mají nápadné korkovité lišty, takže strom může ve vegetačním klidu působit trochu jako ze strašidelné pohádky. Běžně dorůstá 10–15 m, v parcích a volných prostranstvích i více, a díky své otevřené koruně působí reprezentativně v bulvárech, širokých ulicích či parcích.
Množství kultivarů ambroní je dáno díky její vysoké variabilitě a schopnosti samovolně mutovat a výrazně měnit své vizuální vlastnosti. Tato selekce vznikla v Anglii koncem 60. let 20. století, kdy Dr. Lane Roberts zakoupil sazenici ambroně ve školce Hillier. Jeho strom se vyznačoval mimořádně temným podzimním zbarvením, což přivedlo Harolda Hilliera k tomu, aby si vyžádal rozmnožovací materiál. Hillier kultivar pojmenoval po svém zákazníkovi a v roce 1971 jej uvedl na trh. Od té doby se Lane Roberts stal jedním z nejpopulárnějších kultivarů ambroně pro městské i parkové výsadby v Anglii, ceněný nejen pro estetiku, ale i pro vysokou odolnost vůči mrazu, kterou i v mírných podmínkách přímořského klimatu dokázali ocenit v severnějších koutech Britských ostrovů. Navíc, díky schopnosti snášet vlhčí půdy a zadlážděné prostředí je možné, že až příště uvidíte v Londýně či jiném anglickém městě ambroň, vzpomenete si na dr. Lane Robertse, protože to může být právě jeho odrůda.
Ambroně jsou poměrně tolerantní ohledně výsadbového stanoviště, ale mají své preference, pokud chcete, aby vypadaly co nejlépe a dařilo se jim. Vždy jim dejte plné slunce – právě dostatek světla je klíčem k podzimnímu vybarvení. Zvládnou běžnou zahradní půdu, ale hezčí a vitálnější budou v kyselé a hluboké půdě, která nebude úplně vysychat. Přesto, jakmile zakoření, jsou výborně suchovzdorné – umí se napít ze zkondenzované vlhkosti na listech během noci. Na druhou stranu jsou schopné zvládnout i vyšší dávky vody a vyzkoušeli jsme, že porostou i na místech s občasným podmáčením, kde budou dříve barvit a dříve na podzim opadávat. Stromové formy s kmenem vyžadují na první 3 roky pevný zavětrovací úvaz, než zakoření, a zem nad kořeny udržujte bez trávníku či jiné konkurence, ideálně zamulčovanou. Stříhat je možné na konci zimy nebo v polovině léta. Velmi mladé rostliny je vhodné chránit před silnými mrazy, protože jejich odolnost se pohybuje kolem –20 °C, ale stromky a keře se zralými pletivy snadno zvládnou až -29 °C.
Poslední revize 11-09-2007; 16-11-2025
