Liquidambar styraciflua 'LANE ROBERTS' ambroň západní
Symbivit Tric (arbuskulární)
Symbivit (arbuskulární)Liquidambar
Rod Liquidambar - ambroň zahrnuje přibližně 15 druhů listnatých stromů, které se přirozeně vyskytují v mírném pásu Severní Ameriky, Střední Ameriky a jihovýchodní Asie. Nejznámější zástupce, ambroň západní – Liquidambar styraciflua, pochází z jihovýchodních oblastí USA, kde tvoří součást smíšených listnatých lesů. Rod byl formálně popsán Carlem Linném v roce 1753, ale první evropský záznam o ambroni pochází již z roku 1615, kdy ji ve svém díle zaznamenal španělský lékař a přírodovědec Francisco Hernández. Stalo se to během jeho expedice v Novém Španělsku – Virreinato de Nueva España, což bylo rozsáhlé koloniální území Španělského impéria v Severní a Střední Americe s hlavním městem Ciudad de México (dnešní Mexico City). Popsal ji jako vysoký strom s aromatickou pryskyřicí, která připomíná tekutý jantar – odtud jméno celého rodu: „liquidus“ (tekutý) a „ambar“ (arabsky jantar). Přestože fosilní nálezy dokládají přítomnost ambroní v Evropě již v třetihorách, dnes se zde vyskytují výhradně jako introdukované okrasné dřeviny.
Ambroně se mezi laiky často zaměňují s javory, a to díky podobně tvarovaným – hluboce vykrajovaným, dlanitým listům, nejčastěji s pěti cípy. Co si ale určitě nespletete, je jejich vůně při rozemnutí – za ni je zodpovědná právě ta tekutá aromatická pryskyřice, které je nejen vonná, ale i mírně nasládlá. Původní obyvatelé Severní Ameriky – například Cherokee nebo Choctaw – ji sbírali, nechali ztuhnout a žvýkali ji jako přírodní sladkost. Právě její nasládlá chuť dala stromu anglické jméno „sweet gum“. A co se podzimní barvy listů týče, ambroně vyhrávají na plné čáře, protože nabízí širokou škálu zářivých barev a umí si vybarvené listy udržet snad nejdéle ze všech listnáčů. V oblastech jako Nová Anglie nebo Apalačské pohoří patří mezi hlavní lákadla tzv. „leaf peepingu“ – podzimních výletů za barvami listí, kdy lidé vyrážejí na cesty, dnes již organizované cestovkami, aby spatřili koruny barevných stromů a potěšili se jimi. Je to taková americká obdoba japonské slavnosti momijigari, snad jen obohacená hamburgery namísto jasmínové rýže.
Lane Roberts je mohutná ambroň se široce pyramidální korunou, která působí otevřeně a majestátně. Listy jsou větší než u botanického druhu, hluboce vykrojené, dlanité, sytě zelené v létě a lesklé. Na podzim se mění v jednu z nejdramatičtějších palet mezi ambroněmi: převládají temně vínové až černočervené tóny, často doplněné žlutými odstíny. Barvy vydrží na stromě velmi dlouho, někdy až do Vánoc. Kromě listů a tvaru stromu je neméně krásná i borka kmene a povrch větviček: šedá kůra kmene je od mládí šedá a brzy hluboce rozbrázděná, zatímco už mladé větvičky mají nápadné korkovité lišty, takže strom může ve vegetačním klidu působit trochu jako ze strašidelné pohádky. Běžně dorůstá 10–15 m, v parcích a volných prostranstvích i více, a díky své otevřené koruně působí reprezentativně v bulvárech, širokých ulicích či parcích.
Množství kultivarů ambroní je dáno díky její vysoké variabilitě a schopnosti samovolně mutovat a výrazně měnit své vizuální vlastnosti. Tato selekce vznikla v Anglii koncem 60. let 20. století, kdy Dr. Lane Roberts zakoupil sazenici ambroně ve školce Hillier. Jeho strom se vyznačoval mimořádně temným podzimním zbarvením, což přivedlo Harolda Hilliera k tomu, aby si vyžádal rozmnožovací materiál. Hillier kultivar pojmenoval po svém zákazníkovi a v roce 1971 jej uvedl na trh. Od té doby se Lane Roberts stal jedním z nejpopulárnějších kultivarů ambroně pro městské i parkové výsadby v Anglii, ceněný nejen pro estetiku, ale i pro vysokou odolnost vůči mrazu, kterou i v mírných podmínkách přímořského klimatu dokázali ocenit v severnějších koutech Britských ostrovů. Navíc, díky schopnosti snášet vlhčí půdy a zadlážděné prostředí je možné, že až příště uvidíte v Londýně či jiném anglickém městě ambroň, vzpomenete si na dr. Lane Robertse, protože to může být právě jeho odrůda.
Poslední revize 11-09-2007; 16-11-2025
Ambroně jsou poměrně tolerantní ohledně výsadbového stanoviště, ale mají své preference, pokud chcete, aby vypadaly co nejlépe a dařilo se jim. Vždy jim dejte plné slunce – právě dostatek světla je klíčem k podzimnímu vybarvení. Zvládnou běžnou zahradní půdu, ale hezčí a vitálnější budou v kyselé a hluboké půdě, která nebude úplně vysychat. Přesto, jakmile zakoření, jsou výborně suchovzdorné – umí se napít ze zkondenzované vlhkosti na listech během noci. Na druhou stranu jsou schopné zvládnout i vyšší dávky vody a vyzkoušeli jsme, že porostou i na místech s občasným podmáčením, kde budou dříve barvit a dříve na podzim opadávat. Stromové formy s kmenem vyžadují na první 3 roky pevný zavětrovací úvaz, než zakoření, a zem nad kořeny udržujte bez trávníku či jiné konkurence, ideálně zamulčovanou. Stříhat je možné na konci zimy nebo v polovině léta. Velmi mladé rostliny je vhodné chránit před silnými mrazy, protože jejich odolnost se pohybuje kolem –20 °C, ale stromky a keře se zralými pletivy snadno zvládnou až -29 °C.
