Liquidambar styraciflua ('Albomarginata') 'MANON' ambroň západní
Liquidambar
Rod Liquidambar - ambroň zahrnuje přibližně 15 druhů listnatých stromů, které se přirozeně vyskytují v mírném pásu Severní Ameriky, Střední Ameriky a jihovýchodní Asie. Nejznámější zástupce, ambroň západní – Liquidambar styraciflua, pochází z jihovýchodních oblastí USA, kde tvoří součást smíšených listnatých lesů. Rod byl formálně popsán Carlem Linném v roce 1753, ale první evropský záznam o ambroni pochází již z roku 1615, kdy ji ve svém díle zaznamenal španělský lékař a přírodovědec Francisco Hernández. Stalo se to během jeho expedice v Novém Španělsku – Virreinato de Nueva España, což bylo rozsáhlé koloniální území Španělského impéria v Severní a Střední Americe s hlavním městem Ciudad de México (dnešní Mexico City). Popsal ji jako vysoký strom s aromatickou pryskyřicí, která připomíná tekutý jantar – odtud jméno celého rodu: „liquidus“ (tekutý) a „ambar“ (arabsky jantar). Přestože fosilní nálezy dokládají přítomnost ambroní v Evropě již v třetihorách, dnes se zde vyskytují výhradně jako introdukované okrasné dřeviny.
Ambroně se mezi laiky často zaměňují s javory, a to díky podobně tvarovaným – hluboce vykrajovaným, dlanitým listům, nejčastěji s pěti cípy. Co si ale určitě nespletete, je jejich vůně při rozemnutí – za ni je zodpovědná právě ta tekutá aromatická pryskyřice, které je nejen vonná, ale i mírně nasládlá. Původní obyvatelé Severní Ameriky – například Cherokee nebo Choctaw – ji sbírali, nechali ztuhnout a žvýkali ji jako přírodní sladkost. Právě její nasládlá chuť dala stromu anglické jméno „sweet gum“. A co se podzimní barvy listů týče, ambroně vyhrávají na plné čáře, protože nabízí širokou škálu zářivých barev a umí si vybarvené listy udržet snad nejdéle ze všech listnáčů. V oblastech jako Nová Anglie nebo Apalačské pohoří patří mezi hlavní lákadla tzv. „leaf peepingu“ – podzimních výletů za barvami listí, kdy lidé vyrážejí na cesty, dnes již organizované cestovkami, aby spatřili koruny barevných stromů a potěšili se jimi. Je to taková americká obdoba japonské slavnosti momijigari, snad jen obohacená hamburgery namísto jasmínové rýže.
Manon je středně vysoká odrůda ambroně s moc krásnými listy a úzkým růstem. Jsou opadavé, hluboce vykrojené, pěticípé až sedmicípé, s krémově bílým panašováním na okrajích, které jsou zvláště stočené dolů a místy až lehce deformované. V létě působí svěže zeleno‑bíle, na konci sezóny se krémové části často zbarvují do růžova, zatímco zelené plochy přecházejí do vínově červených tónů. Celkový efekt je mimořádně dekorativní, zvláště na plně osluněném stanovišti. s úzce pyramidálním habitem, který dorůstá obvykle 5–7 m výšky a 2–4 m šířky. Strom roste pomaleji než botanický druh, což jej činí vhodným i do menších zahrad a má pěknou, patrovitou strukturu větví. Plody jsou typické kulovité tobolky o průměru kolem 3 cm, mírně ostnité, které na stromě přetrvávají dlouho do zimy.
Odrůda Manon (syn. Albomarginata Manon) patří do skupiny pestrolistých selekcí ambroně západní, které vznikají spontánní mutací a následně se šíří vegetativním množení. Podle RHS se jméno Manon používá jako zastřešující označení pro více než jeden klon, což vysvětluje, proč se pod tímto názvem v různých zemích objevují odlišné rostliny. Patří sem i pojmenování White Star, které se objevilo ve Velké Británii od roku 2006 a bylo zastoupeno v JC Raulston Arboretum v Severní Karolíně rostlinou zakoupenou od místního školkaře Bena Browna už v roce 2002. Tato forma je popisována jako výrazněji panašovaná, ale vykazující popálení listů na plném slunci v suché zemi a s věkem vytvářející fasciace s mírně deformovanými listy. Dalším obchodním jménem pro sport této skupiny je Argentea. Celkově tedy Manon představuje jednu z pestrolistých forem, jejichž identita se v praxi překrývá s jinými názvy, a odborná literatura někdy doporučuje souhrnné označení Variegata Group pro všechny tyto klony, aby se předešlo dohadům.
Ambroně jsou poměrně tolerantní ohledně výsadbového stanoviště, ale mají své preference, pokud chcete, aby vypadaly co nejlépe a dařilo se jim. Vždy jim dejte plné slunce – právě dostatek světla je klíčem k podzimnímu vybarvení. Zvládnou běžnou zahradní půdu, ale hezčí a vitálnější budou v kyselé a hluboké půdě, která nebude úplně vysychat. Přesto, jakmile zakoření, jsou výborně suchovzdorné – umí se napít ze zkondenzované vlhkosti na listech během noci. Na druhou stranu jsou schopné zvládnout i vyšší dávky vody a vyzkoušeli jsme, že porostou i na místech s občasným podmáčením, kde budou dříve barvit a dříve na podzim opadávat. Stromové formy s kmenem vyžadují na první 3 roky pevný zavětrovací úvaz, než zakoření, a zem nad kořeny udržujte bez trávníku či jiné konkurence, ideálně zamulčovanou. Stříhat je možné na konci zimy nebo v polovině léta. Velmi mladé rostliny je vhodné chránit před silnými mrazy, protože jejich odolnost se pohybuje kolem –20 °C, ale stromky a keře se zralými pletivy snadno zvládnou až -29 °C.
Poslední revize 26-02-2009; 16-11-2025
