.jpg)
Cedrus atlantica Cedr atlaský
Cedrus
Rod cedrů patří k těm dřevinám, které si lidé pamatují déle než jména králů a města, jež dávno zmizela z map. Dnes zahrnuje jen několik málo druhů rozšířených v horských oblastech Středomoří a západní Asie, přestože fosilní nálezy pylu i dřeva dokládají, že cedry byly v minulosti rozšířeny mnohem šířeji a jejich historie sahá hluboko do třetihor. Už samotné jméno rodu, odvozené z řeckého kedros a latinského cedrus, připomíná vonné, pryskyřičné dřevo, které bylo po tisíciletí symbolem trvanlivosti, moci a posvátnosti. Cedry se objevují v biblických textech, antických mýtech i v architektuře starověkých civilizací, kde jejich dřevo sloužilo ke stavbě chrámů, lodí i paláců. Když se projdete pod vzrostlými exempláři nebo sledujete jejich úctyhodné a někdy až dechberoucí siluety vystupující proti obloze, snadno pochopíte, proč vzbuzují respekt i láskyplnou úctu. Majestátnost cedrů nepůsobí okázale, ale klidně a navodí pocit zpomalení a zvláštního klidu, protože je vám jasné, že tyhle stromy pamatují nikoli desítky, ale stovky let.
Cedr atlaský pochází z pohoří Atlas v severní Africe, z míst, kde se horské svahy v létě rozpálí sluncem a v zimě dokážou být překvapivě chladné a nehostinné. Roste tam v rozmezí 1300 až 2600 metrů nad mořem, na kamenitých půdách, v řídkých lesích, kde světlo proniká až k zemi a vzduch je suchý a průzračný. Právě tahle kombinace slunce, větru a chudé půdy vtiskla cedru atlaskému jeho charakter – odolnost a schopnost obstát i tam, kde jiné stromy váhají. Botanicky byl tento druh vymezen a popsán francouzským botanikem Élie‑Abelem Carrièrem (1818–1896), jedním z nejvýznamnějších znalců jehličnanů 19. století, který se systematicky věnoval jejich vědecké taxonomii i praktickému pěstování. Carrière odlišil cedr atlaský od již známého cedru libanonského na základě populací z marocké a alžírské části Atlasu a pojmenoval jej podle jeho přirozeného areálu. Už první odborné popisy upozorňovaly na rozdíly ve stavbě koruny, jemnějším větvení a často výrazně zbarvených jehlicích. Právě tyto znaky, spolu s dobrou přizpůsobivostí mimo původní stanoviště, způsobily, že se cedr atlaský v druhé polovině 19. století rychle rozšířil v evropských parcích a zahradách, kde byl vnímán nikoli jako botanická kuriozita, ale jako přirozeně působící jehličnan, srozumitelný oku i zkušenosti tehdejších zahradníků. Do Severní Ameriky se dostal až na přelomu 19. a 20. století, již jako zavedený jehličnan s potvrzeným renomé.
Cedr atlaský je statný, dlouhověký jehličnan s výrazně proměnlivým vzhledem v průběhu života. V dospělosti dorůstá výšky kolem 20 až 30 metrů a vytváří širokou, rozložitou korunu o průměru zhruba 10 až 15 metrů. V mládí je koruna pravidelná, úzce kuželovitá s nápadným terminálním výhonem a s věkem se postupně rozvolňuje, zplošťuje a získává širší, často malebně nepravidelný tvar. Kosterní větve vyrůstají v patrech a nesou jemnější, vodorovně až mírně převisle uspořádané postranní větévky, jež se mohou trošku ohýbat, což stromu dodává lehčí a vzdušnější výraz než u cedru libanonského. Jehlice jsou tuhé, čtyřhranné, dlouhé obvykle 2 až 3 cm, uspořádané ve svazečcích na zkrácených výhonech, jednotlivě pak na dlouhých letorostech. Jejich barva je jedním z nejproměnlivějších znaků druhu – od sytě zelené přes šedozelenou až po výrazně modravé odstíny, přičemž intenzita zbarvení se může lišit nejen mezi jednotlivými populacemi, ale i mezi semenáči pocházejícími z téhož stromu. Právě tato variabilita se stala základem pro výběr a šlechtění okrasných forem. Samčí i samičí šištice se objevují na jednom stromě, vzpřímené šišky dozrávají během dvou až tří let a po rozpadu uvolňují okřídlená semena.
Celkově působí cedr atlaský robustně, ale nikoli těžkopádně – jeho morfologie spojuje sílu horského stromu s jemností detailu, která se naplno projeví až při bližším pohledu. Právě tato vyváženost mu umožňuje uplatnění v různě pojatých prostorech, od rozlehlých parků až po překvapivě komorní zahrady. Je častou součástí i japonských zahrad. V jižní Evropě, zejména v Itálii, se s ním zachází s lehkostí, která by u nás možná působila troufale. Spodní větve se mu často vyřezávají do výšky až tří metrů a koruna se nechává volně rozprostřít nad prostorem pod ní. Vzniká tak strom, pod kterým se dá projít, posedět, nadechnout i zaparkovat, a který v letních vedrech funguje jako přirozený slunečník – stíní, ale netíží, chladí, aniž by uzavíral prostor nebo bral místu světlo.
Cedr atlaský je strom, který se o sebe tak nějak postará sám, pokud mu dáte správné místo. Nejlépe prospívá na plně osluněných stanovištích, kde může koruna rovnoměrně vyzrávat a jehlice si udržují typické zbarvení. Vyhovují mu propustné, spíše sušší půdy, chudší na živiny, zatímco těžké a dlouhodobě zamokřené půdy snáší špatně. Po zakořenění je dobře odolný i vůči déle trvajícímu suchu a běžně si vystačí bez zálivky. Mrazuvzdornost dospělých stromů se většinou udává kolem −25 °C; mladé stromky však mohou v prvních letech citlivě reagovat na holomrazy a prudké teplotní výkyvy, zatímco starší jedinci s vyzrálým dřevem dobře snášejí i krátkodobé poklesy teplot až k −27 °C.
Poslední revize 17-01-2026
