Caryopteris × clandonensis ('Lissilv') STERLING SILVER ořechoplodec, ořechokřídlec
Symbivit Tric (arbuskulární)
Symbivit (arbuskulární)Caryopteris
Rod Caryopteris patří do čeledi hluchavkovitých a zahrnuje jen několik málo druhů rozšířených v horských a suchých oblastech východní Asie, od Číny přes Mongolsko až po Japonsko. V přírodě rostou na kamenitých svazích, říčních terasách a stepních okrajích, kde se střídají horká léta a chladné, ale spíše suché zimy. První botanické popisy pocházejí z 19. století, kdy se evropské herbáře začaly plnit rostlinami přivezenými z expedic do tehdy málo probádaných oblastí Asie. Rod byl popsán s jistou dávkou nejistoty, protože jednotlivé druhy si byly podobné a sběry často obsahovaly přechodné formy. Právě tato nejasnost později umožnila vznik hybridního komplexu, který se stal základem moderních zahradních ořechokřídleců. Zajímavé je, že ačkoli jde o rod botanicky skromný, v zahradnictví získal pověst spolehlivého pozdního zdroje nektaru a barvy v době, kdy většina keřů už dávno dokvetla. České jméno ořechokřídlec odkazuje na drobná křídlatá nažkovitá plodenství, která po odkvětu zůstávají na rostlině a připomínají miniaturní oříšky s tenkým blanitým lemem. Starší název ořechoplodec vycházel ze stejného pozorování, ale postupně ustoupil přesnějšímu označení, které lépe vystihuje tvar i stavbu plodu.
Caryopteris × clandonensis vznikl náhodným zkřížením dvou asijských druhů, C. incana a C. mongholica, v zahradě Arthura Simmondse (1877–1937) v anglickém Clandonu ve 30. letech 20. století. Simmonds byl amatérský pěstitel s mimořádným citem pro rostliny, který si všiml, že semenáče z jeho zahrady mají jednotný vzhled a neobvykle dlouhé kvetení. Hybrid se rychle rozšířil mezi pěstiteli, protože spojoval odolnost a suchomilnost jednoho rodiče s jemnější texturou a bohatším kvetením druhého. V zahradách mírného pásma se stal oblíbený nejen pro pozdní barvu, ale i pro schopnost přitahovat včely a motýly v době, kdy jiné zdroje mizí. Postupně se z něj vyvinula celá skupina kultivarů, které dnes tvoří samostatnou kapitolu zahradního sortimentu spolu s keři podobných nároků, jako např. komule, modřily nebo třtezalky.
STERLING SILVER je další fascinující ořechoplodec výjimečného vybarvení. Nese stříbřitě modrozelené, poměrně široké listy, které dělají spoustu parády, ještě než keř vykvete. Jsou opadavé, při doteku zvláštně aromatické a jemně plstnaté. Na podzim se mění do zvláštně nachové a jantarově oranžové. Květy se objevují od poloviny léta do poloviny podzimu a jsou uspořádané v bohatých chocholkách vrcholových okolíků. Mají sytě fialovou barvu a jsou to drobné trubičky ukrývající spoustu nektaru pro čmeláky, motýly a podobné mlsaly, kteří keř obletují od rána až do soumraku. Celý rozkvetlý keř je pak pastvou nejen pro ně ale i pro naše oči, které se té nemohou dost nabažit kombinace fialové a stříbřitě modrozelené. Je to kříženec mezi odrůdami Longwood Blue a Heavenly Blue a první rostlina spatřila světlo světa v roce 2006. Patent vyšel v roce 2012, má číslo PP22474 a patentové jméno „Lissilv“.
Keř roste kompaktně a vzpřímeně do výšky kolem 40-50 cm. Každé jaro je nutné mu loňské letorosty zkrátit o přibližně dvě třetiny, aby vytvořil mnoho nových větví, na kterých kvete. Výborně si zachovává tvar a působí pevnějším dojmem než jeho předchůdci (Heavenly Blue, Ferndown a ostatní se spíše vzdušným habitem). Díky atraktivní barvě listů a květů se nejvíce hodí do kombinací s pastelově zbarvenými trvalkami a nízkými keři.
Poslední revize 14-09-2016
Ořechokřídlec potřebuje plné slunce a lehkou, dobře odvodněnou půdu, která se na jaře rychle prohřívá. V těžkých jílech trpí zimní vlhkostí, proto je lepší v těžší půdě rostlinu mírně vyvýšit, aby kořeny nikdy nestály ve vodě. Zálivku vyžaduje jen při zakořeňování, později snáší sucho lépe než přemokření. Hnojení stačí střídmé, ideálně na jaře malou dávkou kompostu nebo pomalu rozpustného hnojiva. Řez se provádí brzy na jaře, kdy se odstraní staré dřevo a výhony se zkrátí jen na cca 20% délky loňských větví (zpětný řez), aby rostlina vytvořila nové, silné letorosty s květy. V nádobách není spolehlivý díky nárokům na dobrou drenáž ale zároveň může trpět na vysychání. Vítr mu nevadí. Mrazuvzdornost se pohybuje kolem –25 °C, ale největším rizikem je zimní vlhkost, nikoli samotný mráz
