Caryopteris × clandonensis 'FERNDOWN' ořechoplodec klandonský
Symbivit Tric (arbuskulární)
Symbivit (arbuskulární)Caryopteris
Rod Caryopteris patří do čeledi hluchavkovitých a zahrnuje jen několik málo druhů rozšířených v horských a suchých oblastech východní Asie, od Číny přes Mongolsko až po Japonsko. V přírodě rostou na kamenitých svazích, říčních terasách a stepních okrajích, kde se střídají horká léta a chladné, ale spíše suché zimy. První botanické popisy pocházejí z 19. století, kdy se evropské herbáře začaly plnit rostlinami přivezenými z expedic do tehdy málo probádaných oblastí Asie. Rod byl popsán s jistou dávkou nejistoty, protože jednotlivé druhy si byly podobné a sběry často obsahovaly přechodné formy. Právě tato nejasnost později umožnila vznik hybridního komplexu, který se stal základem moderních zahradních ořechokřídleců. Zajímavé je, že ačkoli jde o rod botanicky skromný, v zahradnictví získal pověst spolehlivého pozdního zdroje nektaru a barvy v době, kdy většina keřů už dávno dokvetla. České jméno ořechokřídlec odkazuje na drobná křídlatá nažkovitá plodenství, která po odkvětu zůstávají na rostlině a připomínají miniaturní oříšky s tenkým blanitým lemem. Starší název ořechoplodec vycházel ze stejného pozorování, ale postupně ustoupil přesnějšímu označení, které lépe vystihuje tvar i stavbu plodu.
Caryopteris × clandonensis vznikl náhodným zkřížením dvou asijských druhů, C. incana a C. mongholica, v zahradě Arthura Simmondse (1877–1937) v anglickém Clandonu ve 30. letech 20. století. Simmonds byl amatérský pěstitel s mimořádným citem pro rostliny, který si všiml, že semenáče z jeho zahrady mají jednotný vzhled a neobvykle dlouhé kvetení. Hybrid se rychle rozšířil mezi pěstiteli, protože spojoval odolnost a suchomilnost jednoho rodiče s jemnější texturou a bohatším kvetením druhého. V zahradách mírného pásma se stal oblíbený nejen pro pozdní barvu, ale i pro schopnost přitahovat včely a motýly v době, kdy jiné zdroje mizí. Postupně se z něj vyvinula celá skupina kultivarů, které dnes tvoří samostatnou kapitolu zahradního sortimentu spolu s keři podobných nároků, jako např. komule, modřily nebo třtezalky.
Ořechoplodec se stále těší velké oblibě mezi pěstiteli u nás. Jedná se o nižší dřevnatý keř, který nabízí pozdně letní kvetení sytě modrofialové barvy. Ferndown je o něco kompaktnější odrůda v porovnání se základním druhem a pyšní se sytě modrofialovými květy. Listy jsou sivě modrozelené, podlouhlé a opadavé. Květy jsou drobné, jakoby chlupaté laty modrofialových kvítků, které začínají vykvétat na konci prázdnin a mohou kvést přibližně měsíc, výjimečně i déle. Lákají zejména čmeláky a motýly. Ferndown často stihne vytvořit maličké zelené plody, které mají modravý nádech, takže i po odkvětu barva pokračuje.
Keř roste rychle a každé jaro je nutné mu loňské letorosty zkrátit o přibližně dvě třetiny, aby vytvořil mnoho nových větví, na kterých kvete. Působí spíše vzdušným, nenaměstnaným dojmem, přičemž si stále zachovává tvar. Je výborným doplňkem pozdně letních a podzimních záhonů, kterým přidá sytou barvu a vzdušnost. Skvěle ladí s růžovými gaurami a kvetoucími trávami.
Poslední revize 18-10-2015
Ořechokřídlec potřebuje plné slunce a lehkou, dobře odvodněnou půdu, která se na jaře rychle prohřívá. V těžkých jílech trpí zimní vlhkostí, proto je lepší v těžší půdě rostlinu mírně vyvýšit, aby kořeny nikdy nestály ve vodě. Zálivku vyžaduje jen při zakořeňování, později snáší sucho lépe než přemokření. Hnojení stačí střídmé, ideálně na jaře malou dávkou kompostu nebo pomalu rozpustného hnojiva. Řez se provádí brzy na jaře, kdy se odstraní staré dřevo a výhony se zkrátí jen na cca 20% délky loňských větví (zpětný řez), aby rostlina vytvořila nové, silné letorosty s květy. V nádobách není spolehlivý díky nárokům na dobrou drenáž ale zároveň může trpět na vysychání. Vítr mu nevadí. Mrazuvzdornost se pohybuje kolem –25 °C, ale největším rizikem je zimní vlhkost, nikoli samotný mráz
