Agapanthus 'LAPIS LAZULI' kalokvět
Agapanthus
Rod Agapanthus, známý jako kalokvět nebo africká lilie, zahrnuje osm uznaných druhů vytrvalých bylin původem z jižní Afriky, zejména z oblastí Kapska, Lesotha a KwaZulu-Natalu. První rostliny byly do Evropy přivezeny již v roce 1679 z okolí Kapského Města do botanických zahrad v Nizozemí, což je vzhledem k tehdejší koloniální nadvládě Nizozemců v oblasti dnešní Jihoafrické republiky zcela pochopitelné. Botanicky byl rod poprvé popsán Janem Commelinem v roce 1707, ale oficiální taxonomické zařazení provedl až francouzský botanik Charles Louis L’Héritier de Brutelle v roce 1788, kdy jej ustanovil jako samostatný rod v rámci čeledi Amaryllidaceae. Rostliny Agapanthus se vyznačují trsnatým růstem, řemenovitými listy a nápadnými květenstvími tvořenými trubkovitými květy, nejčastěji v odstínech modré a bílé. V přírodě rostou na slunných svazích, v travnatých stepích i na skalnatých výběžcích, kde jsou vystaveny výrazným teplotním výkyvům. Přestože tehdejší botanici a sběratelé rostlin, pohánění touhou po exotice a prestiži, přiváželi z jižní polokoule rostliny, které měly ohromit evropské dvory i univerzitní zahrady, vzhledem k jeho nízké odolnosti se v evropských botanických zahradách začal objevovat až od 19. století, a to postupně, jak se zjišťovala mrazuvzdornost jeho jednotlivých druhů.
Tím nejodolnějším druhem se ukázal být Agapanthus campanulatus, který pochází z vyšších nadmořských výšek v jihoafrickém vnitrozemí. Právě jeho schopnost přežít chladné zimy inspirovala britského botanika Lewise Palmera, tehdejšího viceprezidenta anglické Královské zahradnické společnosti (RHS) z Headbourne Worthy Grange v Hampshiru, k vytvoření slavné linie Headbourne hybridů. V polovině 20. století začal křížit A. campanulatus s dalšími opadavými druhy, jako je A. inapertus, aby získal trvalky schopné přežít bez skleníku i v britském klimatu. Tyto hybridy se staly základem moderního šlechtění, které dnes pokračuje v USA, Evropě i na Novém Zélandu. A dnes už samotní šlechtitelé často ani netuší, že při dodržení správných podmínek tyto hybridy můžeme pěstovat i u nás, kde přežívají mrazy o síle -20 °C, někdy i o něco více.
Kalokvět Lapis Lazuli je nejen krásně modrá odrůda tohoto jihoafrického krasavce, zároveň patří mezi vůbec nejodolnější kalokvěty pro středoevropské klima. Od začátku prázdnin tvoří 40-60 cm vysoké stonky s množstvím poupat složených do vrcholových okolíků podobně jako květy okrasného česneku. Jednotlivé květy jsou protáhlé zvonky svěže fialové barvy s několika nápadnými tmavšími proužky. Otevírají se postupně od postranních do vrcholových, takže kvetení jednoho stonku trvá poměrně dlouho. Kvete poměrně dlouho, často tvoří květy celý červenec a kousek srpna a srpen jako jedna z velmi mála odrůd dokáže remontovat, tedy znovu vykvést na konci léta. Lapis Lazuli je úzkolistý miláček – jeho opadavé listy jsou podobné trsům liriope, tedy středně zelené, úzké a nepříliš dlouhé.
Kalokvět Lapis Lazuli byl vyšlechtěn v Taranaki na Novém Zélandu, což je oblast na západní straně severního ostrova, kde vládne mírné přímořské podnebí sice s bezmrazými zimami, ale s dostatkem srážek a nepříliš horkými léty. Kombinace tolerance vůči vlhku, na rozdíl od afrického suchomilného druhu, genetické výbavě opadavých = mrazuvzdornějších rodičů a nenáročnost na jižanské dávky slunce a horka umožnily vznik jedné z nejodolnějších variet kalokvětu, kterou jsme kdy pěstovali. V zahradě vynikne nejlépe ve světlých kamínkách a ve společnosti rostlin jak se stejnými nároky, tak i s podobnou náladou – jižanské barvy milující slunce a kvetoucí v létě, jako například nižší sporýše, tmavolisté rozchodníkovce, svíčkovce, pro rozveselení třeba i kokardy a určitě i třapatkovky s pastelovými barvami.
Kalokvět pěstujte ve výživné zemi, která musí být velmi dobře odvodněná, aby kořeny přes zimu neshnily. Od pozdního jara do konce léta rostlina uvítá hnojení a občasnou zálivku, přestože díky dužnatým kořenům výborně zvládá i dočasné sucho. Ve Středozemí patří k nejoblíbenějším letním rostlinám jak do nádob, tak do zahrad. U nás je výborný do letních kompozic k bazénům a letním terasám, kde si léto užíváte nejdéle. Nechutná slimákům. Jako ochranu před mrazy mu v zóně 7 postačí zamulčování suchou kůrou nebo listím na konci podzimu, ale v chladnějších oblastech s tuhými zimami můžete rostlinu zasypat větším množstvím kůry, a navíc ochránit nepromokavým krytem. Na konci zimy, co nejdříve po nebezpečí nejsilnějších mrazů, odstraňte kryt a polovinu kůry a vyčkejte do opravdového jara (březen/duben), kdy můžete odhrabat i kůru, odstranit zbytky listů a nechat rostlinu opět vyrašit. Doposud vyzkoušená mrazuvzdornost je -23 °C a předpokládá se, že snese ještě o něco více.
Poslední revize 31-12-2024; 26-10-2025
