Acer palmatum 'BENI MAIKO' japonský javor, javor dlanitolistý

Acer

Acer palmatum pochází z Japonska, části Koreje a Číny, kde roste v podhorských a horských lesích, na okrajích porostů a v roklích s dostatkem vláhy a humusu. Patří k dřevinám, které člověka fascinují už po tisíciletí, a jako samostatný druh jej popsal švédský botanik Carl Peter Thunberg (1743–1828) roku 1784 na základě rostlin, které poznal během své cesty do Japonska v letech 1775–1776 a později zpracoval ve svém díle Flora Japonica. Do evropských zahrad se japonské javory dostaly na počátku 19. století, s doloženým pěstováním ve Velké Británii kolem roku 1820, odkud se postupně rozšířily do dalších částí Evropy. Ve druhé polovině 19. století se objevují i v severoamerických sbírkách a stávají se ceněnou součástí botanických zahrad i soukromých arboret v mírném pásmu. Kromě estetické hodnoty mají i několik praktických využití: patří k nejdůležitějším druhům pro bonsai, jsou základním prvkem tradiční japonské zahradní architektury, jejich jemné a dobře opracovatelné dřevo se používá pro drobné řezbářské práce a listy sloužily jako zdroj přírodních pigmentů pro barvení papíru a textilu.

V japonské kultuře má Acer palmatum výjimečné postavení, které dalece přesahuje botaniku. Tradiční jména kaede 楓 („žabí prsty“) a momiji 紅葉 („dětské dlaně“) odkazují na tvar listů a zároveň na něžnou, téměř intimní blízkost, s jakou Japonci tyto stromy vnímají. Podzimní zbarvení javorů se stalo samostatným kulturním fenoménem nazývaným momijigari (紅葉狩り), tedy „lov na červené listí“, kdy lidé putují za nejkrásnějšími barvami do chrámových zahrad, hor a parků. Je to svátek podobně vážený jako jarní hanami (花見), při kterém se uctívají kvetoucí třešně. Japonské javory se objevují i v literatuře – v nejstarší dochované sbírce poezie Man'yōshū z 8. století, v čínské poezii je opěvoval například Wang Wei (699–759), a po staletí jsou pevnou součástí maleb, dřevořezů, textilu i porcelánu. V zahradní tvorbě představují symbol krásy, elegance, klidu a proměnlivosti – vlastností, které se staly součástí estetického kódu celého východoasijského prostoru. Do kulturní praxe vstupují i konkrétními způsoby: listy se používají v ikebaně a sezónních dekoracích, objevují se v čajovém obřadu jako motiv podzimu a v oblasti Minoo u Ósaky se z nich připravuje regionální specialita momiji no tenpura (もみじの天ぷら), sladká pochoutka z listů nakládaných v soli a smažených v těstíčku.

Současná éra japonských javorů stojí na práci několika zásadních osobností a institucí, které určují podobu šlechtění i odborné dokumentace. V západním světě sehrál klíčovou roli americký dendrolog J. D. Vertrees (1920–1993), autor první ucelené monografie Japanese Maples, na niž navázal britský specialista Peter Gregory, dlouholetý kurátor sbírky ve Westonbirt Arboretum. V Evropě patří k nejvýznamnějším centrům nizozemské arboretum a školka Esveld vedená rodinou van Gelderen (zal. 1865), v Japonsku pak tradiční školky jako Tsukasa Maple nebo Kobayashi Momiji-en, které uchovávají staré regionální klony a uvádějí nové kultivary. Mezi nejvýznamnější světové sbírky patří Westonbirt Arboretum ve Velké Británii, Arnold Arboretum při Harvard University (zal. 1872), které dlouhodobě studuje rod Acer, a také Portland Japanese Garden, kde se japonské javory staly ikonickým prvkem a předmětem odborné péče. V Japonsku představují klíčová centra Kyoto Botanical Garden (zal. 1924) a Koishikawa Botanical Garden v Tokiu (zal. 1684), které uchovávají genetickou diverzitu původních forem. V českém prostředí se japonské javory objevují už v 19. století v zámeckých parcích, později se jejich pěstování rozvíjelo v rámci dendrologického výzkumu v Průhonickém parku. Dnes patří k nejvýznamnějším tuzemským sbírkám Dendrologická zahrada Průhonice, Botanická zahrada hl. m. Prahy v Troji a Arboretum Mendelovy univerzity v Brně, které udržují desítky ověřených kultivarů a slouží jako referenční místa pro pěstitele.