Cornus kousa 'BENIFUJI' svída japonská
Symbivit Tric (arbuskulární)
Symbivit (arbuskulární)Cornus
Cornus je rod, který botanici řadí mezi skutečné aristokraty dřevin. Zahrnuje přibližně 50–60 druhů stromů a keřů rozšířených převážně v mírném pásmu severní polokoule, s těžištěm výskytu ve východní Asii a Severní Americe. Fosilní nálezy dokládají jeho existenci už v třetihorách a první vědecký popis rodu publikoval Carl Linnaeus (1707–1778) v roce 1753 ve svém díle Species Plantarum. Člověka provázejí už po staletí nejen jako okrasné dřeviny, ale i jako zdroj tvrdého dřeva, léčivých látek a symbolických významů v lidové kultuře, kde často představují pevnost, řád a dlouhověkost. V češtině se pro rod Cornus používají dvě jména – dřín a svída – což není náhoda, ale výsledek historického vývoje botanického názvosloví. Původně se celé skupině říkalo dřín podle nejznámějšího evropského druhu Cornus mas, jehož tvrdé dřevo dalo jménu slovanský základ. S rozšířením asijských a severoamerických druhů v 19. století však botanici začali rozlišovat plodící dříny a převážně okrasné svídy, které se liší stavbou květů, plodů i růstem.
Svída japonská (Cornus kousa) pochází z východní Asie – přirozeně roste v Japonsku, Koreji a v částech Číny. Vědecky byla popsána v 19. století na základě materiálu z Asie, který zpracoval Henry Fletcher Hance (1827–1886) pod jménem Cornus kousa. Do sbírkových evropských a severoamerických zahrad a později i do školek se dostala v souvislosti s vlnou botanického sběru a výměny rostlinného materiálu na přelomu 19. a 20. století. Oceňována byla především pro výraznou sezónní proměnlivost – atraktivitu od jara do podzimu – a pro jedlé plody. Japonští a čínští botanici se věnovali studiu její variability ve volné přírodě a v minulosti popsali místní formy, z nichž byly vymezeny dva poddruhy: ssp. kousa a ssp. chinensis. Zatímco někteří autoři považovali ssp. chinensis za výraznější, volněji kvetoucí formu s většími květenstvími, v moderní taxonomii se dnes preferuje pouze druhové označení Cornus kousa bez dalšího rozlišení.
Benifuji je odrůda japonského dřínu, jež opravdu pochází z Japonska. Konkrétně z prefektury Sizuoka-Ken na úpatí hory Mt.Fuji a jako selektivní semenáč se o ni zasloužili ve školce Shinkyo Gotenba-shi již v roce 1970, přestože patent vyšel až v roce 1994. (PP8676).
Dřín Benifuji (nebo také Beni Fuji) se i na počátku nového tisíciletí stále řadí k nejsytěji vybarveným odrůdám, kde zaujímá prvenství dokonce i před oblíbenou Satomi. Koncem května rozkvétá neuvěřitelným množstvím květů, jež jsou dekorovány čtyřmi sytě růžově purpurovými listeny s výraznou špičkou. Na rozdíl od ostatních růžových odrůd nemusíte čekat na druhou fázi kvetení, aby se listeny zbarvily, Benifuji je barevná brzy po rozkvětu. Po květech následují asi 2-2,5 cm široké plody, které v září při dozrání do růžové barvy změknou a jsou jedlé a chutné. Stejně tak ale chutnají i kosům, tak bacha na ně, hladovce!
Listy jsou opadavé, středně velké, sytě zelené a přirozeně svěšené jako například na hrušních. Jejich podzimní barva je druhý důvod, proč si tento krásný strom pořídit: barví se do několika odstínů vínově červené a purpurové s příměsí zlatavě oranžové. Benifuji roste pomalu do vázovitého tvaru s lehce přepadavými konci starších větví. Je velmi hustý a sám od sebe pěkně tvarovaný, proto není potřeba jej stříhat. Kdybyste přeci jenom chtěli provést nějaký řez, učiňte tak co nejdříve po odkvětu.
Poslední revize 09-09-2014.
Svídy mají rády velmi kyselou, živnou, lehkou zem, která nebude vysychat. Neosvědčilo se sázet je do polostínu, kde by údajně měly být chráněny před vysycháním v horkém létě. Raději je řádně zamulčujte a v případě velkého sucha nezapomeňte zalít, ale rozhodně je vysazujte na plné slunce. Pokvetou bohatěji a budou hustší a zdravější. Pokud hnojíte, pak používejte výhradně hnojiva na tvorbu květů a zeleň listů. Nikoli na podporu rychlosti růstu. Stříhání se nedoporučuje, aby se nepoškodil přirozený tvar, ale je možné okamžitě po odkvětu. Plně mrazuvzdorné do cca -29 °C.
.jpg)
