Fotky

Při svých cestách po světě mě vždycky zajímají dvě věci: rozdíly a shody. Tedy co mají jinde jiného a jinak – a naopak v čem jsou nám podobní až stejní 😊 Tahle dvojjedinost mě strašně baví. Nacházím v ní uspokojení, protože se dozvím spoustu nového, podívám se na doposud nevídané, a zároveň si uvědomím, že všichni pocházíme ze stejného zrna.

Pamatuju si, když mi bylo tuším dvaadvacet, poprvé jsem se vydal do Kanady. Byl jsem nezkušenej cucák a tohle byla moje první cesta v životě takhle daleko. Dokážete si asi představit moje nadšení, když mi kanadští hostitelé druhý den nabídli jako průvodkyni jejich kamarádku – Češku, bývalou emigrantku z ČSSR. Bylo jí asi o třicet let víc než mně, byla světem protřelá a měla za sebou hodně životních peripetií. Takže bylo o čem si povídat.

Vyjevil jsem jí mé tehdejší trápení o smysluplnosti světa – oplývající typickou mladickou naivitou a vírou ve výlučně slunné zítřky. Realita života už totiž začala dorážet na můj idealismus a klepala na mě dost zostra. Přiznal jsem se jí, že jsem se na tuhle cestu přes půl zeměkoule strašně těšil, protože jsem očekával úplně jiný svět. Vysvobození. Naději. Nebo aspoň nějaký zásadní zlom. 

Pozorně si prohlížela mojí hasnoucí tvář a zjistila, že se to asi nestalo 😄 A tenkrát řekla větu, kterou jsem si zapamatoval na celý život: „A cos čekal? Že budeme zelení a budeme mít anténky?“  Chcete pravdu? Ano, čekal ... A jí se podařilo, v kontrastu se svou vysokou inteligencí, mě utřít tak hospodsky, že jsem okamžitě pochopil, co mi chce říct: všichni jsme v základu stejní – jen jsme obklopení jiným prostředím a zvyky. A zkoumání toho jsem si od té doby dokázal užívat při každé své cestě. Všude je něco krásného, jiného, a stojí za to si to prohlédnout. Stejně jako si uvědomit, co máme sami doma.

Naše kolegyně se začátkem roku odstěhovala do Norska. Přejeme jí, ať se jí tam líbí a víte, co jí závidím? Že uvidí na vlastní oči polární záři. Ale závidím jí to jen chvilku 😊 Protože hned pak si uvědomím, že ona neuvidí naše překrásně vybarvené středoevropské soumraky. Věděli jste, že u nás Slunce zapadá svižněji, jeho paprsky se při cestě atmosférou „otírají“ o prach, vlhkost a teplo – takže se barvy rozvinou do ohnivého divadla? Zatímco v severských zemích se Slunce jen líně klouže při obzoru v chladném, čistém vzduchu, takže soumrak je dlouhý, ale postrádá tu bohatou barevnost.

A podobné je to i s vegetací. Když jedeme na dovolenou do teplých krajin, okamžitě nám učaruje tamní flóra – tak jiná a krásná. Dlouho jsem jižanům záviděl palmy, banánovníky, stromové kapradiny a podobné exoty. Jenže když jsem tam přijel podruhé nebo potřetí, zjistil jsem, že sice mají palmy, stromové kapradiny a banánovníky… jenže furt dokola. O moc víc toho nebylo.

A jak poznávám a popisuju další a další nové druhy rostlin pěstovatelných u nás, zjišťuju, jak úžasně bohatá je – nebo přinejmenším může být – naše vlastní diverzita díky mírnému klimatu. Kromě našich typických domácích druhů si totiž můžeme „vypůjčit“ spoustu rostlin z okrajů subtropů i ze severských zemí. Stále máme dostatečné podmínky pro to, aby se jim u nás dařilo. Vždyť jen na našem webu už máme přes 5000 druhů a to je určitě jen zlomek.

A tomuto hledání těch okrajových se věnuju už přes dvacet let – a je to práce nádherná. I přes svůj věk si často ještě teď připadám jak malej kluk, když objevím další rostlinu schopnou u nás spokojeně růst a obohatit svou krásou naše zahrady.

Rozumíte mi?

Proto když k nám přijdete a uvidíte náš sortiment, cítíte se jak v jiném světě. Světě, který vám už jedenadvacátý rok moc rád nabízím v našem zahradnictví. A věřím, že i vy objevíte tu krásu i v méně nápadných kytičkách a keřích, které svou jinakostí přesně padnou mezi ty známější – a tak ozvláštní a pozvednou celou zahradní kompozici na jinou úroveň.

Pojďte se mnou pár z nich prozkoumat, chcete? 😊

Každý vám něco přeje, píše a posílá, co? Ale kde jsou dárky?? 🎁 Aha, už byly – před týdnem. Tak to jsem asi prošvih 😁. Ale já tu pro vás ještě jeden mám. A pořádnej!

Loni v létě jsme se vydali do italské Verbanie natočit podstatnou část našeho nejdůležitějšího videa o signaturní rostlině našeho sortimentu – magnólii velkokvěté. Byl to zážitek a jestli jste video viděli, možná jste to z něj cítili. Verbania je lázeňské městečko v severní části země, vystavěné na břehu druhého největšího italského jezera Lago Maggiore, které je tak dlouhé, že svým severním koncem zasahuje až do Švýcarska.

A právě tady se nachází botanická zahrada Giardini Botanici di Villa Taranto. „Giardini“ je v italštině množné číslo – a není divu. Nejde o jednu zahradu, ale o rozsáhlý komplex různých stylů a světů. Založil ji ve 30. letech 20. století skotský kapitán Neil McEacharn a dnes patří k nejkrásnějším zahradním komplexům v Itálii i k nejuznávanějším sbírkám Evropy, zahrnujícím tisíce rostlin včetně těch vzácných z celého světa.

To všechno si přečtete v průvodci. Ale teprve když vkročíte za bránu a minete sice nutnou, ale stylem poněkud rušivou restauraci hned u vchodu, pochopíte, kam jste se to dostali. Zahrada působí, jako by ji tvořil někdo, kdo rostlinám opravdu rozuměl a zároveň je miloval – a to je na každém metru cítit. Tak to pojďme vzít pěkně popořádku a od podlahy (ne od Přemka). 

Fascinující historie s vášní

Neil Boyd McEacharn byl Skot, který měl dvě věci v neobvyklé míře: peníze a posedlost rostlinami. Pocházel z bohaté rodiny vlastnící lodní společnosti i doly, ale směr jeho života mu určila neviditelná sudička už v dětství, když poprvé navštívil s rodiči Itálii a ona mu do ucha šeptla „Ragazzo mio, qui un giorno troverai il tuo sogno e la tua casa.“ Představte si osmiletého kluka ze studeného Skotska, jak stojí s pusou dokořán a zírá na krajinu zalitou horkým italským sluncem – přesně tak vypadal Neil, když se do toho místa zamiloval. Tehdy se v něm poprvé zrodila myšlenka na zahradu, která by spojila botanickou vzácnost s krásou krajiny.

Jenže takové sny potřebují čas. Upřímně – hodně času. Až když mu bylo šestačtyřicet, narazil ve vlaku Orient Express (cítíte ten závan historie a exotiky zároveň?) na inzerát nabízející vilu u Lago Maggiore. Náhoda…? Neváhal. Koupil ji, přejmenoval na Villa Taranto a pustil se do projektu, který mu zabral téměř celé desetiletí.

Mezi lety 1931 a 1940 nechal McEacharn přetvořit celý pozemek: vykácel tisíce stromů, modeloval terén, vybudoval vodní systém o délce několika kilometrů a shromáždil rostliny z celého světa. Takhle napsané to vypadá suše a snadno, ale dokážete si to OPRAVDU představit? Ve skutečnosti to byla monumentální operace, při níž se původní krajina proměnila v něco, co v Itálii do té doby neexistovalo. Každý nový záhon byl jako kapitola románu, každý importovaný strom jako postava s vlastním příběhem.

McEacharn osobně dohlížel na výsadby, psal si poznámky o tom, jak se rostliny chovají v místním klimatu, a nechal budovat jezírka, vodní schodiště a dlouhé aleje, které měly vést návštěvníka přesně tak, jak si to vysnil. Do projektu vložil celé své jmění (a to byl Skot!), a protože měl krom prostředků i trpělivost, mohl si dovolit luxus, o kterém většina zahradníků jen sní: když se mu něco nelíbilo, nechal to předělat. A když se mu líbilo, nechal to rozšířit.

Vždycky přijde nějaký zlom

Když vypukla válka, musel Itálii opustit – a to je moment, kdy by se jinému člověku zlomilo srdce. On ale udělal něco nečekaného: zahradu daroval státu, aby přežila i bez něj. Po válce se vrátil, prošel branou a našel ji živou, rostoucí, krásnější než kdy dřív. Naštěstí stát moc dobře věděl, že McEacharn je tím nejlepším, kdo by se o ni mohl dál starat, tak mu umožnili se do ní vrátit a pečovat o ni až do své smrti. Otevřel ji veřejnosti a zbytek života strávil mezi svými stromy, jako by se procházel vlastním snem, který se stal skutečností.

Dnes jsou Giardini Botanici di Villa Taranto považovány za jednu z nejkrásnějších zahrad v Evropě a působí přesně tak, jak si to McEacharn vysnil: jako místo, kde se botanika mění v zážitek a kde se člověk na chvíli ocitne v příběhu s opravdovým happy-endem. Živý důkaz toho, co dokáže člověk, který má nejen prostředky, ale i sen, za kterým jde, odvahu jej uskutečnit, a hlavně celoživotní lásku k rostlinám.

Můj závěr?

Návštěva byl skutečný zážitek. Nečekaná diverzita druhů, rostliny v bezvadné formě, opečované, doplňované o popisky, a všude, kde třeba, byly závlahy – které jsme v tom horku i my moc rádi využili se sundaným tričkem a botami 😊Tak to pojďte projít se mnou a připravte se na tůru - je to do kopce 👣. Anebo víte co? Jeďte se tam podívat a tyhle fotky berte jen jako pozvánku - děje se tam něco po celý rok, však uvidíte sami! 

Giardini Botanici di Villa Taranto - oficiální web