Wisteria sinensis (syn. 'Caroline') 'AMETHYST' vistárie čínská

Wisteria

Rod Wisteria patří do čeledi bobovitých a zahrnuje přibližně šest druhů lián rozšířených ve východní Asii a východní části Severní Ameriky. Je to rod s překvapivě starou historií: botanici jej považují za pozůstatek kdysi rozsáhlejší flóry, která přežila klimatické změny posledních milionů let. První evropské zmínky o vistáriích pocházejí z konce 18. století, kdy se do herbářů dostaly sušené exempláře japonských rostlin. Rod popsal americký botanik Thomas Nuttall (1786–1859), který jej pojmenoval po svém příteli, anatomovi Casparu Wistarovi (1761–1818). Nuttall však jméno omylem zapsal jako Wisteria místo Wistaria a podle pravidel botanické nomenklatury tato chyba zůstala zachována navždy. Cesta vistárií na Západ začala roku 1816, kdy agenti Východoindické společnosti poslali první řízky do Anglie, a během několika desetiletí se z exotické rarity stala rostlina, která změnila podobu pergol, altánů a městských dvorků po celém kontinentu.

Není divu, protože na zahradách mírného klimatu není mnoho rostlin, které dokážou zastavit člověka v půli kroku tak spolehlivě jako vistárie. Když se na jaře rozvinou její květy, vypadá to, jako by se příroda na okamžik nadechla a nechala přes sebe přelít vodopád světla a vůně. Dlouhé hrozny květů visí z pergol a starých zdí jako fialové, bílé nebo růžové závěsy, které se lehce pohupují ve větru, a jejich vůně se mísí s prvními teplými dny. Vistárie je přitom rostlinou s mimořádně dlouhou kulturní stopou: v Číně ji lidé pěstovali po staletí jako symbol přátelství, oddanosti a jarní obnovy, zatímco v Evropě se stala jedním z ikonických prvků romantických zahrad 19. století. V Japonsku byly pěstovány po staletí a staly se součástí poezie, malířství i zahradní architektury. V Evropě jejich mohutné, dřevnaté liány dodnes určují podobu mnoha historických sídel, která patřila k prvním, jež si kdysi exotickou novinku nechala z Orientu přivézt. Rod je botanicky zajímavý i tím, že jeho druhy se liší směrem ovíjení: některé se stáčejí po směru hodinových ručiček, jiné proti, což je jeden z nejspolehlivějších určovacích znaků a některé z nich vykvétají podruhé i v létě.

Wisteria sinensis, vistárie čínská (紫藤 ), pochází z centrální Číny, kde roste v údolích a na okrajích lesů provincií Guangxi, Guizhou, Hebei, Henan, Hubei, Shaanxi a Yunnan. Po staletí byla pěstována u domů, chrámů a zahradních pavilonů a její výhonky se často vedly po dřevěných konstrukcích jako symbol přátelského pouta – stejně dlouhověkého jako ona sama – nebo slavnostního začátku jara. Do Evropy se dostala díky mimořádně dobře zdokumentované cestě několika živých rostlin, kterou zprostředkoval John Reeves (1774–1856), inspektor Východoindické společnosti v Kantonu. Reeves získal dva exempláře od obchodníka Conseequy, jenž je měl ve své zahradě a sám je dostal od svého synovce Tinqy. Rostliny namnožil hřížením a poslal je na dvou lodích do Anglie, kde první dorazila 4. května 1816 a druhá o týden později. První Reevesův exemplář, pěstovaný Charlesem Hampdenem Turnerem, se stal později lectotypem druhu. Botanický popis následoval roku 1819, kdy John Sims publikoval v Curtis’s Botanical Magazine ilustraci Johna Curtise a pojmenoval druh Glycine sinensis, než byl přeřazen do rodu Wisteria.