Viburnum tinus 'GWENLLIAN' kalina modroplodá
Symbivit Tric (arbuskulární)
Symbivit (arbuskulární)Viburnum
Rod Viburnum zahrnuje kolem 150 druhů rozšířených v mírném pásu severní polokoule, od východní Asie přes Kavkaz a Evropu až po Severní i Jižní Ameriku. Botanicky jde o mimořádně různorodou skupinu: zahrnuje opadavé i stálezelené keře, druhy s výrazně vonnými květy i takové, které voní jen slabě nebo vůbec, a také některé pěstované především pro plody. Toto rozdělení odpovídá i běžné zahradnické praxi a několika neformálním skupinám – vonné zimní kaliny (V. farreri a V. × bodnantense), plodové kaliny (V. opulus, V. trilobum), stálezelené asijské kaliny (V. davidii, V. tinus, V. cinnamomifolium), velkolisté dekorativní kaliny (V. plicatum, V. japonicum) a mnoho dalších včetně kříženců nesoucích znaky z více skupin. Rod je známý už od starověku a jeho latinské jméno Viburnum se objevuje v textech římských autorů z přelomu letopočtu, například u Vergilia a Plinia staršího, zatímco české slovo kalina pochází ze slovanského kořene kalъ označujícího červenou barvu a je doloženo až ve 14. století. V češtině se začalo používat pro keře s nápadně červenými plody, zejména kalinu obecnou, a jeho kulturní význam se odrazil i ve zrodu příjmení Kalina / Kalinová – onomastické slovníky je vykládají především jako označení člověka, který žil poblíž kalin, a jen okrajově jako metaforu pro někoho s rumělci ve tvářích.
Viburnum tinus pochází ze Středozemí, a to jak z jeho euroasijského pobřeží od Pyrenejí po Turecko, tak i ze severní Afriky, kde roste v Maroku, Alžírsku, Tunisku i Libyi. Samozřejmě je doma také na přilehlých ostrovech, od Kanárských ostrovů po Baleáry. České jméno kalina modroplodá dostala podle nápadně kovově modrých plodů, které jsou botanickou zvláštností. Jejich barva nevzniká pigmentem, ale strukturálním zbarvením, tedy lomem světla na mikroskopických tukových globulích. Druhové jméno tinus pochází přímo z antiky, kde se používalo výhradně pro tento stálezelený keř. Plinius starší jej ve svém Naturalis Historia zmiňuje jako rostlinu běžně pěstovanou u obydlí, což z ní činí jednu z nejstarších doložených okrasných dřevin Středomoří. Carl Linné (1707–1778) druh formálně popsal v roce 1753, ale jeho kulturní i botanická historie je mnohem starší. V přírodě ji najdete nejčastěji v makchii, tedy stálezelených porostech Středomoří se špatnou půdou, vyprahlým klimatem a spalujícím horkem, a také na vlhčích úpatích kopců. Právě tam kombinuje dvě zdánlivě protichůdné vlastnosti: odolnost vůči letnímu suchu a potřebu zimní vláhy. Na rozdíl od mnoha jiných rostlin typických pro tyto lokality není ostnitá ani jinak nepříjemná a nabízí svěžest i tam, kde už máloco roste.
Gwenllian je hustě rostoucí odrůda kaliny modroplodé s výrazně purpurově růžovými poupaty a stálezelenými listy. Ty jsou 6-7 cm dlouhé, středně až tmavě zelené, vejčité, kožovité, mírně lesklé a mají nápadnou, jemnou žilnatinu. Jejich barva přetrvává svěže zelená až do zimy, kdy na osluněných místech mohou za silně mrazivého počasí stáhnout chlorofyl (zelené barvivo) do kořenů a ukázat červenohnědé odstíny. Na podzim rostliny tvoří záplavu purpurově růžových poupat, ze kterých se otevřou vrcholíky čistě bílých, drobných květů. Vykvétají buď začátkem prosince, pokud je teplý nástup zimy, nebo počkají až do konce zimy. V zemích s mírnými zimami kvete spolehlivě od prosince do března. Po květech (nezmrznou-li) následují drobné, modře ojíněné, nejedlé ale nejedovaté plody. Na podzim a v zimě se větvičky zbarvují do červena.
Je ceněná pros svůj kompaktní habitus a tvoří husté, dokonale neprostupné keře, jejichž výška se liší dle lokality – v teplejších regionech zóny 7 a výše umí vyrůst až dvoumetrové výšky, ale v chladnějších regionech očekávejte přibližně metr a půl. Stejně jako známá odrůda Eve Price z roku 1961 i Gwenllian získala ocenění AGM za výjimečnou krásu a spolehlivost od Anglické královské zahradnické společnosti RHS.
Poslední revize 31-01-2021
Kalina modroplodá je u nás překvapivě zdravá a netrpí na choroby ani škůdce. Nejlépe roste v živné, humózní a dobře propustné půdě, ale snáší i mnohem chudší stanoviště, pokud nejsou dlouhodobě podmáčená. Na pH není náročná, i když lehce kyselá zem zvýrazní barvu listů. Stanoviště může být slunné i polostinné, přičemž plné slunce jí vyhovuje nejvíc a po zakořenění je výborně odolná dlouhodobému letnímu suchu. V suchých zimách jí prospěje jednorázové hluboké zalití jednou do měsíce.
Tvarovací řez nepotřebuje, protože si drží kompaktní habitus sama, ale snáší jakýkoli střih. Nejvhodnější doba je jaro po odkvětu, kdy lze upravit tvar nebo zkrátit výhony s odkvetlými květenstvími, i když tím přijdete o podzimní plody. Na zimu je vhodné keř zamulčovat, aby kořeny netrpěly teplotními výkyvy, a mladé rostliny lze chránit chvojím. V oblastech s dlouhotrvajícími mrazy pomůže zimní stín, který zabrání spálení listů ranním sluncem. Ve dřevě je plně mrazuvzdorná do cca -17 °C a na kořenech odolává krátkodobě až -27 °C na chráněném stanovišti.
