.jpg)
×Sorbopyrus auricularis Hruškojeřáb ouškatý
Symbivit Tric (arbuskulární)
Symbivit (arbuskulární)Sorbopyrus
Rod hrušní (Pyrus) a jeřábů (Sorbus) patří do čeledi růžovitých a v evropské krajině se s nimi setkáváme odedávna. Hrušeň obecná je symbolem sladkých plodů a voňavých sadů, zatímco jeřáb muk, se svými stříbřitě plstnatými listy a červenými malvicemi, patří k typickým stromům mezí a strání a často jej vnímáme hlavně jako ptačí potravu a potěchu oka na podzim pro nás, když zrají vybarvené plody. Oba rody mají své místo nejen v hospodářství, ale i v kultuře – hrušeň byla odjakživa spojována s hojností a úrodou, jeřáb zase s ochranou a odolností. A právě jejich spojení dalo vzniknout mezirodovému hybridu ×Sorbopyrus – hruškojeřábu, který v sobě nese sladkost hrušně a houževnatost jeřábu.
První zmínky o tomto zvláštním stromě pocházejí z Alsaska, kde byl zaznamenán už roku 1599 a popsán švýcarským botanikem Jeanem Bauhinem (1541–1613) ve slavné Historia plantarum universalis. Nejde o cílené křížení, jaké o tři století později prováděl například I. V. Mičurin, ale o spontánní mezirodový hybrid, který se v přírodě objevil sám a byl následně uchován a šířen roubováním. V Bollwilleru, malém městečku právě na severovýchodě Francie, se mu začalo přezdívat „Bollwyllerova hrušeň“ a stal se vyhledávanou raritou. Po staletí se množí převážně roubováním, protože plodí jen málo životaschopných semen. V 19. století se objevily i odrůdové varianty, například ‘Bulbiformis’, ‘Malifolia’ a dokonce i česká ‚Tatarova‘, které se liší tvarem listů a velikostí plodů. V českém prostředí se pro něj vžil název hruškojeřáb ouškatý a na Slovensku jarabinovec uškatý.
Hruškojeřáb ouškatý je středně vysoký strom, který v dospělosti dorůstá 12–15 metrů. Koruna bývá zaoblená, větve bez trnů a kůra šedohnědá, jemně vrásčitá. Listy jsou vejčité až obvejčité, na líci tmavozelené a lesklé, na rubu stříbřitě plstnaté, což stromu dodává zvláštní sametový vzhled. Kvete v květnu bohatými chocholíky bílých květů, které jsou samosprašné a lákají včely i motýly. Plody dozrávají v září – jsou to malé hruškovité malvice, obvykle 2–3 cm dlouhé, žluté s červeným líčkem na slunné straně. Dužnina je sladká, šťavnatá, s jemnou máslovitou strukturou, chuťově připomíná drobné hrušky, ale s lehkým jeřábovým podtónem. Nevydrží však dlouhé skladování – brzy moučnatí, proto je nejlepší zpracovat je hned po sklizni. Hodí se na marmelády, povidla, mošt i ovocné víno, a díky vysokému obsahu pektinu želírují téměř samy.
Strom se uplatní jako solitér v zahradě, kde zaujme svým neobvyklým původem i podzimními barvami listů, které se mění do žlutooranžových až červenooranžových tónů, někdy s nádechem do purpurova. A plody na stromech visí ještě poté, co listy opadají. Nadšenci jedlých lesů a tvůrci sadů s netradičním ovocem jej rádi vysazují jako atraktivní obohacení sbírky i zpestření podzimní sklizně. Dobře se kombinuje s dřevinami podobných nároků – s mišpulí, dřínem, temnoplodcem nebo rakytníkem. V jedlém lese může tvořit vyšší patro, pod nímž se daří keřům a bylinám. Jeho plody jsou navíc vítanou potravou pro ptáky, čímž strom přispívá i k biodiverzitě.
Poslední revize 22-10-2025
Na pěstování není hruškojeřáb náročný. Nejlépe prospívá na slunném stanovišti, ale snese i polostín. Půda může být hlinitá či hlinitopísčitá, s pH od mírně kyselého po zásadité, hlavně však dobře propustná a vlhká. V prvních letech po výsadbě je vhodné vyvazovat hlavní výhon, aby se vytvořil rovný kmen. Kmenné formy – stromy – vyžadují pevný zavětrovací úvaz na první 3 roky po výsadbě a udržovat zem nad kořeny čistou – bez trávy a plevelů. Řez není nutný, ale lehké prosvětlení koruny na konci zimy podpoří plodnost. Plodit začíná obvykle až po 8–10 letech, což vyžaduje trpělivost, ale odměnou jsou plody s chutí, kterou jinde nenajdete. Mrazuvzdornost sahá přinejmenším až k –30 °C, někteří severští sousedé uvádějí i více, takže bez problémů zvládá i drsnější zimy střední Evropy.
