Sedum telephium (Hylotelephium) 'Olek 6' GLOBE PINK rozchodníkovec nachový
Symbivit Tric (arbuskulární)
Symbivit (arbuskulární)Sedum
Rod Sedum je jeden z největších rodů čeledi tlusticovitých, zahrnuje více než 400 druhů s přirozeným výskytem rozsáhlé oblasti severní polokoule – od Atlantiku po Dálný východ, od arktických oblastí po subtropické hory. První vědecké sjednocení rodu provedl Carl Linné v roce 1753 v Species Plantarum, kde popsal evropské druhy na základě jejich sukulentních listů a hvězdicovitých květů. V 19. století se rod stal předmětem intenzivního botanického zájmu: Joseph Nelson Rose (1862–1928) a Nathaniel Lord Britton (1859–1934) studovali severoamerické druhy, zatímco Alwin Berger (1871–1931) upozorňoval na výrazné rozdíly mezi přízemními a stonkovými druhy. Ve 20. století se rod dále rozšiřoval díky práci evropských a asijských botaniků, kteří popisovali nové taxony z Kavkazu, Střední Asie a Dálného východu. Jednotlivé skupiny se liší podle lokálního klimatu: evropské druhy jsou převážně nízké, kobercové, často bývají stálezelené a kvetou na jaře či v létě; střední a východní Asie má druhy s pozdějším nástupem růstu i kvetení; severoamerické taxony zahrnují jak alpínské druhy, tak prérijní formy adaptované na sucho a intenzivní slunce; jižní Evropa a Malá Asie hostí druhy s extrémní tolerancí k letnímu horku, které omezují růst v nejteplejší části roku.
Do stejného širokého rodu Sedum byly po většinu historie řazeny i vysoké, stonkové druhy, ale už v 19. století však Alwin Berger (1871–1931) upozorňoval, že tyto druhy se výrazně liší od nízkých skalničkových rozchodníků morfologií i fenologií. Analýzy chloroplastové DNA ukázaly, že „velké sedum“ tvoří samostatnou evoluční větev, zatímco rod Sedum jako celek je polyfyletický. Na základě těchto výsledků obnovil Hideaki Ohba (nar. 1948) v roce 1995 původní rod Hylotelephium, který měl platné historické jméno a odborné databáze proto upřednostňují jméno Hylotelephium telephium. V češtině se pro něj bylo stanoveno jméno rozchodníkovec, ale pravdou je, že zahradnická praxe se stále drží starých pojmenování.
Hylotelephium telephium patří k nejdéle známým a kulturně nejvýznamnějším stonkovým rozchodníkům Eurasie. V severní Evropě byl druh běžnou součástí tradičních zahrad i volné krajiny a v lidové medicíně byl ceněn jako „živá voda“ díky dužnatým listům, které se používaly na obklady. Jeho význam v zahradnictví vychází z mimořádné adaptability: roste v širokém pásu od Atlantiku po Sibiř, snáší chudé půdy, sucho i mráz a jeho atraktivita se neomezuje pouze na pozdně letní kvetení, ale často nabízí i pěkné listy ve více barvách. Když se v 19. století začaly pěstovat asijské druhy jako H. spectabile, ukázalo se, že H. telephium s nimi snadno tvoří hybridy s výrazně většími květenstvími, pevnějším habitem a atraktivnější barvou. Tito mezidruhoví kříženci se staly základem moderních kultivarů, které dominují podzimním trvalkovým záhonům. Hybridy spojují robustnost a mrazuvzdornost H. telephium s výrazným květem a pozdním nástupem H. spectabile. V lidové češtině se rostlinám díky mladým listům svinutých do malých hlávek říkávalo zaječí zelí nebo jednoduše zelíčka.
Sérii rozchodníků Globe vytvořil Henricus Maria Joseph Holtmaat z firmy AB Cultivars a všechny odrůdy se vyznačují úhledným, polokulovitým habitem a nízkým růstem. Odrůda GLOBE PINK nese měkce růžové, hvězdicovité kvítky, které se rozvírají z kouřově růžových poupat na pozadí tmavých listů od konce srpna. Květenství jsou velká. Listy jsou opadavé, dužnaté, široce vejčité až okrouhlé, tmavě zelené s nachovým až hnědočerveným přelivem na osluněných částech rostliny. Jedná se o hylotelephium se vzpřímenými, dužnatými stonky, které můžete někdy v půlce června zakrátit o půlku a vydatně pohnojit, abyste dosáhli až učebnicově půlkulatý tvar.
Medonosné květy jsou velkým lákadlem pro včely a poskytují jim důležitou pastvu začátkem podzimu. Vydrží kvést asi měsíc a půl, než květenství začne zasychat. Pokud vám to nijak nevadí a stonky jsou stále pevné, vypadá pěkně ponechané na rostlině, protože dokáže ozdobit podzimní trvalkové záhony, když na nich jinovatka vykouzlí svou kresbu.
Poslední revize 16-08-2023
Rozchodníkovec vyžaduje plné slunce a dobře propustnou, spíše chudší půdu. Těžké, dlouhodobě zamokřené půdy snižují vitalitu i množství květních stonků a jsou důvodem brzkého odumření. Zálivka má být střídmá, protože druh je přirozeně adaptovaný na období sucha a přemokření vede k měknutí pletiv a ohýbání až lámání delších stonků a nižší odolnosti vůči houbovým chorobám. Hnojení není nutné, případně jen mírné na jaře, aby nedocházelo k nadměrnému růstu na úkor pevného habitu. Vyskytne-li se na listech padlí, je nutné rychle zakročit vhodným přípravkem, aby listy nebyly do konce sezóny znehodnoceny.
Zjara odřežte všechny staré stonky těsně nad zemí, ale dávejte pozor, abyste neporušili jejich patky, kde jsou často již od podzimu vidět schoulené hlavičky – zárodky budoucích listů. Rostlina je dlouhověká a stabilní, ale po několika letech může trs ztrácet kompaktnost; tehdy je vhodné jej na jaře rozdělit a zmladit. Pokud stojíme o nižší stonky, je možné je od poloviny do konce června zakrátit: odstraní se horní třetina až polovina výhonů, čímž se podpoří větvení a vznikne nižší, hustší habitus. Tento zásah mírně oddálí kvetení, ale květenství bývají pevnější a rostlina lépe drží tvar. Vysoké kultivary reagují na řez dobře, zatímco základní druh zůstává po zásahu přirozeně střídmý. Rozchodníkovce jsou krásné a snadné na pěstování i v nádobách, kde je nutná drenážní vrstva a kde nesmí být podmiska, aby veškerá nadbytečná voda vždy odtekla. Většina odrůd je plně mrazuvzdorná do cca -40 °C, některé snesou ještě o několik stupňů silnější mráz a nevyžadují zimní kryt.
