Sambucus nigra 'LINEARIS' bez černý

Sambucus

Rod Sambucus patří do čeledi pižmovkovitých a zahrnuje přibližně deset až dvanáct druhů rozšířených převážně na severní polokouli. Největší druhová pestrost je v Evropě, západní a střední Asii a v Severní Americe, menší počet druhů zasahuje i do severní Afriky a do horských oblastí Jižní Ameriky. Sambucus obývá široké spektrum stanovišť – od lužních lesů a vlhkých křovin přes okraje lesů až po ruderální místa, kde těží z rychlého růstu a schopnosti snadno obrážet z kořenů i pařezů. Taxonomie rodu byla v minulosti předmětem sporů – botanikové si nad herbáři rvali vlasy a při schůzkách v nálevnách si možná i vjeli jeden druhému do vousů, když se nemohli dohodnout, kam bez zařadí 😊. Dříve se řadil do čeledi zimolezovitých, případně se vyčleňoval jako samostatná skupina. Moderní fylogenetické studie však rod pevně ukotvily v čeledi pižmovkovitých, kde tvoří samostatnou, dobře vymezenou větev. Typickými znaky rodu jsou duté mladé výhony s výraznou bílou dření, vstřícné lichozpeřené listy a velká, plochá květenství složená z drobných pětičetných květů. Plody jsou malé peckovičky, obvykle tmavě purpurové až černé, u některých amerických druhů červené. První formální popisy jednotlivých druhů pocházejí z 18. století, kdy Carl Linné (1707–1778) zařadil rod Sambucus do Species Plantarum (1753).

Bez a člověk jsou v úzkém spojení už dlouho. Ve starších pramenech se objevuje jako ochranný keř vysazovaný u domů, stodol i studní, protože měl odhánět nemoci a zlé duchy. V některých regionech se věřilo, že v bezu sídlí ochranitelský duch domácnosti, a proto se keř nesměl bezdůvodně kácet. Jeho dřevo se díky dutým výhonům používalo na píšťaly, drobné nástroje a jemné trubičky pro řemeslné práce. Květy a plody jedlých druhů se staly základem domácích sirupů, vín, šťáv a barviv, a tak se bez postupně přesunul z okraje lesa i do kuchyně. V lidovém léčitelství měl téměř posvátné postavení – odvar z květů se používal při nachlazení, plody jako posilující prostředek a kůra jako projímadlo. A jeho vzhledová proměnlivost se stala cíleným útokem mnoha šlechtitelů, kteří si až vychytrale všimli nápadné podobnosti některých linií s japonskými javory. Dvacáté století je kolébkou tmavolistých, zlatolistých, panašovaných i hluboce vykrajovaných kultivarů, které s trochou nadsázky dokážou vytvořit skoro kompletní zahradu a zároveň se vyhnout některým nevýhodám spojeným s pěstováním japonských javorů.

Sambucus nigra, bez černý, je nejrozšířenějším a nejznámějším druhem celého rodu – keř, který se stal téměř synonymem pro slovo „bez“. Je původní v Evropě, západní Asii a severní Africe a díky své přizpůsobivosti se rozšířil i do Severní Ameriky, kde zdomácněl na mnoha místech. Roste na okrajích lesů, v křovinách, v lužních oblastech a často uteče i na rumiště, kde si vystačí i s chudší půdou. Snáší totiž široké rozpětí půdních podmínek, prospívá na slunci i v polostínu a dokáže růst i tam, kde jiné keře selhávají. Jeho květenství – velké, ploché chocholíky drobných bílých květů – jsou jedním z nejvýraznějších znaků evropské krajiny pozdního jara. Plody dozrávají do temně purpurové až černé barvy a staly se základem mnoha tradičních receptů i moderních produktů. Právě tato kombinace nenáročnosti, rychlého růstu a výrazného vzhledu udělala z bezu černého ideální výchozí materiál pro šlechtění. Jeho přirozená variabilita v barvě listů, tvaru koruny i velikosti květenství poskytla šlechtitelům široké pole působnosti – a od 20. století vznikají kultivary, které by ještě před sto lety nikdo s bezem nespojoval.