Sambucus nigra 'Gerda' BLACK BEAUTY bez černý
Symbivit Tric (arbuskulární)
Symbivit (arbuskulární)Sambucus
Rod Sambucus patří do čeledi pižmovkovitých a zahrnuje přibližně deset až dvanáct druhů rozšířených převážně na severní polokouli. Největší druhová pestrost je v Evropě, západní a střední Asii a v Severní Americe, menší počet druhů zasahuje i do severní Afriky a do horských oblastí Jižní Ameriky. Sambucus obývá široké spektrum stanovišť – od lužních lesů a vlhkých křovin přes okraje lesů až po ruderální místa, kde těží z rychlého růstu a schopnosti snadno obrážet z kořenů i pařezů. Taxonomie rodu byla v minulosti předmětem sporů – botanikové si nad herbáři rvali vlasy a při schůzkách v nálevnách si možná i vjeli jeden druhému do vousů, když se nemohli dohodnout, kam bez zařadí 😊. Dříve se řadil do čeledi zimolezovitých, případně se vyčleňoval jako samostatná skupina. Moderní fylogenetické studie však rod pevně ukotvily v čeledi pižmovkovitých, kde tvoří samostatnou, dobře vymezenou větev. Typickými znaky rodu jsou duté mladé výhony s výraznou bílou dření, vstřícné lichozpeřené listy a velká, plochá květenství složená z drobných pětičetných květů. Plody jsou malé peckovičky, obvykle tmavě purpurové až černé, u některých amerických druhů červené. První formální popisy jednotlivých druhů pocházejí z 18. století, kdy Carl Linné (1707–1778) zařadil rod Sambucus do Species Plantarum (1753).
Bez a člověk jsou v úzkém spojení už dlouho. Ve starších pramenech se objevuje jako ochranný keř vysazovaný u domů, stodol i studní, protože měl odhánět nemoci a zlé duchy. V některých regionech se věřilo, že v bezu sídlí ochranitelský duch domácnosti, a proto se keř nesměl bezdůvodně kácet. Jeho dřevo se díky dutým výhonům používalo na píšťaly, drobné nástroje a jemné trubičky pro řemeslné práce. Květy a plody jedlých druhů se staly základem domácích sirupů, vín, šťáv a barviv, a tak se bez postupně přesunul z okraje lesa i do kuchyně. V lidovém léčitelství měl téměř posvátné postavení – odvar z květů se používal při nachlazení, plody jako posilující prostředek a kůra jako projímadlo. A jeho vzhledová proměnlivost se stala cíleným útokem mnoha šlechtitelů, kteří si až vychytrale všimli nápadné podobnosti některých linií s japonskými javory. Dvacáté století je kolébkou tmavolistých, zlatolistých, panašovaných i hluboce vykrajovaných kultivarů, které s trochou nadsázky dokážou vytvořit skoro kompletní zahradu a zároveň se vyhnout některým nevýhodám spojeným s pěstováním japonských javorů.
Sambucus nigra, bez černý, je nejrozšířenějším a nejznámějším druhem celého rodu – keř, který se stal téměř synonymem pro slovo „bez“. Je původní v Evropě, západní Asii a severní Africe a díky své přizpůsobivosti se rozšířil i do Severní Ameriky, kde zdomácněl na mnoha místech. Roste na okrajích lesů, v křovinách, v lužních oblastech a často uteče i na rumiště, kde si vystačí i s chudší půdou. Snáší totiž široké rozpětí půdních podmínek, prospívá na slunci i v polostínu a dokáže růst i tam, kde jiné keře selhávají. Jeho květenství – velké, ploché chocholíky drobných bílých květů – jsou jedním z nejvýraznějších znaků evropské krajiny pozdního jara. Plody dozrávají do temně purpurové až černé barvy a staly se základem mnoha tradičních receptů i moderních produktů. Právě tato kombinace nenáročnosti, rychlého růstu a výrazného vzhledu udělala z bezu černého ideální výchozí materiál pro šlechtění. Jeho přirozená variabilita v barvě listů, tvaru koruny i velikosti květenství poskytla šlechtitelům široké pole působnosti – a od 20. století vznikají kultivary, které by ještě před sto lety nikdo s bezem nespojoval.
Bez černý Black Beauty při svém entrée na trh v ikonickém roce 2000 přinesl nejen nové tisíciletí, ale zároveň dlouho očekávaný průlom v barvě listů. Vstoupil jako temná filmová hvězda s róbou v barvě černého rybízu těsně před sklizní, která v dobrém světle hází purpurový lesk a působí jako samet. Vyrazil všem dech a od té chvíle se začala psát nová kapitola tmavolistých bezů. Jedná se o vzpřímený keř, který se spíše rozkládá do šířky, jeho větve se lehce vlní a vytvářejí měkký, přirozený a trochu neučesaný tvar. Listy jsou opadavé, lichozpeřené, nejčastěji pětidílné, a právě jejich kontrast s růžovými květy je důvodem, proč se tahle odrůda stala jednou z nejvyhledávanějších. Květenství se objevují na přelomu jara a léta, jsou velká, plochá a mají světle růžový odstín, který na tmavém pozadí působí jako rozsvícené lampiony. Růst je středně rychlý, keř dorůstá kolem tří metrů na výšku i do šířky.
Odrůda vznikla v Anglii díky mravenčí práci šlechtitele Kennetha Richarda Tobutta. Svůj experiment začal v roce 1990 ve výzkumném institutu Horticultural Research International ve West Mallingu, kde mezi řadami matečných rostlin hledal něco, co tehdy ještě neexistovalo – bez s barvou noci těsně před bouřkou. Křížil ‘Pyramidalis’ s ‘Guincho Purple’, ručně opyloval stovky květů, vyséval stovky semenáčů a rok co rok se k nim vracel jako k dětem, které jednou mohou ukázat, co v nich je. Když pak v roce 1996 mezi mladými rostlinami zahlédl jeden jediný keř s listy tak temně vínovými, že působil skoro neskutečně, věděl, že právě tohle je ten okamžik, kvůli kterému celé roky pracoval. Nebyla to náhoda ani šťastný objev – byl to výsledek cíleného křížení vedeného snahou získat nejsytější možnou barvu listů i květů. A tak se z nenápadného semenáče z West Mallingu stala odrůda, která ovlivnila celý svět a dostala jméno ‘Black Beauty’. To odkazuje na její dramatickou barvu listů a zároveň připomíná stejnojmenný slavný román Anny Sewellové překládaný do češtiny jako ‚Černý krasavec‘ (1877), i když zde jde spíše o chytré využití známého názvu než o přímou literární inspiraci.
Poslední revize 01-01-2007; 25-05-2026
Černý bez prospívá na plném slunci i v polostínu a nejlépe roste v živných, čerstvých až vlhčích půdách s dobrou propustností; bez problémů snáší i méně příznivé podmínky, nesnáší však trvale mokrou zem. Je to rychle rostoucí, silně regenerující keř, který dobře reaguje na řez – každoroční jarní zmlazení podporuje hustotu, vitalitu a tvorbu mladých výhonů, starší keře lze jednou za několik let výrazněji seříznout. Plody i květy jsou využitelné v kuchyni: plody na šťávy, mošty, sirupy, džemy či domácí vína, květy syrové, na sirupy, šumivé nápoje, čaje nebo smažené jako tradiční kosmatice. Rostlina je plně mrazuvzdorná do min. –34 °C, nenáročná, dobře snáší vítr i městské prostředí a nevyžaduje zvláštní ochranu. Dá se pěstovat i v nádobách, ale jen za určitých podmínek: potřebuje velký květináč (spíše širší než vyšší), který je chráněný před přehříváním, pravidelnou zálivku a perfektní odtok přebytečné vody, protože jeho mělké kořeny v omezeném prostoru rychle vysychají a trpí teplem. Pokud má dost prostoru, vlhka a ochranu před letním žárem, zvládne několik let prospívat i na terase nebo balkoně, i když dlouhodobě se mu vždy lépe daří v zemi
