Salix elaeagnos (salix rosmarinifolia) 'ANGUSTIFOLIA' vrba šedá úzkolistá, vrna rozmarýnolistá
Salix
Rod Salix, tedy vrby, je jedním z nejrozsáhlejších rodů dřevin na severní polokouli. Zahrnuje přes 400 druhů, od horských polštářovitých keříků až po mohutné stromy lemující říční nivy. Jsou to rostliny s mimořádnou ekologickou plasticitou – rychle kolonizují narušená stanoviště, snášejí extrémní vlhkost i sucho, a díky tomu se staly symbolem obnovy a vitality. První botanické popisy pocházejí už z antiky, ale systematicky je začal třídit Carl Linné v 18. století. Vrby hrají významnou roli v krajinotvorbě, ekologii i kultuře – od lidových písní po moderní bioinženýrství. Fosilní nálezy dokládají jejich přítomnost už v třetihorách, kdy se začaly šířit podél nově vznikajících vodních toků.
Vrba šedá – Salix elaeagnos – získala své botanické druhové jméno díky podobnosti listů s hlošinou (Elaeagnus) a poprvé byla popsána italským botanikem Giovanni Antonio Scopoli v roce 1772. Její úzkolistá forma angustifolia se přirozeně vyskytuje zejména v jižní Francii, Itálii a na Balkáně, kde roste podél horských říček a vápencových svahů. V zahradnickém světě má více jmen, která všechna odkazují na její unikátní listy: vrba rozmarýnová, vrba stříbrná nebo dokonce i vrba levandulová, což svědčí o její dlouhé historii a oblibě mezi pěstiteli.
Vrba rozmarýnová je jako závoj, jako jemná záclona ve vzdušných zahradách, která dodává měkkost a lehkost každé kompozici. Její habitus je vzdušný, až nadýchaný, připomíná vlající vegetaci na mořských dunách. Větve se mírně sklánějí, ale zůstávají pružné, jako by se neustále chystaly k pohybu. Mladé výhony jsou jemně plstnaté, šedé, později holé a žlutavě hnědé. Listy jsou mimořádně úzké – často jen 3 mm široké a až 10 cm dlouhé – s výrazně zahnutými okraji, což je činí ještě štíhlejšími na pohled. Horní strana listu je tmavě zelená, spodní bělavě plstnatá, což vytváří třpytivý efekt při sebemenším závanu větru a nutno dodat, že barva listů může být poněkud proměnlivá – od té stříbřité až po hlošinově zelenou. Na jaře se objevují štíhlé, vzpřímené jehnědy – samčí i samičí – které vyrůstají současně s listy. Na podzim listy žloutnou a opadávají, ale větve si zachovávají dekorativní charakter díky mahagonově zbarvené kůře.
Její přirozený výskyt je vápencový – často roste podél horských říček, kde tvoří souvislé porosty s rakytníkem a podobnými druhy, kterým vyhovuje občasné zaplavení a poté odtok přebytečné vody. Díky tomu se hodí k výsadbě podél vodních ploch, kde její stříbrné listy odrážejí světlo a vytvářejí iluzi pohybu. Protože však nemusí stát přímo ve vodě, uplatní se i v běžném záhonu, kde oceníte vizuální provzdušnění a přidání lehkosti. U nás ji máme vedle velkolisté moruše a zlatolisté vrby a toto místo jí díky skvělému kontrastu v barvách i velkostech a tvarech listů náramně sluší.
Péče o vrbu rozmarýnovou je nenáročná. Nejlépe prospívá na plném slunci, v půdě vlhké až mokré – snáší i krátkodobé zaplavení, ale roste i na sušších stanovištích, pokud má dostatek světla. Půda může být kyselá, neutrální i mírně zásaditá; dobře snáší jíly, písky i kamenité podloží. Pokud se ponechá bez zásahu, vytvoří rozložitý keř s mírně nepravidelným habitem, který působí přirozeně a divoce. Ale dá se jakkoli stříhat a tvarovat, v případě nutnosti doslova ve kterémkoli období roku, ale ideálně se řeže v předjaří – buď formou tvarování, nebo hlubokého zmlazení, které podpoří hustotu a barvu výhonů. Mrazuvzdornost je vysoká: až do –34 °C. V nádobách se pěstuje spíše výjimečně, ale je to možné, pokud má dostatek prostoru pro kořeny a pravidelnou zálivku. Rostlina není jedovatá ani alergenní, ale může být napadána mšicemi, pilatkami nebo listovými brouky – většinou bez vážných následků.
Poslední revize 18-03-2014; 12-10-2025
