Pulmonaria 'MAJESTÉ' plicník
Pulmonaria
Rod Pulmonaria popsal Carl Linné (1707–1778) v roce 1753 a zahrnul do něj rostliny, které se v Evropě a západní Asii vyskytují přirozeně od Pyrenejí až po Kavkaz. Jeho české jméno plicník pochází z konce 16. století a jeho prvním doloženým autorem je Pavel Hájek z Libočan (1596). Rod dnes zahrnuje zhruba šestnáct druhů, z nichž každý má trochu jiný charakter: Pulmonaria officinalis s pevnými zelenými listy, P. longifolia popsaná Augustinem Pyramem de Candolle (1778–1841) s dlouhými, úzkými čepelemi, P. rubra určená F. A. Marschall von Biebersteinem (1768–1826) s neobvykle červenými květy a P. saccharata, kterou vědecky zpracoval Johann Christian Daniel von Schreber (1739–1810), se svými typickými „cukrovými“ skvrnami. Společným znakem rodu je časné jarní kvetení a zvláštní schopnost měnit barvu květů z růžové do modré podle chemického složení nektaru, což je drobný botanický trik a často popisovaný fenomén, kterého si všimne i úplný laik.
Mezi všemi druhy má výjimečné postavení Pulmonaria officinalis, plicník lékařský. Právě ten se stal evropskou léčivkou, která se objevuje v herbářích už od středověku. Lidé věřili, že skvrnité listy připomínají nemocné plíce, a proto pomáhají při kašli, horečkách a „vnitřním chladu“. I když tahle symbolika byla spíš obrazná než vědecká, rostlina skutečně obsahuje slizové látky a třísloviny, které dokážou zklidnit podrážděné sliznice. Proto se používala při kašli a nachlazení a v lidovém léčitelství si udržela pověst byliny ‚na plíce‘ až do 20. století. Roste přirozeně v listnatých lesích od Francie po Ukrajinu, často v polostínu a na vlhčích půdách, a díky své odolnosti se stal jedním z nejdůležitějších výchozích druhů pro pozdější šlechtění.
Moderní hybridizace plicníků začala až na konci 20. století, kdy se šlechtitelé rozhodli posunout rod z role skromných léčivek do pozice plnohodnotných zahradních trvalek do polostínu a stínu. V 90. letech začali Alan Bloom (1906–2005) z britského Blooms of Bressingham a americký pěstitel Dan Heims (Terra Nova Nurseries) cíleně křížit P. saccharata, P. officinalis, P. longifolia a P. rubra. Chtěli získat rostliny s výraznější kresbou listů, delším kvetením a hlavně vyšší odolností vůči padlí, které starší odrůdy často trápilo. Výsledkem jsou dnešní hybridy s listy připomínajícími malířské plátno, kompaktním růstem, delší vegetační sezónou a spolehlivostí, díky níž se staly stálicemi smíšených záhonů. Zároveň se jim – nutno dodat, že často i bez záměru – získat odrůdy se stabilnější barvou květu, kde se neprojevuje ta výrazná proměnlivost z mladých růžových květů na dospělé modré.
Majesté je okázalý zástupce velkolistých plicníků z Francie a už samo jméno 'Majestátní' dává tušit něčemu velkolepému. A je to pravda - jakmile odkvete, začíná tvořit nádherné, široce kopinaté, plstnaté a téměř dokonale stříbřité listy pouze s tenoučkým tmavozeleným okrajem a to ve velkém množství od konce jara až do podzimu. Jsou opravdu velké - mohou mít až půl metru délky, není proto divu, že je lidé zaměňují s pokojovými rostlinami původem z deštných pralesů. Tvoří husté, fontánovitě stavěné, přízemní trsy, jež vypadají dokonale zejména mezi jinak vybarvenými hostami (bohyškami), pomněnkovci a liriope s úzkými listy.
Květy vyrůstají na 20-30 cm vysokých stoncích, jsou zvonkovité, zprvu tmavě růžové a po opylení modrofialové. Kvetou nejčastěji od začátku dubna 3-4 týdny, ale je-li nástup jara rychlejší a teplý, mohou vykvést i o pár týdnů dříve.
Velkolisté formy plicníků vyžadují živou a kyprou půdu, která nebude vysychat ani zůstávat trvale podmáčená, aby se předešlo houbovým chorobám. V přírodě přirozeně rostou pod stromy, jež jim zajišťují ochranu před vysycháním, a v dobré půdě mírně kyselé až neutrální reakce – silně vápenité podloží netolerují. Tyto rostliny preferují polostín nebo stín; na plném slunci mohou jejich listy utrpět popáleniny, s výjimkou odrůd, které slunce tolerují. I když některé listy mohou po zimě zůstat pěkné, brzy zjara – ještě před rašením stonků s květy – je vhodné celý trs seříznout kousek nad zemí. Plicník je mrazuvzdorný až do teplot kolem -34 °C a není příliš vhodný do nádob, protože nelibě snáší střídání sucha a vlhka.
Poslední revize 15-01-2018
