Prunus laurocerasus 'JM34' KLEOPATRA® bobkovišeň lékařská - keř
Prunus
Rod Prunus je docela obsáhlý a hlavně rozmanitý – zahrnuje na 350 různých druhů, z nichž některé byste do stejného pytle rozhodně nehodili. Jeho zástupce najdete od Asie přes Evropu a severní Afriku až po severní Ameriku. Jedná se o stromy a keře ceněné většinou pro bohaté a atraktivní kvetení nebo ovocné dřeviny s lahodnými plody, a v tomto konkrétním případě o stálezelený druh, jehož neopadavé listy jsou důležitým prvkem hlavně v období vegetačního klidu, kdy ostatní dřeviny jsou bez listí. Jmenuje se bobkovišeň lékařská (Prunus laurocerasus) a jeho starší jméno, které možná lépe vystihovalo její charakter, znělo střemcha vavřínolistá. Pochází z oblastí kolem Černého moře, z Kavkazu a severního Turecka, kde roste v podhorských lesích a na vlhkých, stinných svazích. Její lesklé, kožovité listy připomínají vavřín, a právě díky této podobnosti získala své jméno — „lauro cerasus“, tedy „vavřínová třešeň“. Do Evropy se dostala už v 16. století a díky své mrazuvzdornosti i u nás patří k nejzásadnějším stálezeleným druhům.
Bobkovišeň byla vědecky popsána v roce 1753 Carlem Linném ve slavném díle Species Plantarum, kde získala své dodnes platné jméno Prunus laurocerasus. Pozdější, dnes již zastaralé označení Laurocerasus officinalis však odkazuje na mnohem starší historii jejího pěstování a využívání. Rostlinu podobnou vavřínu, ztotožňovanou s bobkovišní, zmiňují již Theofrastos, Dioskoridés i Plinius, kteří upozorňovali na její zvláštní účinky. Listy obsahují kyanogenní glykosidy, především prunasin a v menší míře amygdalin, z nichž se při vhodném zpracování uvolňuje kyselina kyanovodíková. Právě tyto látky stály za vznikem destilátu známého jako aqua laurocerasi, který se s patřičnou opatrností využíval jako sedativum – a odtud také pozdější latinské označení officinalis, tedy lékařská.
KLEOPATRA® je úspěšná bobkovišeň od maďarského šlechtitele jménem Józsa Miklos z roku 2007. Jedná se o kompaktní, přednostně do šířky se rozrůstající odrůdu s efektními listy. Jsou cca 10 cm dlouhé, oválné s nápadnou špičkou, sytě zelené po celý rok, ale nové rašení je bronzově zlatavé až načervenalé podobně jako u odrůda ETNA®. Nesou výrazné žebrování, což jim dodá na plasticitě. V budoucnu vytváří polokulovitý habitus, který je sám od sebe poměrně souměrný i bez řezu. Roční přírůstky jsou mezi 20 a 30 cm. Evropský patent č. 19157 byl vydán v roce 2007.
V dubnu vykvétá vzpřímenými hrozny, jež jsou složené z drobných, bílých květů, jež silně a sladce voní po šeříku. Po opylení nastupují lákavé, lesklé, černé plody, které jsou pochoutkou pro ptactvo. Nejsou jedovaté, pouze zrníčka v nezralých, tvrdých plodech obsahují stopová množství stejné látky jako hořké mandle, ale musela by se dokonale rozkousat, aby přivodila nevolnost.
Bobkovišně vyžadují vlhkou, ale dobře propustnou, ideálně kyselou až neutrální půdu bohatou na živiny. Neprodyšnou, těžce jílovitou, bahnitou či trvale podmáčenou zem netolerují. Jsou citlivé na vápno v půdě, což se nejčastěji projeví tzv. chlorózou – listy ztrácejí zeleň a vystupuje kresba žilnatiny. K podobným příznakům může dojít i při nedostatku živin. V obou případech pomůže přidání hořké soli, organických živin (hnojení) nebo úprava půdní reakce směrem ke kyselé. Lze je jakkoli stříhat; výborně snášejí i zmlazovací hluboký řez do starého dřeva, ze kterého ochotně regenerují. Nejvhodnější doba řezu je zjara po mrazech, tvarovací střih se provádí v polovině léta. Protože mají listy po celý rok – i v zimě – a neustále z nich odpařují vodu, potřebují dostatečný přísun vláhy. Než si vytvoří hlubší kořenový systém, je vhodné je během suché zimy alespoň jednou za měsíc zalít, aby netrpěly vysoušením a následným popálením listů ostrým zimním sluncem. Pro udržení vlhkosti i jako ochranu proti teplotním výkyvům doporučujeme celoroční mulčování. KLEOPATRA® je mrazuvzdorná do min. -25 °C bez poškození a krátkodobě snese i o něco silnější mráz.
Poslední revize 17-01-2012; 04-03-2023; 31-12-2025
