Prunus domestica 'HANNA' zakrslá švestka

Prunus

Švestka obecná pochází pravděpodobně z oblasti Kavkazu, kde se divoce křížily různé formy slivoní, až se zrodil tento kulturní druh. Botanici ji řadí mezi peckoviny z čeledi růžovitých, a její příběh je stejně spletitý jako její genetika – hybrid mezi trnkou a slívou, říká se. V přírodě ji dnes už jen stěží najdeme, zato v zahradách je doma jako málokterý jiný strom. Švestka má v české krajině hlubší kořeny než leckterý hrad. Na naše území se dostala už se slovanskými kmeny kolem 5. století n. l., a od té doby se stala neodmyslitelnou součástí zdejšího venkova. Už Karel IV. podporoval výsadbu švestkových sadů, a v 15. a 16. století zažívalo české ovocnářství svůj zlatý věk – švestky tehdy převyšovaly počtem i jabloně. 

Ze švestek se v Čechách sušily tzv. krajánky, které se využívaly jako sladidlo i vánoční ozdoba. Přestože kompoty – zavařované ovoce ve sladkém nálevu – pocházejí už z antiky, nejvíce zdomácněly právě ve střední a východní Evropě jako skvělý způsob, jak uchovat sklizeň na dlouhé období, kdy u nás nic nezraje. A švestkový kompot? Ten najdete nejčastěji u nás, nebo omezeně v sousedních zemích. Ale to největší dědictví, které jsme si uchovali dodnes, jsou povidla – temně fialová hmota, která vzniká pomalým vařením přezrálých švestek bez přidaného cukru. Tento způsob konzervace je unikátní pro střední Evropu a právě v českých zemích dosáhl svého vrcholu. Už v 18. století, za vlády Marie Terezie, se povidla vařila v měděných kotlích jako komunitní událost, často několik dní v kuse. V některých vesnicích se dodnes dochovaly původní sušárny ovoce, svědectví o tom, jak důležitou roli švestky v našich životech hrály. Zatímco Francie dala světu sušené švestky z Agen (od 1815), Itálie a Portugalsko polosušené delikatesy, my jsme dali světu povidla – a to je, bez nadsázky, kulturní export s chutí domova.