.jpg)
Prunus domestica 'HANNA' zakrslá švestka
Prunus
Švestka obecná pochází pravděpodobně z oblasti Kavkazu, kde se divoce křížily různé formy slivoní, až se zrodil tento kulturní druh. Botanici ji řadí mezi peckoviny z čeledi růžovitých, a její příběh je stejně spletitý jako její genetika – hybrid mezi trnkou a slívou, říká se. V přírodě ji dnes už jen stěží najdeme, zato v zahradách je doma jako málokterý jiný strom. Švestka má v české krajině hlubší kořeny než leckterý hrad. Na naše území se dostala už se slovanskými kmeny kolem 5. století n. l., a od té doby se stala neodmyslitelnou součástí zdejšího venkova. Už Karel IV. podporoval výsadbu švestkových sadů, a v 15. a 16. století zažívalo české ovocnářství svůj zlatý věk – švestky tehdy převyšovaly počtem i jabloně.
Ze švestek se v Čechách sušily tzv. krajánky, které se využívaly jako sladidlo i vánoční ozdoba. Přestože kompoty – zavařované ovoce ve sladkém nálevu – pocházejí už z antiky, nejvíce zdomácněly právě ve střední a východní Evropě jako skvělý způsob, jak uchovat sklizeň na dlouhé období, kdy u nás nic nezraje. A švestkový kompot? Ten najdete nejčastěji u nás, nebo omezeně v sousedních zemích. Ale to největší dědictví, které jsme si uchovali dodnes, jsou povidla – temně fialová hmota, která vzniká pomalým vařením přezrálých švestek bez přidaného cukru. Tento způsob konzervace je unikátní pro střední Evropu a právě v českých zemích dosáhl svého vrcholu. Už v 18. století, za vlády Marie Terezie, se povidla vařila v měděných kotlích jako komunitní událost, často několik dní v kuse. V některých vesnicích se dodnes dochovaly původní sušárny ovoce, svědectví o tom, jak důležitou roli švestky v našich životech hrály. Zatímco Francie dala světu sušené švestky z Agen (od 1815), Itálie a Portugalsko polosušené delikatesy, my jsme dali světu povidla – a to je, bez nadsázky, kulturní export, na který můžeme být hrdí.
Hanna je zakrslá odrůda švestky, která jako by byla stvořena pro městské zahrady a terasy. Roste kompaktně, s korunou tak úhlednou, že by ji člověk mohl zasadit i do květináče vedle muškátů. Je ideální pro malé prostory, protože dorůstá sotva do dvou metrů. Plody jsou středně velké, oválné, s modrofialovou slupkou, která se leskne jako sametový kabátek. Dužina je žlutá až oranžová, šťavnatá a sladká – a popravdě řečeno, překvapivě kvalitní vzhledem k mnohdy kompromisní chuti zakrslých ovocných stromečků. Snadno se odděluje od pecky, což ocení každý, kdo rád peče koláče nebo vaří džem. Plody nejsou ani velké, ani malé – tak akorát. Něco mezi pološvestkou a pravou švestkou.
Strom kvete v květnu bílými květy, které lákají včely jako magnet. Hanna je samosprašná, takže si vystačí sama – žádné složité párování s jinými odrůdami. Nejčastěji se roubuje na slabě rostoucí podnože typu St. Julien nebo Wavit, které podporují její kompaktní růst a vhodnost pro nádoby. Plody dozrávají v září až říjnu, tedy v době, kdy už je většina peckovin sklizená – Hanna tak prodlužuje ovocnou sezónu podobně jako třeba minikiwi nebo zakrslé broskve.
Co se týče péče, Hanna není žádná primadona. Má ráda slunce, ale snese i polostín. Půda by měla být dobře propustná, ideálně vápenitá nebo neutrální, s pH kolem 6,5. Zalévat je třeba pravidelně, ale opatrně – zvláště v nádobách, kde se voda rychle ztrácí. Mrazuvzdornost je solidní – zvládne teploty do min. –27 °C, což ji činí vhodnou pro většinu oblastí střední Evropy. V nádobách je vhodné ji na zimu chránit jutou nebo přesunout do chráněného kouta a jednou za měsíc zalít, aby úplně nevyschla. Nekonzumujte semena skrytá v peckách peckovin (kromě mandlí) – obsahují amygdalin, který se v těle může přeměnit na kyanovodík, nebezpečný ve větších dávkách.
Poslední revize 19-10-2025
