.jpg)
Pinus parviflora 'GLAUCA' borovice malokvětá
Pinus
Borovice jsou nádherné stromy, které najdete v širokém pásmu klimatu – od chladných severských zemí, až po rozpálené přímořské pláně: borovice lesní (Pinus sylvestris) zvládá mrazy až kolem –50 °C a roste až za polárním kruhem, zatímco borovice halepská (Pinus halepensis) snáší letní horka přes +45 °C na suchých středomořských svazích. Rod Pinus je největším rodem jehličnanů na severní polokouli, zahrnuje kolem 115 druhů. Fosilní záznamy ukazují, že se vyvinul už v rané křídě před 130–140 miliony lety. Botanici jej dnes navíc rozdělují na dva podrody: subgenus Pinus, tzv. „tvrdé borovice“ s dvěma až třemi jehlicemi ve svazku a pevnějším dřevem, a subgenus Strobus, tzv. „měkké borovice“ nejčastěji s pěti jehlicemi ve svazku a jemnějším dřevem. Borovice se staly symbolem houževnatosti a dlouhověkosti, objevují se v mytologii i umění od Číny po Evropu a jejich rozmanitost je tak velká, že zahrnuje jak obrovské horské stromy, tak zakrslé zahradní formy. Bylo vyšlechtěno mnoho odrůd, přesto nejkrásnější jsou divoce rostoucí borové hvozdy, kterým nikdo neurčoval místo ani velikost. V Česku máme to obrovské štěstí, že naše země patří do lokality, kde se borovicím daří a v lesích i na skalách dokážeme najít velmi krásné kousky, nejčastěji naši původní borovici lesní (P. sylvestris). Zavlečená k nám byla borovice černá (P. nigra) a vejmutovka (P. strobus), a občas se objeví zplanělá i alpská kleč (P. mugo).
Borovice malokvětá (Pinus parviflora Siebold & Zucc., 1842) je jedním z nejkrásnějších stromů japonské flóry. Roste na horských svazích ostrovů Honšú a Šikoku, kde se často objevuje na skalách vystavených větru – právě tam získává svůj charakteristický, nepravidelný tvar. Nazývá se také pětilistá, čímž odkazuje na to, že jako jedna z mála u nás nese pět jehlic ve svazku, takže patří do podskupiny Strobus – „měkkých borovic“. Jsou jemné, stříbřitě modrozelené a na slunci se třpytí jako hedvábí. V Japonsku je považována za strom aristokratů: už od období Edo zdobila zahrady samurajských sídel a chrámů. Její silueta se stala ikonou bonsajového umění – Pinus parviflora je nejčastěji používaný druh pro klasické bonsaje, protože dokáže stárnout s grácií a vytvářet dramatické linie kmene. Do Evropy byla dovezena z Japonska kolem roku 1846 a u nás se objevila nedlouho poté v zámeckém parku v Sychrově. Původní druh v přírodě dorůstá až 25 metrů, ale i tam si zachovává elegantní, vrstvený habitus. Zajímavostí je, že její šišky se otevírají pomalu a zůstávají na stromě i několik let. V tradiční malbě „ukiyo-e“ se objevuje jako symbol klidu a vytrvalosti, často v kontrastu s horami a vodními hladinami.
Odrůda Glauca borovice malokvěté okouzlí svou elegancí i pevností. Jehlice jsou dlouhé 5–7 cm, ve svazcích po pěti, jemně stočené a mají stříbřitě modrozelený odstín, který se mění podle světla a roční doby – v ranním slunci působí téměř ocelově, zatímco za soumraku získávají měkký, modravý tón, v létě teplejší a v zimě studenější. Koruna mladých stromů je hustě kuželovitá, avšak s věkem se rozšiřuje do široce rozloženého tvaru s plochým vrcholem, připomínajícího horské scenérie zachycené v japonských obrazech. Větve se rozkládají horizontálně, vytvářejí vrstvenou strukturu, která působí přirozeně malebně. Kůra je šedohnědá, u starších stromů šupinatá, dodává stromu charakter stáří a pevnosti. Patří k pomalu rostoucím formám botanického druhu, přirůstá jen asi 10–12 cm ročně, a v zahradních podmínkách dorůstá 3–5 metrů na výšku a 4–6 metrů do šířky, zatímco ve své domovině díky ideálním klimatickým podmínkám může dosáhnout až dvojnásobku.
Ačkoli evropský název ‘Glauca’ se objevil až v roce 1909, kdy ji pojmenoval Ludwig Beissner, modravé formy borovice malokvěté byly v Japonsku pěstovány po staletí. Staré japonské prameny, například zahradnické manuály z období Edo (1603–1868), uvádějí pěstování „goyōmatsu“ (五葉松 – borovice s pěti jehlicemi) jako základní prvek čajových zahrad roji a suchých zahrad kare-sansui (枯山水) u zenových chrámů, kde symbolizovaly klid, sílu a dlouhověkost. Tyto stromy byly součástí filozofie wabi-sabi – krásy nedokonalosti a pomíjivosti – a staly se živým prvkem meditace. Vztah člověka a stromu byl hluboký: borovice nebyla jen dekorací, ale partnerem v hledání harmonie. ‘Glauca’, podobně jako původní druh, byla odedávna součástí tzv. „velké trojky“ tradičních bonsajových druhů (spolu s černou borovicí a javorem). Některé bonsaje těchto forem jsou dnes staré více než 300 let a patří k národním pokladům Japonska. Jejich modravý tón kontrastuje s bílým štěrkem, tmavými kameny a mechy, čímž vytváří kompozice, které ztělesňují principy ma (hodnota prázdného prostoru) a wabi-sabi. Tento strom je symbolem trpělivosti a respektu k přírodě – roste pomalu, ale odměňuje krásou, která se prohlubuje s časem.
Borovice malokvětá miluje plné slunce a dobře propustnou, mírně kyselou půdu. Nesnáší trvale mokré stanoviště, proto je v těžších půdách nutná drenáž, pak to zvládne. V přírodě roste na horských svazích, takže ocení mírně písčitou nebo štěrkovitou zeminu. Hnojení není nezbytné, ale na jaře ji můžete podpořit organickým hnojivem s nízkým obsahem dusíku. Zalévání je nutné jen v prvním roce po výsadbě, později snáší sucho, ale občasnou zálivkou předejdete vyholování 2 a 3 roky starých větví, které je u tohoto druhu v přírodě normální v chudších půdách. Stříhání není nutné – pomalý růst udržuje tvar přirozeně – ale lze ji jemně tvarovat zakracováním „svíček“ na jaře nebo z ní vytvořit opravdovou bonsaj. V nádobách vyžaduje lehký substrát a perfektní odtok vody. Je plně mrazuvzdorná do –34 °C, takže nevyžaduje zimní ochranu ani v našich podmínkách.
Poslední revize 07-02-2009; 14-07-2011; 23-11-2025
