Pieris japonica 'Ppobas' POLAR PASSION® pieris japonský

Pieris

Rod Pieris patří do čeledi vřesovcovitých a zahrnuje zhruba 7 druhů rozšířených ve východní Asii a Severní Americe, tedy v oblastech, kde se střídají mlžná údolí, kyselé půdy a lesy s bohatou vrstvou humusu. Fosilní nálezy nejsou početné, ale potvrzují, že rod je starý a stabilní, bez dramatických vývojových zvratů, což dobře odpovídá jeho dnešnímu vzhledu i ekologickým nárokům. Botanicky jej popsal David Don (1799–1841) v první třetině 19. století, kdy se evropská botanika začala systematicky zabývat dřevinami z východní Asie. Za zmínku stojí fakt, že Pieris není uveden v zásadním díle Species Plantarum z roku 1753, které tehdy popisovalo většinu botanické říše, protože Linné tento rod vůbec neznal a do evropské vědy se dostal až o několik desetiletí později. Rod byl zároveň dlouho předmětem drobných sporů o přesné vymezení – některé starší práce jej přibližovaly k rodům Lyonia či Andromeda, protože sdílí podobné zvonkovité květy a kožovité listy. Nakonec se však ukázala jeho jedinečnost, zejména díky typickému střídání růstových fází, jedovatým glykosidům a výrazné schopnosti prosperovat v kyselých, živinově chudých půdách. V českém prostředí nikdy nedostal české jméno; občas se nějaký pokus objevil – našli jsme i slovo hořčík, ale byl to jen marný pokus a jak odborné, tak i populární zdroje používají výhradně latinu. V zahradnické historii se rod proslavil především díky japonským a tchajwanským druhům, které se staly oblíbenými okrasnými keři v evropských parcích už koncem 19. století.

Pieris japonica, pieris japonský, pochází z horských oblastí Honšú, Šikoku a Kjúšú, kde roste v lehce zastíněných lesích spolu s rododendrony a kryptomeriemi, takže jeho přirozené prostředí si lze snadno představit jako klidné, vlhké svahy s měkkým světlem. Druh popsal Carl Peter Thunberg (1743–1828), který během svého pobytu v Japonsku v 70. letech 18. století shromáždil rozsáhlý botanický materiál a doplnil tak mezery, které Linné nemohl zaplnit. V rámci druhu se postupně vyčlenila i skupina yakushimanum, pojmenovaná podle ostrova Jakušima, kde rostou kompaktní, nízké formy s hustým větvením, drobnějšími listy a mimořádnou odolností vůči větru a vlhkému klimatu – rostou často na návětrných a osluněných svazích. Právě tyto rostliny se staly základem moderních kultivarů s pevným habitem a výrazným jarním rašením. Od ostatních druhů se odlišuje nápadnějším jarním nástupem nových výhonů, které se objevují postupně a v několika výrazných etapách, bohatým kvetením a schopností vytvářet pevné, stálezelené keře i v hluboce kyselých půdách, které mohou být humózní i živinově chudé, což přesně odráží rozdílnost podmínek jeho japonské domoviny.

V japonské zahradní kultuře je Pieris japonica symbolem klidu a stálosti, protože jeho stálezelené listy a časné jarní kvetení působí jako jemná protiváha rychle se měnícím ročním obdobím. Do Evropy se dostal už ve 30. až 40. letech 19. století a v britských zahradách je doložen nejpozději kolem roku 1850, kdy zapadl do tehdy módních japonských koutků v městských parcích. Do Severní Ameriky dorazil později, až koncem 19. století, protože tamní školky dávaly přednost domácímu druhu Pieris floribunda, který byl pro pěstitele spolehlivý a dobře známý. Teprve ve 20. století se japonský pieris stal i v USA ceněným okrasným keřem a začal se objevovat v moderním šlechtění, které využilo jeho jemnější habitus a bohaté kvetení. V našich zahradách si jej všimnete hlavně zjara, protože kvete v době, kdy většina ostatních keřů teprve nabírá sílu, a poté s příchodem jarního tepla, kdy tvoří nové barevné listy.