Osmanthus heterophyllus 'PURPUREUS' vonokvětka různolistá
Osmanthus
Rod osmanthus, česky vonokvětka přeloženo z řečtiny osme (vůně) a anthos (květ), zahrnuje asi 25–30 druhů a řadu kultivarů, přičemž mnoho z nich je díky tvaru a tuhosti listů často zaměňováno s cesmínami. Do Evropy se rod dostal v průběhu 18. století, kdy se botanické zahrady a sběratelé začali intenzivně zajímat o dřeviny z východní Asie. První vědecký popis rodu provedl Carl Linné (1707–1778) v roce 1753, ale skutečné roztřídění jednotlivých druhů, jak je známe dnes, je zásluhou pozdějších botaniků, zejména japonských a evropských taxonomů 19. století, kteří měli možnost studovat živé rostliny přímo v jejich domovině.
Vonokvětky mě upoutaly hned na první pohled v roce 2004 a od té doby jsem se stal jejich sběratelem ještě dříve, než jsem se dočetl o jejich údajné choulostivosti pro naše podnebí. Znáte to rčení „nikdy neříkej, že to nejde, protože může přijít někdo, kdo to neví a udělá to“? Prostě jsem sázel jednu za druhou do své zahrady a sledoval jejich chování. Nejvíc dostaly zabrat během tuhé zimy 2006/2007, ale nezemřela ani jedna. Spálené listy znovu narostly, omrzlé větvičky se ostříhaly a některé jsou dnes větší než já. Navíc si všímám jejich genetické odolnosti vůči suchu, ale zde potřebuji ještě nějaký čas na rozdělení těch, které zvládnou sucho letní i zimní a které je nutné v zimě zalévat.
Vonokvětka různolistá, Osmanthus heterophyllus, pochází z centrálního a jižního Japonska (Honšú, Šikoku, Kjúšú) a z Tchaj‑wanu a všude tam je považovaná za nedílnou součást života lidí po staletí i déle. Botanicky popsaná byla díky Carl Peter Thunbergovi (1743–1828), švédskému botanikovi, který měl jako jeden z mála Evropanů možnost studovat japonskou flóru přímo na místě, a i díky němu se na přelomu 18. a 19. století dostala do evropských sbírek. V Japonsku se vysazovala u domů, chrámů a v tradičních zahradách jako tichá ochrana a ceněná stálezelená kulisa. Větvičky se používaly v novoročních vazbách a rituálech jako symbol pevnosti a vytrvalosti, dřevo sloužilo k drobnému řemeslu a rostlina byla ceněna pro svou spolehlivost v blízkosti lidských sídel.
Vonokvětka Purpureus je oblíbená zejména pro nádhernou barvu mladých listů a kompaktnější růst. Neopadavé listy jsou kožovité, vysoce lesklé, raší velmi tmavě vínové a dozrávají do tmavě zelené s lehkým nádechem vínové barvy. V mládí jsou ostnité, díky čemuž na první pohled vypadá jako cesmína, ale zkušenějšímu oku to nedá – něco je jinak: cesmíny totiž mají listy střídavé, kdežto vonokvětky vstřícné. Možná pro někoho zanedbatelný detail, ale tento klad listů poměrně silně charakterizuje stavbu větví a následně celého keře. Ostnitost i velikost listů se liší podle matečnice, ze které jsou množené mladé rostliny a množství ostnů na listu se výrazně snižuje s věkem. V dospělosti mohou být listy až celokrajné, tj, s dokonale hladkými okraji.
Bohatě kvete droboučkými, zato sladce a silně vonnými květy na podzim. Pokud jsou opylené samčí rostlinou, následují malé, téměř černé, nejedovaté plody, ale k tomu dochází výjimečně. Vonokvětka Purpureus roste pomalu až středně rychle (20-25 cm za rok) a tvoří pěkně husté a pevné, vzpřímené keře, které s věkem nabývají oválného tvaru. Většinou jsou samy od sebe pěkné, ale lze je snadno udržovat a upravovat řezem. Jarní řez je na podporu větvení, letní řez je tvarovací. Větvičky a kmeny jsou světle šedé a hladké.
Vonokvětky s ostnitými listy se odedávna využívaly jako přirozené bariéry proti zvěři, která se jim ráda vyhne. Rovněž i proto, že se jedná o dlouhověké keře či stromy – nemluvíme tu o desítkách let ale o stovkách – jsou zaznamenané exempláře, jimž bylo odhadnuté stáří na 950 let. Na zahradách v dobře zvolených lokalitách se může jednat o rostlinu, kterou si budou předávat generace. Dobře tvarovaná, zejména jako vícekmen, nabídne v dospělosti překrásný solitér s hladkými listy, neboť velké rostliny téměř postrádají ostny a připomínají spíše kamélie.
Dopřejte vonokvětce dobrou, pro sytější barvu listů kyselou, vlhčí ale nepodmáčenou zem s dostatkem živin a určitě ji bohatě zamulčujte jako ochranu proti rychlému promrzání. Pěstuje se na plném slunci nebo v polostínu. V chladnějších regionech bude ráda za umístění takové, kde na ni v zimě nesvítí přímé slunce a naopak v létě jej má dostatek. Doporučujeme vysazovat silnější rostliny a pokud po prvních zimách sluníčko popálí listy, zjara si vytvoří nové. Mrazuvzdornost je výborná do -24 °C a pokud má po zimě lehce dehydrované listy na osluněné části keře, zjara je spolehlivě obnoví. Netrpí na choroby, ale chutná lalokonoscům, tak bacha na něj!
Poslední revize 17-01-2023
