Magnolia grandiflora (Flore Pleno) 'NANNETENSIS'® magnólie velkokvětá
Magnolia
Šácholan velkokvětý je podle mě nejkrásnější kvetoucí strom vhodný do našeho klimatu. Je to stálezelená dřevina (strom či keř) původem z jihovýchodních oblastí USA a přirozeně roste v pobřežních nížinách a nivách řek států od Severní Karolíny po východní Texas, často na vlhkých, humózních půdách a v teplém, vlhkém klimatu. Botanický druh (semenáče) ve volné přírodě své domoviny umí dorůst až 30 metrů, ale kultivované odrůdy jsou mnohem menší a vejdou se i do středně velkých zahrad. Do Evropy se dostala roku 1711 díky francouzskému námořnímu důstojníkovi a guvernérovi Nové Francie Rolandu Michelu Barrinovi de La Galissonière, a roku 1726 také prostřednictvím anglického přírodovědce Marka Catesbyho do Velké Británie. V Americe byla známá už dlouho před svým vědeckým popsáním, které poprvé provedl až švédský přírodovědec Carl Linné v roce 1759. Proč tak pozdě? Tehdejší Amerika totiž ještě botanicky a vědecky příliš „nekvetla“, proto většina nových druhů byla formálně popsána až poté, co se jejich vzorky dostaly k evropským botanikům.
Celý rod Magnolia patří mezi nejstarší kvetoucí rostliny na Zemi, s fosilními nálezy starými více než 90 milionů let, doloženými z období křídy v Severní Americe, Evropě i Asii. Dokážete si představit, jak kolem nich dupali třeba dinosauři a nad korunami létali pterosauři? Evolučně se magnólie dokonce vyvinuly ještě dříve, než se objevily včely, a proto jsou jejich květy přizpůsobeny opylování brouky – mají pevné, voskovité okvětní lístky a odolné reprodukční orgány, které snesou hrubší zacházení těchto opylovačů.
Není divu, že unikátní a krásná magnólie velkokvětá upoutala evropské kolonizátory Ameriky. V jihovýchodních státech USA se brzy stala běžnou součástí zahrad i městských alejí a silným symbolem „Starého Jihu“. Od 19. století byla vnímána jako znak elegance, pohostinnosti a tradice, což se odrazilo v literatuře, umění i architektuře. Její květ je od roku 1952 oficiálním symbolem státu Mississippi a od roku 1900 také státu Louisiana. Zatímco na vlajce Mississippi se objevuje (od roku 2020), na vlajce Louisiany není – ta nese motiv pelikána krmícího svá mláďata. V některých městech byla cíleně vysazována podél hlavních tříd a u veřejných budov, aby posilovala jižanskou identitu a místní hrdost – což je u dřevin jako politicko kulturních symbolů poměrně vzácné. Logicky si našla cestu i do nejpodobnějšího klimatu Evropy - celého Středozemí až k Blízkému Východu. A musím přiznat, že já jsem se do ní tak zamiloval, že je i vlajkovou lodí našeho zahradnictví.
Díky rozvoji komunikačních technologií, zejména internetu se v posledních desetiletích dozvídáme o rostlinách, které byly dříve našim zahradám utajeny díky jejich malé propagaci ve světě. Jinak ani nelze vysvětlit fakt, že tato odrůda velkokvěté magnólie z Nantes, hlavního města francouzské provincie Pays de la Loire, se dostává do širšího povědomí pěstitelů z ostatních zemí Evropy a světa teprve začátkem nového milénia, přestože byla objevena již v roce 1865. Nannetensis® je novější uznaný název pro tuto stálezelenou velkokvětou magnólii, jejíž variace se v Evropě mísily pod různými názvy kombinujícími výrazy Flore Pleno a Nantes. Jedná se o bohatě kvetoucí odrůdu s velkými, silně a sladce voňavými květy bílé barvy o šířce 24-26 cm při úplném rozevření a dvojí sadou okvětních plátků. Rostlina je poněkud tvrdohlavá a často se stane, že na jednom keři vykvetou květy, jež jsou nejenom takzvaně „tuplované“, tedy dvojité, ale rovněž plnokvěté – se spoustou menších zakrnělých plátků uprostřed květu. Stejně dobře se místy rozvine i jednoduchý květ, jako kdyby zapomněl, odkud pochází. Přesto se jedná o skvost, jež dokáže kvést od prvních horkých dnů června až do posledních slunečných dnů začátku října. Podobně jako odrůda Goliath. Poupata jsou vzpřímená, vždy na konci nových výhonů, a tvoří se během celého roku.
Listy jsou neopadavé, středně až tmavě zelené, mírně lesklé, velmi pevné, kožovité, pokryté rezavým semišem zespodu. Roste poměrně rychle a tvoří jednoleté výhony o délce 30-40 cm. Tvar keře je typický pro všechny magnólie – široký plamen svíčky. Střih se obyčejně nedoporučuje, neboť vyžaduje trochu obezřetnosti. Přesto, pokud máte menší zahradu a chcete keř udržet menší, můžete dlouhé, jednoleté výhony, jež nemají květové poupě, až o polovinu zakrátit co nejdříve zjara po odeznění mrazů. Pokud mají květové poupě (je o poznání baculatější a kratší než podlouhlý listový pupen), větev zastřihněte těsně po odkvětu. Vřele doporučujeme každoroční pohnojení „šokovou“ dávkou kvalitního, ve vodě rozpustného hnojiva (např. Kristalon Gold), kdy použijete cca desetinásobek doporučené dávky a rozmícháte jej v desetilitrové konvi a rostlinu velmi pomalu zaléváte, aby vše vypila. Tuto výživu můžete provést kdykoli od května do poloviny července, stačí 1x ročně. Do 7-10 dnů listy ztmavnou do sytého, zdravého odstínu a do 3 týdnů jí narostou nové listy i výhony.
Stálezelené magnólie vyžadují živnou, rovnoměrně vlhkou, nevysychavou půdu a vydatný mulč, který je ochrání proti teplotním a vlhkostním výkyvům. Každopádně potřebuje umístění chráněné před nejhoršími větry v zimě a na jaře, hlavně s dostatkem slunce na alespoň 6 hodin denně. Zem je potřeba kyselá, velmi úrodné, vlhká ale nikoli mokrá = nepropustná. Starším rostlinám vyhovuje jíl ve spodních partiích, ze kterého pomalým prorůstáním čerpají živiny. Pokud je vaše zem jílovitá v celém profilu, magnólii vysaďte přibližně třetinu výšky zemního balu nad terén a poté boky dosypte směsí kvalitní zeminy a kompostu či rašeliny/substrátu. Kopeček musí být pozvolný, nikoli jako krtina. Po kořenech jí raději nechoďte, nemá to ráda. Magnólie Nannetensis? prokázala odolnost mrazům až do -24°C. Zatím nebyla vyzkoušena v klimatické zóně s pravidelnými silnějšími mrazy. V zimě, pokud není zmrzlá zem, zalévejte!
Poslední revize 01-12-2013; 04-09-2025
