Leucothoe 'LITTLE FLAMES'® leukotoe

Leucothoe

Leucothoe patří do čeledi vřesovcovitých a jako rod zahrnuje zhruba deset až dvanáct druhů stálezelených nebo poloopadavých keřů rozšířených překvapivě na vzdálených lokalitách, především na východě Severní Ameriky a ve východní Asii. Jejich přirozeným domovem jsou lesní podrosty, vlhké horské svahy a okraje potoků, kde rostou v kyselých, humózních půdách a po většinu roku žijí v rozptýleném světle. Botanicky jde o rod považovaný za poměrně starý, jehož vývoj je kladen do třetihor na základě fosilních dokladů celé čeledi vřesovcovitých a biogeografických souvislostí, které ukazují, že keře s podobnou stavbou listů a květů byly běžnou součástí lesních ekosystémů severní polokoule už v době, kdy se klima začalo ochlazovat a diferencovat. Rod botanicky vymezil Carl Linné (1707–1778) v roce 1753 ve svém zásadním díle Species Plantarum, kde jej jasně oddělil od příbuzných vřesovcovitých keřů, s nimiž byl dříve často směšován.

Jméno Leucothoe zvolil Linné jako vědomý odkaz na antický příběh proměny, světla a návratu ze stínu. Leukothoē (Λευκοθόη) je postava z řecké mytologie, známá především z Ovidiových Proměn, kde vystupuje jako dcera perského krále Orchama. Zamilovala se – podle tehdejších společenských měřítek nepřípustně – do Apollóna, boha světla, hudby a proroctví. Po odhalení jejich vztahu byla na příkaz otce zaživa pohřbena, což byl trest krutý i na antické poměry a měl sloužit jako demonstrace absolutní moci otce nad osudem dcery, a tím i nad vším, co jej obklopovalo. Apollón ji podle mýtu proměnil v rostlinu, z níž začala vytékat vonná pryskyřice. Tento motiv proměny lidského těla v rostlinu, spojený se světlem, čistotou a kontrastem mezi temnotou a jasem, se překvapivě přesně potkává s charakterem samotných leukotoí. Jméno zároveň odkazuje k řeckému základu leukos (λευκός ) – bílý, světlý – což lze číst jako narážku na jemné, bílé květy i na schopnost těchto keřů prosvětlovat stinné lesní podrosty.

Leukotoe se mezi sebou samovolně kříží především v severní Americe, a to zejména mezi druhy L. fontanesiana a L. axillaris, které jsou si geneticky i ekologicky velmi blízké a přirozeně se setkávají v lesním podrostu mírného pásma. Naproti tomu jiné druhy, například východoasijská L. keiskei nebo méně rozšířená L. walteri, zůstaly spíše stranou zájmu šlechtitelů. Klíčové severoamerické druhy sdílejí podobnou stavbu květu, kvetou ve stejném období a jejich pyl je dobře kompatibilní, takže se mezi nimi křížení nabízí téměř samo. Výrazné rozdíly v růstu, tvaru a velikosti keřů i v sezónním vybarvení listů, stejně jako celkovou proměnlivost těchto rostlin, si všimli američtí školkaři v polovině 20. století, když hledali spolehlivé stálezelené keře do stínu, a začali leukotoe cíleně selektovat a křížit, často s využitím otevřeného opylení. Výsledkem jsou stabilní zahradní odrůdy, které spojují odolnost s výraznými a dlouhodobě ověřenými vlastnostmi.