Lagerstroemia indica 'Whit II' DYNAMITE® lagerstrémie indická, pukol

Lagerstroemia

Rod Lagerstroemia zahrnuje přibližně padesát druhů rozšířených od Indie přes jihovýchodní Asii až po Austrálii, tedy oblast, kde se tropické monzuny střídají s obdobími sucha a kde se dřeviny musely naučit žít s prudkými výkyvy počasí. Patří do čeledi Lythraceae, kterou botanici znají díky exotickému granátovníku nebo našemu známému domácímu kypreji – tedy rostlinám s nápadnými květy. České jméno pukol je poměrně moderní a v literatuře se objevuje až po roce 1950. První evropský popis rodu pochází z roku 1759 od Carla Linného, který jej pojmenoval na počest švédského obchodníka Magnuse von Lagerströma (1696–1759). Ten mu do švédské Uppsaly, tehdejšího centra evropské botaniky, posílal rostlinné exempláře z cest po Asii, aniž by tušil, že jeho jméno jednou ponese jeden z nejkrásnějších okrasných stromů subtropů. Nejrozšířenějším druhem se brzy stala Lagerstroemia indica, která paradoxně proti svému druhovému jménu nepochází z Indie, ale z Číny. Odtud se později rozšířila do Indie, dále do Persie, a nakonec do Osmanské říše, kde ji evropští cestovatelé popisovali jako „strom s květy jako papírové krajky“ a postupně se vybíraly zahradní formy s výraznějším a bohatším kvetením. Její kulturní význam je obrovský: v Číně se vysazovala u domů jako symbol dlouhého života, v Koreji jako strom učenců a v Indii jako dřevina chrámových nádvoří. To, co dnes v Evropě a USA považujeme za lagerstrémii, je ve skutečnosti výsledek více než dvou století botanického poznávání, cestovatelských příběhů a šlechtitelských experimentů, které začaly jedním balíčkem herbářových vzorků zaslaným do Uppsaly.

Zatímco v Asii byly lagerstrémie běžnou součástí okrasné vegetace, v Evropě se dlouho nedařilo pochopit jejich klimatické nároky a první pokusy o pěstování končily zmrzlými výhony a zklamáním. Evropa však dostala především botanické exempláře přírodní formy L. indica, které byly méně vzhledné a mnohem citlivější na chlad než zahradní formy pěstované v Asii. Zatímco v Asii se po staletí pěstovaly vybírané zahradní formy, Evropa poznala především přírodní podobu L. indica, která je skromná dřevina s řídkou korunou, tenkými výhony a květy, které zdaleka nepřipomínaly dnešní bohaté pěny barevných lat. Přesto se stala základem okrasného šlechtění, protože dobře snášela městské prostředí a ochotně kvetla i v horku. Její slabiny – náchylnost k padlí, nízká odolnost vůči chladu a poněkud neuspořádaný habitus – vedly šlechtitele ke dvěma směrům: pečlivé selekci semenáčů vykazujících lepší chování a poté i cílené křížení, pro které se hledali „lepší“ rodiče.

Právě zde začíná příběh mezidruhové hybridizace, která změnila lagerstrémii k nepoznání. Křížení s L. speciosa přineslo větší květy a pevnější stavbu rostlin, ale skutečný průlom nastal až s druhem L. fauriei, japonskou dřevinou z ostrova Yakushima, kterou v roce 1956 sbíral americký botanik John Creech (1920–2009). Všiml si, že tamní rostliny rostou na exponovaných místech bičovaných větrem, deštěm a slaným vzduchem, a přesto netrpí padlím ani zimním poškozením. Jeho kolega Donald Egolf (1928–1986) z U.S. National Arboretum začal roku 1959 s jejich křížením a položil základy moderního šlechtění, které dnes označujeme jako hybridy x egolfii. Egolfovy rostliny byly první, které spojily krásu L. indica s odolností L. fauriei, a otevřely cestu k dnešním kultivarům nejenom schopným přežít i chladnější zimy mírného pásma, ale i nasbírat dostatek letního slunce, aby stihly vykvést.