Kniphofia 'ALCAZAR' mnohokvět, Kleopatřina jehla

Kniphofia

Rod Kniphofia začal dávno předtím, než si člověk uvědomil, že svět travnatých hor jižní a východní Afriky skrývá nečekané poklady. Jméno rodu použil poprvé německý botanik Conrad Moench v roce 1794, když oddělil tehdejší „tritomy“ od rodů Aletris a Veltheimia a pojmenoval je na počest svého krajana Johanna Hieronyma Kniphoffa (1704–1763). Moderní, platné pojetí rodu však pochází až od Lorenze Okena, který jej v roce 1841 nově vymezil a jeho definice se používá dodnes. Dnes víme, že rod zahrnuje přibližně 70–73 druhů, všechny původem z Afriky, s jedinou výjimkou v Jemenu a několika druhy na Madagaskaru. Jejich domovem jsou hlavně vyšší a chladnější oblasti východní a jižní Afriky, kde jednotlivé druhy často rostou na oddělených horských hřebenech. Právě tahle roztříštěnost krajiny způsobila, že se kniphofie během času rychle rozrůzňovaly a některé si jsou tak blízko, že je botanici dodnes nemají úplně jednoznačně rozdělené. Tato historie, plná glaciálních cyklů, sekundárních kontaktů a následných izolací, vysvětluje dnešní taxonomickou složitost rodu, kterou botanici jako Syd Ramdhani, Nigel P. Barker a Himansu Baijnath popsali jako „recentní afromontánní radiaci“. Že nechápete ani slovo? Nic si z toho nedělejte, nejsem si jistý, zda oni ano 😊 Kniphofie jsou každopádně příběhem dlouhé evoluce, jejíž spletitý příběh ještě neskončil a dodnes jej botanici rozplétají.

Hybridní kniphofie jsou vlastně takový zahradnický pokus o smír mezi africkým temperamentem a středoevropskou zimou. Šlechtitelé už dávno zjistili, že pokud má rostlina přežít mráz, mokro a občas i ledový vítr, musí mít v rodokmenu druhy z vyšších a chladnějších oblastí jižní Afriky. Právě tam, v Lesothu, KwaZulu-Natalu nebo Free State, rostou kniphofie, které se naučily žít v podmínkách, jež mají k našemu klimatu překvapivě blízko. Základním stavebním kamenem hybridů je K. uvaria, spolehlivý druh z horských travnatých svahů, který snáší chlad i zimní vlhkost a dává potomkům stabilní růst a ochotu kvést. Ještě důležitější jsou však K. caulescens a K. brachystachya, oba z chladných vysočin Lesotha, kde mráz není výjimkou, ale pravidelným hostem. Tyto druhy přinášejí hybridům pevnost, kompaktnost a schopnost přezimovat i tam, kde by se většina afrických rostlin ani nepokusila zakořenit. Občas se přidává i K. foliosa z etiopských vysočin, která dodává hybridům jemnější vzhled a bohatý nektar, ale stále si drží slušnou odolnost. Naopak druhy z teplejších a vlhčích oblastí, jako K. laxiflora nebo robustní, ale zimomřivá K. northiae, se do hybridů pro mírné klima téměř nepoužívají – jejich citlivost k zimní vlhkosti by výsledné rostliny oslabila. Moderní hybridy jsou tedy pečlivě sestavenou směsí horských genů, které se v Africe vyvíjely tisíce let, a právě díky nim se dnes kniphofie daří i tam, kde by to jejich divoké předky ani nenapadlo.

V češtině si kniphofie prošly zajímavým vývojem jmen, který odráží to, jak je lidé vnímali. Nejstarší doložené jméno je „mnohokvět“, prostý popis rostliny, který se objevoval v zahradnických příručkách koncem 19. století, kdy se kniphofie začaly objevovat v evropských sbírkách, ale popravdě toto jméno náleželo hlavně pro rod Tritoma. Později se ujalo mnohem poetičtější „Kleopatřina jehla“, inspirované vysokým, štíhlým květenstvím připomínajícím egyptské obelisky, které se v Evropě od 18. století běžně nazývaly Cleopatra’s Needle. To jméno se drželo překvapivě dlouho, protože rostlině dodávalo exotický nádech, který tehdejší zahradníci milovali.