Hibiscus × 'PLUM CRAZY' hybridní ibišek bahenní

Hibiscus

Rod Hibiscus zahrnuje přes tři sta druhů slézovitých rostlin rozšířených od východní Asie (např. H. syriacus, H. rosa‑sinensis) přes tropickou Afriku (H. sabdariffa) až po Severní Ameriku (H. moscheutos, H. coccineus, H. laevis). Zahrnuje dřeviny, subtropické keře i mohutné trvalky a roste na velmi rozdílných stanovištích: bahenní druhy obývají pobřežní laguny, říční delty a mokřady, zatímco jiné druhy pocházejí ze suchých savan či teplých křovin. Tato ekologická šíře se odráží v jejich morfologii i nárocích – od vodomilných bahenních ibišků až po druhy snášející sucho a chudé půdy. Historicky se ibišky objevují v textech antických autorů, ve středověkých herbářích i v raných botanických ilustracích 17. a 18. století. Evropští přírodovědci je začali systematicky popisovat v době, kdy se rozvíjely zámořské expedice, a Carl Linné zařadil rod Hibiscus do svého díla Species Plantarum v roce 1753. Společným znakem je výrazný květ, rychlý růst a schopnost přizpůsobit se různým klimatům, což z ibišků dělá jedny z nejvděčnějších okrasných rostlin napříč kontinenty.

Hibiscus moscheutos, severoamerický bahenní ibišek z mokřadů od Ontaria po Texas, je trvalkový (nedřevnatý) druh ibišku, který se do evropského povědomí dostal ještě dřív, než jej Carl Linné v roce 1753 formálně popsal – a nejkrásnějším dokladem toho je kresba Marka Catesbyho z roku 1731, vůbec první dochované evropské vyobrazení této rostliny, vzniklé v bažinách Virginie a Karolíny. Catesby tehdy nakreslil květ tak velký, že jej musel umístit na samostatný list. O několik desetiletí později začal John Bartram (1699–1777) posílat semena i živé rostliny do Anglie, čímž se bahenní ibišek stal zahradnickou kuriozitou – rostlinou, která vypadala jako tropická, ale snášela mráz. V přírodě roste v mělkých lagunách, zaplavovaných loukách a na okrajích bažin, kde vytváří mohutné, ale neinvazní trsy zakořeněné v těžké, vlhké půdě. Pro místní komunity měl i praktický význam – například Shinnecockové jej používali jako močopudný prostředek – a v evropských zahradách se stal ceněnou trvalkou díky tomu, že dokáže spojit severoamerickou divokost s kultivovanou elegancí, což z něj dělá jednu z nejpůsobivějších letních rostlin mírného pásma.

Američtí šlechtitelé 20. století zjistili, že ibišek bahenní se ochotně kříží s dalšími atraktivními druhy jako H. laevis, H. coccineus, H. palustris nebo H. militaris. První velký průlom přišel v roce 1950, kdy Robert Darby z Marylandu představil svůj hybrid ‘Lord Baltimore’, a o pět let později následoval ‘Lady Baltimore’. Byly to první bahenní ibišky s čistě červenou barvou a jemnějšími listy, které si díky obrovskému úspěchu a potažmo národní hrdosti vysloužily lidové označení „americký ibišek“. Opravdová revoluce ale přišla až s bratry Flemingovými z Nebrasky, kteří na hybridizaci pracovali čtyři desetiletí a postupně vyselektovali rostliny s tmavými, měděnými až purpurovými listy, kompaktním růstem a mrazuvzdorností až do –34 °C, což byl tehdy nevídaný parametr. Jejich kultivary jako ‘Kopper King’, ‘Old Yella’ nebo ‘Plum Crazy’ ukázaly, že bahenní ibišek může být nejen obří, ale i dokonale zahradnicky použitelný. Na jejich práci navázalo na přelomu tisíciletí několik dalších šlechtitelských stanic, mimo jiné i moderní program Texas A&M AgriLife, kterému se podařil historicky první mrazuvzdorný kultivar s modrým nádechem květů, jaký známe u ibišků syrských, a dostal jméno ‘Blue Angel’. Dnešní hybridní bahenní ibišky jsou dostupné v široké paletě barev květů i listů a nové stále přibývají – nejen kvůli kráse, ale i proto, že se v praxi prokázalo, že nejsou náročné na vodu či mokro jako původní druh a spolehlivě rostou i v běžné zahradní půdě za celodenního slunečního žáru.