Hemerocallis 'SOUTH SEAS' denivka (tetraploid)
Symbivit Tric (arbuskulární)
Symbivit (arbuskulární)Hemerocallis
Rod Hemerocallis zahrnuje přibližně patnáct druhů vytrvalých bylin z čeledi asfodelovitých, původem z východní Asie, kde rostou na okrajích lesů, v travnatých údolích i na vlhkých svazích. Typické jsou trávovité, dvouřadé listy vyrůstající z krátkých oddenků a květní stvoly nesoucí trubkovité až nálevkovité květy, které se otevírají pouze na jediný den. Právě tento rytmus dal rodu jméno: řecké hemera znamená den a kallos krásu. První formální popis pochází od Carla Linného (1707–1778), ale některé druhy byly v Číně pěstovány už před tisíciletími jako léčivky i zelenina. Do Evropy se denivky dostaly v 16. století, avšak skutečný šlechtitelský rozmach nastal až ve 20. století ve Spojených státech, kde vznikly tisíce kultivarů s neuvěřitelnou škálou barev, tvarů, velikostí i typů květů. Moderní sortiment dnes zahrnuje miniaturní formy, obří květy, pavoučí typy, plné květy i extrémně bohatě kvetoucí linie, které posunuly denivky mezi nejpěstovanější trvalky světa.
Denivky provázejí člověka po staletí a v různých kulturách získaly překvapivě odlišné významy. V Číně byly ceněny jako léčivé rostliny a jejich květní pupeny – „zlaté jehly“ – se dodnes používají v kuchyni jako jemná zelenina. V Koreji se staly symbolem mateřství a ženské oddanosti, v Japonsku se objevují v poezii jako obraz pomíjivosti, protože květ se otevře ráno a večer už je pryč. V evropských zahradách si získaly oblibu díky své spolehlivosti, dlouhověkosti a schopnosti kvést celé léto bez zvláštní péče. A přestože každý květ žije jen jediný den, rostlina jich vytváří tolik, že záhon působí jako nepřetržitě obnovovaná barevná vlna. Moderní šlechtění přineslo fantastické barvy a tvary květů, až oči přecházejí: od krémové přes citronově žlutou, meruňkovou, růžovou, rudou, vínovou až po téměř černé tóny, a také výrazné okraje, pruhy, žilkování či zvlněné lemování, které z denivek udělaly jednu z nejvariabilnějších trvalek současnosti. Zároveň se s lehkým nadhledem, ale zcela po právu řadí mezi rostliny označované anglickým „foolproof“ – tedy blbuvzdorné 😊, protože přežijí téměř všechno, co jim i ten největší amatér provede.
Denivka South Seas (‚Jižní moře‘) má stejně poetický název, jako když Oldřich Nový v Kristiánovi vykládá okouzleným slečnám o zpívajících cikádách a šumějících palmách za letních nocích při svitu egyptského měsíce. Dost možná i zde je v tom kousek vylhaného patosu, protože ač tato květina vypadá téměř exoticky, jako kdybyste ji nalezli na tropickém ostrově, jedná se o naprosto odolnou severskou trvalku, ze které si žádná rozesmátá Tahiťanka věnec na hlavu zaručeně neudělá, protože vznikla v americkém Ohiu v klimatu téměř totožném jako to naše. To jí ovšem na kráse pranic neubírá stejně jako Kristiána, i přes všechny jeho výmysly, budou všechny ženy milovat.
Jedná se o tetraploid (se zdvojeným počtem chromozómů v každé buňce: 44), takže po prvním kvetení přibližně v půlce července umí vykvést koncem prázdnin znovu. Květy jsou voňavé, pevné, velké (13-14 cm), tmavě oranžové s červenými odlesky v méně nápadném oku, jako když dozrává mladý červený pomeranč. Hrdlo je zlatožluté. Vykvétá navečer. Listy jsou opadavé a pevné stonky poměrně vysoké – 70-80 cm.
Odrůdu vyšlechtil a roku 1993 registroval Američan s východoevropskými kořeny Steve Moldovan (1938-2006) z amerického Ohia, který denivkám věnoval přes 50 let svého života s naprostou oddaností a vášní. Jeho hlavními kritérii byla barva a množství květů na jednom stonku. Koncem století se stále více zaměřoval i na tvar a nutností byly různě zvlněné a řasené okraje plátků na souměrně okrouhlém květu tolik vzdáleném od prapůvodní střapaté venkovské denivky s úzkými okvětními plátky. Za svůj život vyšlechtil a registroval neuvěřitelných 468 odrůd.
Denivky prospívají na plném slunci i v lehkém polostínu a nejlépe rostou v hlubších, živných, dobře odvodněných, ale trvale mírně vlhkých půdách. Díky dužnatým hlízám (oddenkům) však bez poškození zvládají i delší období sucha. Nejbohatší kvetení dosahují na slunných stanovištích a při pravidelném dělení trsů po 4–6 letech, které udržuje vitalitu a zabraňuje zahuštění středu. Po odkvětu mohou listy některých odrůd působit unaveně, proto je vhodné odstranit celé odkvetlé stvoly a podle potřeby i nejstarší či poškozené listy, což podpoří čistý vzhled a další nástup květů. Mladé výhony mohou být atraktivní pro drobné plže s ulitou, kteří je poškozují zejména na jaře ve vlhku. Hlízy jsou v zemi velmi odolné a spolehlivě přezimují i v tuhých zimách; mrazuvzdornost většiny kultivarů se pohybuje kolem –40 °C. V nádobách rostou uspokojivě pouze v dostatečně velkých květináčích s kvalitním substrátem, pravidelnou zálivkou, hnojením a ochranou před letním přehříváním, jinak rychle zasychají a omezují kvetení. Jsou dlouhověké, spolehlivé, nenáročné a netrpí závažnými chorobami ani škůdci.
Poslední revize 30-12-2020
