Hemerocallis 'BERTIE FERRIS' denivka
Symbivit Tric (arbuskulární)
Symbivit (arbuskulární)Hemerocallis
Rod Hemerocallis zahrnuje přibližně patnáct druhů vytrvalých bylin z čeledi asfodelovitých, původem z východní Asie, kde rostou na okrajích lesů, v travnatých údolích i na vlhkých svazích. Typické jsou trávovité, dvouřadé listy vyrůstající z krátkých oddenků a květní stvoly nesoucí trubkovité až nálevkovité květy, které se otevírají pouze na jediný den. Právě tento rytmus dal rodu jméno: řecké hemera znamená den a kallos krásu. První formální popis pochází od Carla Linného (1707–1778), ale některé druhy byly v Číně pěstovány už před tisíciletími jako léčivky i zelenina. Do Evropy se denivky dostaly v 16. století, avšak skutečný šlechtitelský rozmach nastal až ve 20. století ve Spojených státech, kde vznikly tisíce kultivarů s neuvěřitelnou škálou barev, tvarů, velikostí i typů květů. Moderní sortiment dnes zahrnuje miniaturní formy, obří květy, pavoučí typy, plné květy i extrémně bohatě kvetoucí linie, které posunuly denivky mezi nejpěstovanější trvalky světa.
Denivky provázejí člověka po staletí a v různých kulturách získaly překvapivě odlišné významy. V Číně byly ceněny jako léčivé rostliny a jejich květní pupeny – „zlaté jehly“ – se dodnes používají v kuchyni jako jemná zelenina. V Koreji se staly symbolem mateřství a ženské oddanosti, v Japonsku se objevují v poezii jako obraz pomíjivosti, protože květ se otevře ráno a večer už je pryč. V evropských zahradách si získaly oblibu díky své spolehlivosti, dlouhověkosti a schopnosti kvést celé léto bez zvláštní péče. A přestože každý květ žije jen jediný den, rostlina jich vytváří tolik, že záhon působí jako nepřetržitě obnovovaná barevná vlna. Moderní šlechtění přineslo fantastické barvy a tvary květů, až oči přecházejí: od krémové přes citronově žlutou, meruňkovou, růžovou, rudou, vínovou až po téměř černé tóny, a také výrazné okraje, pruhy, žilkování či zvlněné lemování, které z denivek udělaly jednu z nejvariabilnějších trvalek současnosti. Zároveň se s lehkým nadhledem, ale zcela po právu řadí mezi rostliny označované anglickým „foolproof“ – tedy blbuvzdorné 😊, protože přežijí téměř všechno, co jim i ten největší amatér provede.
Denivka Bertie Ferris nese 6–7 cm široké, zvoncovité, doširoka rozevřené květy s jemným řasením hlavních okvětních plátků. Jejich barva může být poměrně proměnlivá podle místa pěstování – od tmavě zlaté do mandarinkově oranžové s lososovými tóny. Vykvétají přibližně v polovině června na stoncích o výšce kolem 50 cm a dobře zakořeněné rostliny v dobrých podmínkách vykvétají v srpnu znovu, ve výjimečných případech pokračují v kvetení bez přestávky od června do srpna. Listy jsou široké, středně zelené, trávové, opadavé. Na rozdíl od původního druhu má tento kultivar jemnější květ s širším rozevřením a výraznějším řasením. Vyšlechtili a představili ji roku 1969 Ury a Elna Winnifordovi.
Ury Winniford (1909–2001) z Dallasu v Texasu byl americký šlechtitel denivek, který společně se svou ženou Elnou vytvořil přes 230 uznaných kultivarů. Jejich práce byla oceněna nejvyššími poctami v oboru – odrůda 'Bertie Ferris' získala roku 1980 prestižní Stout Medal, nejvyšší ocenění Americké denivkové společnosti, a už v roce 1977 byla vyhlášena denivkou roku. Uryho šlechtitelský přístup byl intuitivní – květ se mu musel líbit. Ale trval na tom, že kališní lístky nesmí být špičaté, vždy musely být kulaté. Později přidal i další kritéria, například časnost otevírání květů – chtěl, aby na něj květy „hleděly“ už ráno, když vstoupí do zahrady. Jméno kultivaru nese po Bertie Mae Ferris, významné osobnosti Americké denivkové společnosti, která byla prezidentkou v roce 1969 a zasloužila se o popularizaci denivek po celých Spojených státech.
Denivky prospívají na plném slunci i v lehkém polostínu a nejlépe rostou v hlubších, živných, dobře odvodněných, ale trvale mírně vlhkých půdách. Díky dužnatým hlízám (oddenkům) však bez poškození zvládají i delší období sucha. Nejbohatší kvetení dosahují na slunných stanovištích a při pravidelném dělení trsů po 4–6 letech, které udržuje vitalitu a zabraňuje zahuštění středu. Po odkvětu mohou listy některých odrůd působit unaveně, proto je vhodné odstranit celé odkvetlé stvoly a podle potřeby i nejstarší či poškozené listy, což podpoří čistý vzhled a další nástup květů. Mladé výhony mohou být atraktivní pro drobné plže s ulitou, kteří je poškozují zejména na jaře ve vlhku. Hlízy jsou v zemi velmi odolné a spolehlivě přezimují i v tuhých zimách; mrazuvzdornost většiny kultivarů se pohybuje kolem –40 °C. V nádobách rostou uspokojivě pouze v dostatečně velkých květináčích s kvalitním substrátem, pravidelnou zálivkou, hnojením a ochranou před letním přehříváním, jinak rychle zasychají a omezují kvetení. Jsou dlouhověké, spolehlivé, nenáročné a netrpí závažnými chorobami ani škůdci
Poslední revize 01-02-2025; 11-11-2025
