Gaura lindheimeri (Oenothera lindheimeri) 'Gaudwwhi' GEYSER svíčkovec Lindheimerův, gaura
Symbivit Tric (arbuskulární)
Symbivit (arbuskulární)Gaura
Oenothera je rozsáhlý rod zahrnující více než stovku druhů rozšířených především v Severní a Jižní Americe. Patří do čeledi pupalkovitých (Onagraceae) a zahrnuje mimořádně různorodé byliny i polokeře s charakteristickými čtyřčetnými květy, které často reagují na světelné podmínky – mnohé druhy se otevírají při soumraku nebo v noci. Do rodu patří jak nízké, růžově kvetoucí druhy tvořící kompaktní trsy (Oenothera speciosa, O. berlandieri), tak vysoké, žlutě kvetoucí pupalky (O. biennis, O. glazioviana), které se v Evropě pěstují již od 17. století a prosluly svými velkými, večer se otevírajícími květy. Rod zahrnuje i druhy prérijního typu s vysokou tolerancí k suchu, stejně jako druhy stepní, písčité či skalní. Poměrně nově sem patří i kdysi samostatný monotypický rod Gaura, jehož moderní molekulární studie prokázaly taxonomickou náležitost k Oenothera. Druhy dříve označované jako Gaura však v rámci rodu představují specifickou a morfologicky výjimečnou linii: jedinou skupinu s lehkou, vzdušnou stavbou, dlouhými tenkými stonky a drobnými květy připomínajícími motýly, které kvetou po celé léto. Jejich původ v suchých prériích jižního Texasu a severovýchodního Mexika se odráží v mimořádné toleranci k horku, větru a chudým, kamenitým půdám.
Oenothera lindheimeri, dříve Gaura lindheimeri, se česky jmenuje svíčkovec Lindheimerův a pochází z jižního Texasu a severovýchodního Mexika, kde roste na suchých prériích, světlých křovinatých stanovištích a kamenitých svazích. Vytváří rozvolněné trsy s dlouhými, tenkými, pružnými stonky, které nesou drobné, čtyřčetné květy v postupně nakvétajících hroznech po celé léto. Tato stavba je adaptací na větrné prérijní prostředí – stonky se nelámou, květy se snadno opylují a rostlina výborně snáší sucho i vysoké teploty. Ekologicky jde o typickou prérijní trvalku s rychlým jarním startem, dlouhým obdobím kvetení a vysokou tolerancí k chudým, kamenitým půdám. Její přirozená variabilita poskytla ideální základ pro moderní šlechtění, díky němuž dnes existuje široká škála kultivarů různého habitu, barvy květů i listů.
Oenothera lindheimeri vstoupila do evropské botaniky v polovině 19. století díky práci Ferdinanda Jakoba Lindheimera (1801–1879), německo‑texaského botanika, který se po emigraci do Texasu stal jednou z klíčových osobností floristiky amerického jihozápadu. Jeho rozsáhlé sběry, zasílané do evropských herbářů, zahrnovaly stovky dosud nepopsaných druhů – a mezi nimi i tuto lehkou, éterickou trvalku, vědecky popsanou roku 1845. V evropských zahradách si rychle získala oblibu díky své neobvyklé kombinaci vlastností: dlouhému kvetení, jemnému pohybu ve větru a schopnosti přinést do kompozice světlo a lehkost, kterou tehdejší sortiment trvalek postrádal. Ve 20. a 21. století se stala jedním ze symbolů „nové trvalkové vlny“, kterou proslavili designéři jako Piet Oudolf – rostliny, které nejsou statické, ale reagují na vítr, světlo a roční období. Do českých zahrad se svíčkovec dostal až po roce 1990, kdy začal být dovážen z německých a nizozemských školek. První kultivary se v českých katalozích objevují kolem let 1995–1998 a širšího rozšíření dosáhl až po roce 2005, kdy se objevily kompaktnější a stabilnější odrůdy vhodné pro moderní výsadby.
GEYSER, někdy uváděná pro upřesnění i jako ‘Geyser White’, je první z nizozemské série svíčkovců GEYSER a představuje spolehlivý, dlouhověký kultivar s nízkým, kompaktním růstem a mimořádně bohatým kvetením od začátku léta až do raného podzimu. Tvoří čisté, pevné trsy vysoké přibližně 30 cm v listu, které během sezóny nesou květové stonky do výšky okolo 60 cm. Květy jsou na poměry svíčkovců nápadně široké a plně rozevřené, s čistě bílými okvětními lístky uspořádanými v horní části květu tak, že připomínají vzpřímené „uši“. Z jejich středu vystupují krátké, jemně růžové tyčinky, které květu dodávají nezaměnitelný výraz. Listy jsou úzké, jemně pilovité a svěže zelené, uspořádané v lehkých růžicích, které působí čistě a vzdušně. Celek působí překvapivě harmonicky a v porovnání s běžnými kultivary je květ výraznější, grafičtější a lépe čitelný i z dálky. Rostlina kvete nepřetržitě, s rychlým nasazováním nových poupat, a díky kompaktnímu habitu si udržuje čistý tvar i v plné sezóně. Kultivar byl registrován pod patentem PP18279 (2007) a dodnes patří mezi nejspolehlivější bílé formy vhodné jak do záhonů, tak do moderních přírodně laděných výsadeb.
Poslední revize 20-06-2018; 19-06-2026
Svíčkovce nejlépe prospívají na plném slunci a v propustných, spíše chudších půdách, které se na jaře rychle prohřívají. Nesnášejí těžké, dlouhodobě mokré substráty, kde snadno zahnívají kořeny; naopak ocení lehké, písčité či štěrkovité směsi. Po výsadbě vyžadují pravidelnou zálivku, ale po zakořenění jsou výrazně tolerantní k suchu a krátkodobé přísušky zvládají bez problémů. Přehnojení dusíkem vede k příliš bujnému růstu a menší stabilitě stonků, proto hnojit jen střídmě nebo vůbec. Jde o trvalky s částečně zdřevnatělou bází, kterou je potřeba na jaře seříznout těsně nad zemí – ale až velmi pozdě, po odeznění všech mrazů a rizika mokrého sněhu. Svíčkovce raší pozdě, až s příchodem opravdu teplého počasí. Pokud se v průběhu léta rozklesnou, lze je koncem července zmladit seříznutím o polovinu a přihnojením; rychle vytvoří nové, kratší a pevnější květové stonky.
V chladnějších oblastech je vhodné chránit kořenový krček vrstvou suchého mulče nebo celou rostlinu překrýt chvojím, zejména u mladých jedinců; starší rostliny bývají spolehlivější, ale stále ocení závětrné stanoviště. V nádobách vyžadují velmi propustný substrát a pravidelnější zálivku, ale přes zimu bývají méně spolehlivé. Svíčkovce jsou krátkověké trvalky, ale při dobrých podmínkách se nesterilní odrůdy samovolně obnovují výsevem. Pro dlouhodobě pěkný vzhled je vhodné porost po několika letech obnovit výsadbou mladých rostlin. Z hlediska odolnosti se v okrajových pěstebních podmínkách nejlépe osvědčují bíle kvetoucí formy. Mrazuvzdornost se obvykle pohybuje mezi –20 a –25 °C.
