Gaillardia × grandiflora 'Granretip' SUNBURST™ RED WITH YELLOW TIP kokarda
Symbivit Tric (arbuskulární)
Symbivit (arbuskulární)Gaillardia
Rod Gaillardia patří do čeledi hvězdnicovitých a zahrnuje přibližně tucet druhů rozšířených od Kanady po severní Mexiko, tedy v krajinách, kde se střídá spalující léto s chladnými nocemi a kde se rostliny musely naučit přežít vítr, sucho i požáry. První botanické popisy pocházejí z 18. století a rod nese jméno po francouzském mecenáši botaniky Antoineu René Gaillardovi de Charentonneau (1720–1799), který podporoval pařížské přírodovědce v době, kdy se Severní Amerika stávala novým botanickým Eldorádem. Kokardy se rychle dostaly do evropských zahrad díky své neúnavné ochotě kvést a díky barvám, které v době viktoriánské posedlosti exotikou působily jako malá slunce přenesená z prérijních ohňů. Zajímavé je, že některé fosilní nálezy z pozdního pleistocénu naznačují, že předkové dnešních kokard rostli i v chladnějších oblastech, což vysvětluje jejich překvapivou odolnost vůči mrazu navzdory teplomilnému vzhledu. V rámci rodu panuje drobný nomenklatorický zmatek mezi druhy G. aristata a G. pulchella, protože se snadno kříží a v přírodě vytvářejí přechodné populace, které botanici dlouho různě přejmenovávali. Právě tato proměnlivost ale stojí za bohatstvím dnešních kultivarů, které se liší barvou, výškou i délkou kvetení.
Hybridy rodu Gaillardia vznikají nejčastěji křížením G. aristata a G. pulchella, přičemž první přináší odolnost, pevné stonky a chladnomilné rysy, zatímco druhá dodává živé barvy, dlouhé kvetení a lehčí, otevřenější habitus. Díky této kombinaci vznikla široká skupina zahradních forem označovaných jako Gaillardia × grandiflora, které se liší barvou, výškou i tempem růstu. Hybridy obvykle dorůstají 30 až 60 cm a vyznačují se přirozenou variabilitou, protože se snadno vracejí k rysům obou rodičů. Mírná heteróza způsobuje, že v prvním roce po výsadbě bývají mimořádně vitální a bohatě kvetou, zatímco v dalších sezónách se jejich růst přirozeně ustálí. Historie hybridů sahá do 19. století, kdy se v Evropě objevily první zahradní formy, a moderní šlechtění pokračuje dodnes v USA i Evropě, zejména v programech zaměřených na kompaktní habitus, rané kvetení a výrazné dvoubarevné kombinace. Tato přirozená proměnlivost a bohatá šlechtitelská tradice stojí za dnešní pestrostí hybridních kokard, které patří k nejvděčnějším letním trvalkám pro slunné zahrady.
Kokardová řada SUNBURST™ již čítá několik úspěšných odrůd nižšího vzrůstu. Red With Yellow Tip je co do výšky zatím nejmenší, jakou jsme potkali, přičemž si zachovává velikost květů. Ty jsou nápadně vybarvené do sytě červené barvy se žlutými konci okvětních plátků. Vyrůstají na kraťoučkých stoncích, že pouze zakryjí listy a vytvoří úhledný bochánek zářivých květů. Listy jsou sytě zelené, podlouhlé.
Kokarda rychle reaguje na půdní podmínky, takže snadno poznáte, jestli je rostlina v kondici = neustále kvete, má tmavé listy a je bujná, nebo jestli potřebuje dohnojit = nabídne pouze hlavní vlnu květů, listy zasychají a chytají plísně. V takovém případě použijte hnojiva na podporu kvetení a růstu. Většinou ale hnojení nepotřebuje.
Poslední revize 02-09-2013
Hybridní kokardy milují plné slunce a dobře propustnou, spíše chudší půdu, kde jejich kořeny nezůstávají dlouhodobě mokré. Pro kompaktní vzhled je vhodné odstřihávat odkvetlé stonky, aby rychleji nasazovaly nové květy, ale není to nezbytné – hybridy kvetou bohatě i bez pravidelného obírání, jen jim o něco déle trvá, než vytvoří další vlnu poupat. V těžkých, vodu zadržujících půdách sice v sezóně porostou, ale v zimě často uhnijí dříve, než by je poškodil mráz, protože jejich kořenový systém je citlivější na vlhkost než u čisté G. aristata. Mrazuvzdornost hybridů bývá střední, obvykle kolem –20 až –29 °C, přičemž hlavním limitem je zimní mokro, nikoli samotný chlad. Životnost hybridů je přirozeně kratší a obvykle dvou až tříletá, s delší výdrží u linií s vyšším podílem G. aristata. Vysemeňují se poměrně ochotně, ale potomstvo nebývá jednotné, protože se vrací k rysům obou rodičů. Hybridní kokardy jsou tak nejšťastnější tam, kde je půda chudá, slunce ostré a péče střídmá – a kde nevadí, že se po několika letech nahradí mladšími rostlinami.
