Fagus sylvatica (syn.'Purpurea Mayor') 'RIVERSII' buk lesní, buk obecný
Ectovit (ektomykorhizní)Fagus
Buky jsou spolehlivé a otužilé stromy typické pro naše podnebí. Celý rod Fagus zahrnuje zhruba deset druhů opadavých stromů rozšířených v mírném pásmu severní polokoule, především v Evropě, východní Asii a Severní Americe. Fosilní nálezy dokládají, že buky patřily k významným složkám lesů už v třetihorách, kdy panovalo teplejší a vlhčí klima. Botanicky byl rod popsán Carlem Linnéem v roce 1753 a od té doby se stal jedním ze základních pilířů evropské dendrologie. Buky byly po staletí ceněny nejen pro své dřevo, ale i pro schopnost vytvářet stabilní, dlouhověké porosty, které formovaly krajinu i lidskou kulturu.
Buk lesní po staletí formoval tvář české krajiny stejně samozřejmě jako lidské osídlení; přirozené bučiny patřily k nejrozšířenějším lesním společenstvům a dodnes je najdeme v chráněných oblastech s téměř katedrálním dojmem. Například park u zámku Hluboká nad Vltavou, kde rozsáhlé výsadby a anglické komponování krajiny v 19. století vytvořily monumentální skupiny solitérních buků. Naproti tomu pralesní jádro Boubínského pralesa, vyhlášené jako rezervace už v roce 1858, tvoří jedinci odhadovaného věku 300–400 let. Rozlohou největší ve středních Čechách jsou Voděradské bučiny; byly vyhlášeny v roce 1955 jako přírodní rezervace o rozloze cca 650 ha a slouží jako vědecko‑výzkumný a naučný objekt s bohatou faunou. Buk byl tradičně stromem stínu, klidu a trvání: v jeho podrostu se pásl dobytek, sbíraly se bukvice a dřevo sloužilo k řemeslným účelům. V lidových pověstech je buk spojován s moudrostí a pamětí; taková vyprávění podtrhují jeho roli jako symbolu stability krajiny.
Riversii patří k nejklasičtějším a nejspolehlivějším červenolistým bukům. Mladé listy raší vínově červené s mahagonovými tóny a postupně tmavnou do hluboké, syté purpurové barvy, která z dálky může v létě působit až černě; právě tato barevná hloubka je hlavním poznávacím znakem odrůdy. Listy jsou větší než u základního druhu, obvykle 6–12 cm dlouhé, široce oválné až eliptické, s nápadným a pravidelným žebrováním daným výraznými žilkami; mají pevnou, kožovitou strukturu, lesklý povrch a při okrajích jsou jemně chmýřité. Podzimní vybarvení není tak výrazné jako u zelenolistých buků, které se zbarvují do svítivě jantarových tónů; zde barva přechází spíše do tmavě bronzových až hnědavých odstínů. Německý dendrolog Krüssmann ji označil za jednu z nejlepších velkolistých purpurových odrůd, zároveň však upozorňoval, že rozdíly mezi jednotlivými klony prodávanými pod tímto jménem jsou u mladých stromů často tak malé, že je prakticky nelze spolehlivě rozlišit.
Koruna je v mládí pravidelně kuželovitá až úzce vejčitá, s věkem se postupně rozšiřuje do mohutné, široce klenuté a hluboce větvené struktury typické pro staré buky. Růst je pomalý až středně rychlý, vyrovnaný a dlouhodobě stabilní; strom nepůsobí uspěchaně, ale v průběhu desetiletí dosahuje impozantních rozměrů a patří k největším červenolistým bukům vůbec. V dospělosti dorůstá obvykle 25–35 m výšky a vytváří korunu širokou 20–30 m; ve výjimečně příznivých podmínkách a ve velmi vysokém věku může dosáhnout i 40 m výšky a podobné šířky v místech s neomezeným kořenovým systémem (parky, arboreta). Větvení je husté, jemně strukturované a rovnoměrné, což koruně dodává plnost a kompaktní vzhled už v relativně mladém věku, zatímco ve stáří vytváří monumentální, stinný solitér s výraznou architektonickou siluetou. Zajímavostí je, že i když se často množí roubováním, pro zachování barvy to není nezbytné – i semenáče bývají většinou červenolisté. Naopak u běžného zelenolistého buku se purpurové zbarvení objeví přibližně u jednoho semenáče z tisíce.
Jde o výběrový klon buku lesního, který se objevil v sortimentu školky Rivers v Anglii v 70. letech 19. století. Samotná školka jej původně nijak nepojmenovala, ale díky mimořádně sytému a stabilnímu zbarvení se v zahradnické praxi rychle vžil název Riversii, pod nímž je tato odrůda známa dodnes. V průběhu času se objevila řada synonym, zejména ‘Purpurea Major’, ‘Atropurpurea Macrophylla’ a ‘Purpurea Latifolia’, která odkazují především na větší listy oproti základnímu druhu. Do Severní Ameriky se „pravá“ Riversii dostala nejpozději kolem roku 1907 a dodnes zde zůstává nejrozšířenějším purpurovým bukem. Její dlouhodobou zahradní hodnotu potvrzuje i ocenění RHS Award of Garden Merit, udělené v roce 2002 a znovu potvrzené v roce 2012.
Buk lesní je velmi nenáročný. Nejlépe roste na hluboké, živné a propustné půdě na slunci až v polostínu; nesnáší dlouhodobé zamokření. Po výsadbě zalévejte pravidelně, první 3–5 let zajistěte mulč a ochranu kořenového balu; poté je buk relativně odolný i v sušších obdobích. Nově vysazované stromy je vhodné ukotvit na 3–5 let pevnou zavětrovací trojnožkou a udržovat okolí bez plevele a husté trávy. Buk je citlivý na posypovou sůl, proto se nehodí do bezprostřední blízkosti často solených komunikací. Kořenový systém bývá hluboký a silný; není extrémně invazivní, ale při nedostatku prostoru se některé kořeny mohou rozrůst a zvedat povrch, což může ohrozit dlažbu nebo mělké základy. Řez provádějte střídmě: odstraňujte suché a poškozené větve v době vegetačního klidu a vyhýbejte se silným letním řezům, které zanechávají velké rány. Mrazuvzdorný do cca −34 °C.
Poslední revize 20-02-2010; 11-10-2022; 30-01-2026
