Fagus sylvatica 'PENDULA' buk lesní
Ectovit (ektomykorhizní)Fagus
Buky jsou spolehlivé a otužilé stromy typické pro naše podnebí. Celý rod Fagus zahrnuje zhruba deset druhů opadavých stromů rozšířených v mírném pásmu severní polokoule, především v Evropě, východní Asii a Severní Americe. Fosilní nálezy dokládají, že buky patřily k významným složkám lesů už v třetihorách, kdy panovalo teplejší a vlhčí klima. Botanicky byl rod popsán Carlem Linnéem v roce 1753 a od té doby se stal jedním ze základních pilířů evropské dendrologie. Buky byly po staletí ceněny nejen pro své dřevo, ale i pro schopnost vytvářet stabilní, dlouhověké porosty, které formovaly krajinu i lidskou kulturu.
Buk lesní po staletí formoval tvář české krajiny stejně samozřejmě jako lidské osídlení; přirozené bučiny patřily k nejrozšířenějším lesním společenstvům a dodnes je najdeme v chráněných oblastech s téměř katedrálním dojmem. Například park u zámku Hluboká nad Vltavou, kde rozsáhlé výsadby a anglické komponování krajiny v 19. století vytvořily monumentální skupiny solitérních buků. Naproti tomu pralesní jádro Boubínského pralesa, vyhlášené jako rezervace už v roce 1858, tvoří jedinci odhadovaného věku 300–400 let. Rozlohou největší ve středních Čechách jsou Voděradské bučiny; byly vyhlášeny v roce 1955 jako přírodní rezervace o rozloze cca 650 ha a slouží jako vědecko‑výzkumný a naučný objekt s bohatou faunou. Buk byl tradičně stromem stínu, klidu a trvání: v jeho podrostu se pásl dobytek, sbíraly se bukvice a dřevo sloužilo k řemeslným účelům. V lidových pověstech je buk spojován s moudrostí a pamětí; taková vyprávění podtrhují jeho roli jako symbolu stability krajiny.
Pendula je anglická odrůda buku lesního, kterou poprvé představil George Loddiges roku 1836 ve své školce v Londýně. Jak už název napovídá, jedná se o strom s převislými větvemi, ale na rozdíl od mnoha jiných převislých stromů od tohoto buku zakrslíka nečekejte. Habitem je nadmíru variabilní a nenajdete dva stejné. Tvoří vystoupavá ramena větví, jejichž konce malebně převisají, zatímco horní část větve mohutní a tvoří postranní větve, jež pomalu rozšiřují korunu do unikátně kaskádovitých, mnohdy až bizarních tvarů. Listy jsou opadavé, 6-10 cm dlouhé, široce a protáhle elipčité, výrazně lesklé, při rašení svěže zelené a dozrávají do tmavě zelené, na podzim žluté. Roste pomaleji, přesto v dospělosti můžete očekávat strom o výšce kolem 10 metrů v zahradě a v parcích s neomezeným prostorem na kořeny až dvojnásobek.
Poslední revize 30-11-2021
Buk lesní je velmi nenáročný. Nejlépe roste na hluboké, živné a propustné půdě na slunci až v polostínu; nesnáší dlouhodobé zamokření. Po výsadbě zalévejte pravidelně, první 3–5 let zajistěte mulč a ochranu kořenového balu; poté je buk relativně odolný i v sušších obdobích. Nově vysazované stromy je vhodné ukotvit na 3–5 let pevnou zavětrovací trojnožkou a udržovat okolí bez plevele a husté trávy. Buk je citlivý na posypovou sůl, proto se nehodí do bezprostřední blízkosti často solených komunikací. Kořenový systém bývá hluboký a silný; není extrémně invazivní, ale při nedostatku prostoru se některé kořeny mohou rozrůst a zvedat povrch, což může ohrozit dlažbu nebo mělké základy. Řez provádějte střídmě: odstraňujte suché a poškozené větve v době vegetačního klidu a vyhýbejte se silným letním řezům, které zanechávají velké rány. Mrazuvzdorný do cca −34 °C.
