Eryngium planum 'BLUE HOBBIT' máčka plocholistá, zakrslý bodlák
Symbivit Tric (arbuskulární)
Symbivit (arbuskulární)Eryngium
Rod Eryngium zahrnuje přibližně 230 druhů rozšířených od evropských a středomořských stepí přes jihoamerické pampy až po suché oblasti Asie, což z něj činí jeden z nejrozmanitějších rodů čeledi miříkovitých. Přestože se na první pohled podobá bodlákům, jde o pravé miříkovité, což botanici zdůrazňují už od 18. století. Rod popsal Carl Linné v roce 1753 ve Species Plantarum, ale jeho jméno se objevuje už ve spisech antických autorů, kteří máčku zmiňovali jako léčivou rostlinu s povzbuzujícími účinky. Zajímavé je, že některé druhy rodu jsou známé z fosilních nálezů v Evropě, což dokládá jejich dlouhou evoluční historii v suchých a slunných biotopech. V rámci botaniky se objevují drobné spory o přesné vymezení některých jihoamerických druhů, protože jejich morfologie se překrývá s rody Azorella a Bolax, ale moderní molekulární studie většinou potvrzují Linného původní pojetí.
Eryngium planum, máčka plocholistá, patří k těm druhům, které se v evropské krajině objevují tak dlouho, až se staly téměř samozřejmou součástí suchých polí a mezí. Pochází z oblastí od Balkánu přes Podunají až po Pobaltí a Ukrajinu, kde kromě stepí a kamenitých strání roste i na úhorech, starých cestách a vinicích, a snáší horko, vítr i chudé půdy. V evropské lidové medicíně se její nať a kořen používaly jako diuretikum, povzbuzující prostředek a „otevírač chuti“, což odpovídá tomu, že obsahuje řadu bioaktivních látek – fenolické kyseliny, flavonoidy, saponiny a silice. V některých oblastech, například v Transylvánii, byla máčka plocholistá tradiční součástí směsí proti – nikoli upírům – ale černému kašli, což z ní dělá zajímavý příklad regionální léčivky, která nikdy nepronikla do farmacie (a díky které pak nekašlali ani upíři). Carl Linné ji v roce 1753 popsal a zařadil mezi základní druhy rodu, jehož jméno převzal z antické tradice – eryngion se objevuje už u Theofrasta a Dioskorida pro ostnité miříkovité rostliny s povzbuzujícími účinky. V moderní době se zkoumá i jako zdroj sekundárních metabolitů, které by mohly mít využití v dermatologii a fytoterapii.
Blue Hobbit je okouzlující trpaslíček mezi máčkami. Tvoří nízké, kompaktní trsy vysoké obvykle 15 až 30 cm. Stonky jsou pevné, mělce hranaté, modravě zelené až ocelově modré, v horní části krátce větvené. Květenství jsou kuželovitá, nápadně kovově modrá, obklopená úzkými, ostře zakončenými, silně zbarvenými listeny, které u této odrůdy působí až stříbřitě modře. Jsou menší než u botanického druhu, ale díky proporcím rostliny působí velmi výrazně. Kvetení nastává přibližně od poloviny června a květy zůstávají pěkné do začátku srpna. Listy tvoří při zemi hustou, pravidelnou růžici: jsou okrouhlé až široce obvejčité, tuhé, modrozelené, s jemně pilovitým okrajem. Celkový habitus je dokonale kompaktní, téměř „polštářovitý“, s architektonickou přesností, která je pro tento kultivar typická. ‘Blue Hobbit’ si udržuje tvar i v horku a větru a díky nízkému vzrůstu nepůsobí nikdy rozvolněně. Velké listy v přízemní růžici navíc účinně chrání kořenový krček proti nadměrnému zalévání nebo intenzivním dešťům.
Poslední revize 24-06-2018; 05-07-2026
Máčky jsou trvalky, které vyžadují především plné slunce a velmi propustnou, chudou až kamenitou půdu; v živných nebo těžkých půdách rychle ztrácejí kompaktní tvar a mohou zahnívat. Vlhko nesnášejí, proto je důležitá drenáž a střídmá zálivka – zalévat jen při dlouhodobém suchu, jinak si vystačí s přirozenými srážkami. Hnojení není potřeba, naopak vyšší obsah dusíku vede k měkkému růstu a polehávání. Máčky se nestříhají během sezóny, pouze se po odkvětu mohou odstranit odkvetlé úbory, pokud nechcete, aby se samovolně vysemenily; jinak je vhodné ponechat květenství přes zimu, protože dobře drží tvar a poskytují strukturu záhonu. Pouze vyšší druhy a odrůdy mohou být po odkvětu unavené a nevzhledné, proto je dobré je odřezat těsně nad zemí, aby narašily nové listy, které budou pěkné až do zimy. V nádobách se pěstují jen obtížně, protože vyžadují hluboký kořenový systém a rychle trpí přemokřením. Jsou odolné vůči větru i horku, ale mladé rostliny mohou být citlivé na přemokření v zimě, proto je vhodné stanoviště, které v zimě nezůstává dlouho mokré. Máčky jsou nejedlé a mohou způsobit mírné podráždění pokožky při manipulaci. Mrazuvzdornost se u většiny druhů pohybuje kolem –25 °C až –30 °C, což z nich činí spolehlivé trvalky pro středoevropské klima.
