Elaeagnus × ebbingei (E. × submacrophylla) 'COMPACTA' hlošina Ebbingeova - strom
Symbivit Tric (arbuskulární)
Symbivit (arbuskulární)Elaeagnus
Rod Elaeagnus, hlošina, patří do čeledi hlošinovitých a zahrnuje přibližně devadesát druhů rozšířených od jihovýchodní Evropy až po Japonsko. Jde o starobylou skupinu dřevin, což dokládají i třetihorní fosilie, které ukazují, že hlošiny byly kdysi běžné i v oblastech, kde dnes nerostou. Pro celý rod jsou typické drobné šupinky na listech a mladých výhonech, které rostlinám dodávají stříbřitý nebo rezavý nádech a zároveň je chrání před sluncem a vysycháním. Hlošiny navíc patří mezi dřeviny, které si umějí samy obstarat část dusíku potřebného k růstu: na jejich kořenech žijí symbiotické bakterie rodu Frankia, které dokážou přeměnit vzdušný dusík na využitelnou formu. Proto hlošina dobře prospívá i v chudých, písčitých nebo větrných půdách, kde by jiné keře strádaly. Celý rod vymezil poprvé v roce 1700 Joseph Pitton de Tournefort (1656–1708), jeden z nejvýznamnějších systematiků předlinné éry, profesor botaniky v pařížském Jardin du Roi a autor prvního skutečně funkčního systému rostlin založeného na jasně definovaných rodech. Ve svém zásadním díle Éléments de botanique oddělil hlošiny od příbuzných rodů a dal jim jméno, které později převzal a formálně zavedl Carl Linné.
V rámci rodu se některé druhy dají křížit a nejživotaschopnější se ukázalo spojení E. macrophylla a E. pungens. Hybrid si od prvního rodiče nese velké, kožovité, stálezelené listy a od druhého výraznou odolnost, houževnatost a schopnost rychle regenerovat po řezu. Botanicky jde o stabilní, opakovaně vznikající kříženec, který se v přírodě objevuje tam, kde se oba rodičovské druhy překrývají, a v kultuře se stal jedním z nejpěstovanějších stálezelených keřů mírného pásma.
Jeho historie je zajímavě spletitá a dobře ukazuje, jak rozdílně se může vyvíjet botanické a zahradnické názvosloví. Švýcarská botanička Camille Servettaz (1870–1947) popsala v roce 1909 rostlinu s nápadně velkými listy pod jménem Elaeagnus × submacrophylla, aniž by tehdy tušila, že jde o hybrid. Popsala ji jako neprobádaný taxon, protože neseděl ani k E. macrophylla, ani k E. pungens, ale zároveň nesl znaky obou. Teprve pozdější revize ukázaly, že její popis přesně odpovídá tomu, co dnes známe jako křížence těchto dvou druhů. Zahradnický svět však mezitím šel jinou cestou. Významný nizozemský botanik a šlechtitel Simon Doorenbos (1891–1980) vyséval v roce 1929 semena hlošin, které rostly pohromadě v haagské městské školce, a mezi semenáčky objevil rostlinu, která se od ostatních výrazně lišila. Uvědomil si její hybridní původ a pojmenoval ji Elaeagnus × ebbingei na počest svého kolegy J. W. E. Ebbinge. Jméno se rychle ujalo, protože Doorenbosovy rostliny se začaly šířit po evropských školkách a staly se základem moderních živých plotů v pobřežních i městských oblastech. Až moderní studie ukázaly, že Doorenbosovo jméno nemá botanickou prioritu, protože jméno Elaeagnus × submacrophylla existovalo již dříve a je tudíž považováno za správnější. Přestože odborné databáze a botanické zahrady dnes používají jméno od C. Servettaz, mohutný zahradnický trh dál pracuje s tradičním názvem hlošina Ebbingeova a je ve hvězdách, zda a kdy se přikloní k E. × submacrophylla.
Compacta je s největší pravděpodobností italská selekce základního druhu stálezelené hlošiny Ebbingeovy a jak už název napovídá, její velkou předností je pěkně ucelený a kompaktní habitus. Netvoří tak dlouhé a tvar keře narušující dlouhé pruty a zůstává pěkný po celý rok i bez stříhání.
Neopadavé listy jsou jako z pohádky Hvězdný prach – mladé jsou stříbřité jako šaty princezny a poseté drobnými tečkami, jako by na ně napadaly třpytky hvězdného prachu. Pomalu dozrávají přes světlounce zelenou až modrozelenou do tmavě zelených, lesklých listů. Jsou oválné, pevné ale měkké a nejsou tučné jako například listy bobkovišní. Druhou parádou je medově žlutohnědá barva vzpřímených větviček.
Květy se objevují na podzim. Jsou bílé s béžovými tečkami, droboučké a jejich množství závisí na tom, jak vydatné bylo léto. Ale i malé množství překrásně a překvapivě silně voní i do dálky, hlavně navečer a za slunečného počasí. Vůně je velmi příjemná a sladká, něco mezi šeříkem a karafiáty. Pokud je běžná zima, z opylených plodů se vytvoří jedlé plody, které dozrávají zjara – duben až květen. Jsou to sytě červené, cca 1,5 cm dlouhé oválky s peckou. Chuť je příjemná a připomíná sladké višně. Nejlepší jsou, když začnou samy opadávat, podtržené mají trpce svíravou chuť jako kaki.
Stromová forma hlošiny Ebbingeovy je skvělou volbou pro celoroční = stálezelené a hlavně rychlé zastínění nechtěných pohledů z oken sousedních domů, neboť koruna a tím pádem i zelená hmota rostliny se nachází ve větší výšce než u keřů. Roste poměrně rychle – cca 30 až 60 cm za rok a zachovává si pěkný, vzpřímený tvar a hustý habitus.
Hlošina Ebbingeova patří k nejodolnějším stálezeleným keřům a prospívá téměř v jakékoli dobře odvodněné půdě – od písčitých přes hlinité až po kamenité, ideálně s neutrálním až mírně zásaditým pH. Nejlépe roste na slunci, ale velmi dobře snáší i polostín a roste i v hlubším stínu, jen mírně řídne. Po výsadbě potřebuje pravidelnou zálivku jen po několik měsíců, aby dobře zakořenila a poté se kropení úplně vyhněte – je výrazně tolerantní k suchu i větru. Těžkou, neprovzdušněnou a trvale mokrou půdu nesnáší – v takových podmínkách trpí na nemoci a růst je slabý. Řez snáší výborně a nejlépe se provádí zjara před rašením a během sezóny lze bez obav zkracovat i přerůstající výhony. Mulčování vrstvou 5–7 cm pomáhá udržet vláhu, zlepšuje strukturu půdy, podporuje hustotu keře a v zimě brání proti rychlým teplotním výkyvům. Mrazuvzdorná je do cca -24 °C a krátkodobě zvládá i o několik stupňů níže i s rizikem, že konce větví mohou namrznout, ale zjara výborně regeneruje.
Poslední revize 09-01-2021
