Echinacea SUNSEEKERS 'White' třapatkovka, hybridní třapatka
Symbivit Tric (arbuskulární)
Symbivit (arbuskulární)Echinacea
Rod Echinacea, třapatkovka, zahrnuje devět uznávaných druhů vytrvalých rostlin prérií a otevřených stanovišť Severní Ameriky, kde se jejich předkové vyvíjeli po miliony let. Fosilní pyl příbuzných hvězdnicovitých rostlin se našel v usazeninách starých desítky milionů let, což ukazuje, že linie, z níž se třapatkovky vyvinuly, byla na americkém kontinentu doma dávno před příchodem člověka. Jméno rodu pochází z řeckého echinos – ježek, a odkazuje na pichlavý kužel květního úboru, který je pro všechny druhy typický. Botanicky rod popsal německý botanik Konrad Mönch (1744–1805) na základě herbářového materiálu, který do Evropy doputoval díky misionářům a přírodovědcům z amerických výprav koncem 18. století. Už tehdy si botanici všimli, že jednotlivé druhy se liší nejen barvou květů, ale i tvarem jazykovitých kvítků, výškou a ekologickými nároky, což později vedlo k taxonomickým debatám o hranicích mezi E. pallida, E. angustifolia a E. purpurea. Rod se stal známým nejen díky své kráse, ale i díky tradičnímu využití původními obyvateli Ameriky, kteří třapatkovku používali při bolestech, zánětech, po hadím uštknutí i proti vzteklině. Do Evropy se dostala na přelomu 18. a 19. století, ale dlouho zůstávala spíše botanickou kuriozitou než zahradní hvězdou.
Echinacea purpurea, třapatkovka nachová, je nejrozšířenější druh rodu, původem z vlhčích prérií a světlých lesních okrajů od Oklahomy po Tennessee, kde roste v hlubších, živinami bohatých půdách. Popis druhu pochází z Linného éry, ale skutečný zájem o něj vzrostl až ve chvíli, kdy se stal součástí tradiční medicíny severoamerických kmenů, zejména Siouxů a Komanchů, kteří jej používali jako univerzální léčivku. Do evropských zahrad pronikl jako exotická trvalka s neobvyklým tvarem květu, ale jeho moderní sláva začala až v 90. letech 20. století, kdy se botanici v Chicagu pustili do křížení E. purpurea s jasně žlutou E. paradoxa. Roku 1995 vznikla první oranžová odrůda Art’s Pride, která odstartovala éru hybridních třapatkovek v odstínech od meruňkové po malinovou. Hybridy se rychle rozšířily díky své robustnosti, dlouhému kvetení a schopnosti přinést do zahrad barvy, které dříve u třapatkovek neexistovaly. Z původně léčivé prérijní rostliny se tak stala jedna z nejdůležitějších trvalek současného zahradního designu, která spojuje kulturní historii, botanickou zajímavost i moderní šlechtitelské nadšení.
Série třapatek SunSeekers nabízí 6 barev této úžasné trvalky a všechny se pyšní zdravím, plností trsu a bohatým kvetením v sytých barvách, jež neblednou. Stonky jsou asi 50-60 cm vysoké, pevné a odolávají dešti a letním bouřkám. Na nich od července vykvétají typicky třapatkové (kopretinově trvarované) květy. Tato odrůda je naprosto skvostná a se svými bílými květy se zlatozelenými, vypouklými středy vypadá trochu jako svatební šaty. Třapatky si oblíbili hlavně čmeláci a motýli, ale i včela si k nektaru v jejich květech najde cestu.
Kvete až do začátku podzimu a pokud je množíte výsevem, již prvním rokem vás překvapí kvetením. Po odkvětu stačí květ odstřihnout, stonek zachovejte, protože podél něj vyrůstají z paždí další poupata, které neúnavně pokračují v kvetení až do konce prázdnin. Listy jsou sytě zelené, mírně drsné, kopinaté a mohou trpět na čerň a padlí, pokud je rostlina v mokré či příliš kamenité, udusané půdě, ale většinou je naprosto bezproblémová. Pozor si dejte brzy na jaře na slimáky, aby vám nezdevastovali nové rašení – rostlina raší později než ostatní trvalky, kdy už jsou i tito nevítaní plži v ničivé síle.
Poslední revize 02-03-2017
Třapatkovky jsou nenáročné trvalky, které nejlépe prospívají na plném slunci v propustné, živné půdě bez dlouhodobého podmáčení. Nesnášejí kyselé půdy, zatímco neutrální až mírně zásadité jim vyhovují. Pravidelné odstraňování odkvetlých květů prodlouží kvetení, ale není nezbytné, protože většina moderních hybridů kvete spolehlivě i bez deadheadingu. Hnojení stačí střídmé – tekuté hnojivo jednou za 2–3 týdny během sezóny. Protože pocházejí z amerických prérií, kde v létě prší častěji než ve středoevropských suchých obdobích, hybridní kultivary ocení zálivku navíc v dlouhém suchu; jinak mohou omezit nasazování květů. Stonky jsou pevné a dobře odolávají větru i prudkým letním bouřkám. Zjara je nutné hlídat slimáky, kteří dokážou poškodit nové rašení; pomáhají bariéry, mechanická ochrana i klasické pivní pasti. Rostliny jsou dlouhověké, dobře přezimují a nevyžadují žádný zimní kryt. Mrazuvzdornost běžných kultivarů sahá minimálně do –29 °C.
