Echinacea 'SENSATION PINK' třapatkovka, hybridní třapatka
Symbivit Tric (arbuskulární)
Symbivit (arbuskulární)Echinacea
Rod Echinacea, třapatkovka, zahrnuje devět uznávaných druhů vytrvalých rostlin prérií a otevřených stanovišť Severní Ameriky, kde se jejich předkové vyvíjeli po miliony let. Fosilní pyl příbuzných hvězdnicovitých rostlin se našel v usazeninách starých desítky milionů let, což ukazuje, že linie, z níž se třapatkovky vyvinuly, byla na americkém kontinentu doma dávno před příchodem člověka. Jméno rodu pochází z řeckého echinos – ježek, a odkazuje na pichlavý kužel květního úboru, který je pro všechny druhy typický. Botanicky rod popsal německý botanik Konrad Mönch (1744–1805) na základě herbářového materiálu, který do Evropy doputoval díky misionářům a přírodovědcům z amerických výprav koncem 18. století. Už tehdy si botanici všimli, že jednotlivé druhy se liší nejen barvou květů, ale i tvarem jazykovitých kvítků, výškou a ekologickými nároky, což později vedlo k taxonomickým debatám o hranicích mezi E. pallida, E. angustifolia a E. purpurea. Rod se stal známým nejen díky své kráse, ale i díky tradičnímu využití původními obyvateli Ameriky, kteří třapatkovku používali při bolestech, zánětech, po hadím uštknutí i proti vzteklině. Do Evropy se dostala na přelomu 18. a 19. století, ale dlouho zůstávala spíše botanickou kuriozitou než zahradní hvězdou.
Echinacea purpurea, třapatkovka nachová, je nejrozšířenější druh rodu, původem z vlhčích prérií a světlých lesních okrajů od Oklahomy po Tennessee, kde roste v hlubších, živinami bohatých půdách. Popis druhu pochází z Linného éry, ale skutečný zájem o něj vzrostl až ve chvíli, kdy se stal součástí tradiční medicíny severoamerických kmenů, zejména Siouxů a Komanchů, kteří jej používali jako univerzální léčivku. Do evropských zahrad pronikl jako exotická trvalka s neobvyklým tvarem květu, ale jeho moderní sláva začala až v 90. letech 20. století, kdy se botanici v Chicagu pustili do křížení E. purpurea s jasně žlutou E. paradoxa. Roku 1995 vznikla první oranžová odrůda Art’s Pride, která odstartovala éru hybridních třapatkovek v odstínech od meruňkové po malinovou. Hybridy se rychle rozšířily díky své robustnosti, dlouhému kvetení a schopnosti přinést do zahrad barvy, které dříve u třapatkovek neexistovaly. Z původně léčivé prérijní rostliny se tak stala jedna z nejdůležitějších trvalek současného zahradního designu, která spojuje kulturní historii, botanickou zajímavost i moderní šlechtitelské nadšení.
Třapatka Sensation Pink je další úspěch holandského šlechtitele trvalek Marca van Noort, mezi jehož oblíbené patří právě třapatky. Vyšlechtil již několik krásných kousků jako např. zakrslou růžovou Piccolino, zářivě červenou Eccentric nebo plnokvětou oranžovou Summer Salsa. Sensation Pink je z roku 2012 a tvoří výrazně nachově růžové, jednoduché květy na krátkých, pevných stoncích, které nevyžadují podporu. Středy jsou velké, nejprve tmavě vínově rudé a poté tyčinky získají oranžové špičky. Třapatky si oblíbili hlavně čmeláci a motýli, ale i včela si k nektaru v jejich květech najde cestu. Kvetení začíná nezvykle brzy – již koncem června. Po odkvětu je dobré květy odstranit a zachovat stonek, protože podél něj vyrůstají další poupata, která neúnavně pokračují v kvetení až do podzimu, čemuž přispěje i letní hnojení. Byla patentována v roce 2014 pod číslem PP26593.
Listy jsou sytě zelené, mírně drsné, kopinaté a mohou trpět na čerň a padlí, pokud je rostlina v mokré či příliš kamenité, udusané půdě, ale většinou je rostlina naprosto bezproblémová. Pozor si dejte brzy na jaře na slimáky, aby vám nezdevastovali nové rašení – rostlina raší později než ostatní trvalky, kdy už jsou i tito nevítaní plži v ničivé síle.
Poslední revize 15-06-2017
Třapatkovky jsou nenáročné trvalky, které nejlépe prospívají na plném slunci v propustné, živné půdě bez dlouhodobého podmáčení. Nesnášejí kyselé půdy, zatímco neutrální až mírně zásadité jim vyhovují. Pravidelné odstraňování odkvetlých květů prodlouží kvetení, ale není nezbytné, protože většina moderních hybridů kvete spolehlivě i bez deadheadingu. Hnojení stačí střídmé – tekuté hnojivo jednou za 2–3 týdny během sezóny. Protože pocházejí z amerických prérií, kde v létě prší častěji než ve středoevropských suchých obdobích, hybridní kultivary ocení zálivku navíc v dlouhém suchu; jinak mohou omezit nasazování květů. Stonky jsou pevné a dobře odolávají větru i prudkým letním bouřkám. Zjara je nutné hlídat slimáky, kteří dokážou poškodit nové rašení; pomáhají bariéry, mechanická ochrana i klasické pivní pasti. Rostliny jsou dlouhověké, dobře přezimují a nevyžadují žádný zimní kryt. Mrazuvzdornost běžných kultivarů sahá minimálně do –29 °C.
