Echinacea 'HOT LAVA' třapatkovka, hybridní třapatka
Symbivit Tric (arbuskulární)
Symbivit (arbuskulární)Echinacea
Rod Echinacea, třapatkovka, zahrnuje devět uznávaných druhů vytrvalých rostlin prérií a otevřených stanovišť Severní Ameriky, kde se jejich předkové vyvíjeli po miliony let. Fosilní pyl příbuzných hvězdnicovitých rostlin se našel v usazeninách starých desítky milionů let, což ukazuje, že linie, z níž se třapatkovky vyvinuly, byla na americkém kontinentu doma dávno před příchodem člověka. Jméno rodu pochází z řeckého echinos – ježek, a odkazuje na pichlavý kužel květního úboru, který je pro všechny druhy typický. Botanicky rod popsal německý botanik Konrad Mönch (1744–1805) na základě herbářového materiálu, který do Evropy doputoval díky misionářům a přírodovědcům z amerických výprav koncem 18. století. Už tehdy si botanici všimli, že jednotlivé druhy se liší nejen barvou květů, ale i tvarem jazykovitých kvítků, výškou a ekologickými nároky, což později vedlo k taxonomickým debatám o hranicích mezi E. pallida, E. angustifolia a E. purpurea. Rod se stal známým nejen díky své kráse, ale i díky tradičnímu využití původními obyvateli Ameriky, kteří třapatkovku používali při bolestech, zánětech, po hadím uštknutí i proti vzteklině. Do Evropy se dostala na přelomu 18. a 19. století, ale dlouho zůstávala spíše botanickou kuriozitou než zahradní hvězdou.
Echinacea purpurea, třapatkovka nachová, je nejrozšířenější druh rodu, původem z vlhčích prérií a světlých lesních okrajů od Oklahomy po Tennessee, kde roste v hlubších, živinami bohatých půdách. Popis druhu pochází z Linného éry, ale skutečný zájem o něj vzrostl až ve chvíli, kdy se stal součástí tradiční medicíny severoamerických kmenů, zejména Siouxů a Komanchů, kteří jej používali jako univerzální léčivku. Do evropských zahrad pronikl jako exotická trvalka s neobvyklým tvarem květu, ale jeho moderní sláva začala až v 90. letech 20. století, kdy se botanici v Chicagu pustili do křížení E. purpurea s jasně žlutou E. paradoxa. Roku 1995 vznikla první oranžová odrůda Art’s Pride, která odstartovala éru hybridních třapatkovek v odstínech od meruňkové po malinovou. Hybridy se rychle rozšířily díky své robustnosti, dlouhému kvetení a schopnosti přinést do zahrad barvy, které dříve u třapatkovek neexistovaly. Z původně léčivé prérijní rostliny se tak stala jedna z nejdůležitějších trvalek současného zahradního designu, která spojuje kulturní historii, botanickou zajímavost i moderní šlechtitelské nadšení.
Třapatka Hot Lava pochází rovněž z programu křížení dvou druhů třapatky - Echinacea paradoxa a Echinacea purpurea Ruby Giant. Postarala se o ni mladá šlechtitelka Harini Korlipara z americké školky Terra Nova Nurseries. Patent vyšel v roce 2012 pod číslem PP22,807.
Hot Lava (Horká láva) je do dálky zářící třapatka s květy žhnoucího odstínu teplé červené s příměsí temně oranžové, jako když vytéká ta nejžhavější láva z útrob sopečného kráteru. Jsou jednoduché a před odkvětem nevadnou do bledé červené, ale získávají spíše oranžovější odstín, což ji odlišuje od předchozích červených odrůd. Stonky dosahují pouze kolem 50-60 cm a dobře se větví a nabízejí množství květů od července až do září či října, pokud je slunečný podzim.
Mírně vypouklý střed nese sytěji oranžové pestíky s nektarem, k němuž se dostanou hlavně čmeláci a motýli, ale i včela si k němu najde cestu při okraji kupole. Kvete přibližně od poloviny července až do začátku podzimu. Po odkvětu stačí květ odlomit nebo odstřihnout, stonek zachovejte, protože podél něj vyrůstají další poupata, které neúnavně pokračují v kvetení až do konce prázdnin. Listy jsou sytě zelené, mírně drsné, kopinaté a mohou trpět na čerň a padlí, pokud je rostlina v mokré či příliš kamenité, udusané půdě, ale většinou je naprosto bezproblémová. Pozor si dejte brzy na jaře na slimáky, aby vám nezdevastovali nové rašení – rostlina raší později než ostatní trvalky, kdy už jsou i tito nevítaní plži v ničivé síle.
Poslední revize 04-08-2014
Třapatkovky jsou nenáročné trvalky, které nejlépe prospívají na plném slunci v propustné, živné půdě bez dlouhodobého podmáčení. Nesnášejí kyselé půdy, zatímco neutrální až mírně zásadité jim vyhovují. Pravidelné odstraňování odkvetlých květů prodlouží kvetení, ale není nezbytné, protože většina moderních hybridů kvete spolehlivě i bez deadheadingu. Hnojení stačí střídmé – tekuté hnojivo jednou za 2–3 týdny během sezóny. Protože pocházejí z amerických prérií, kde v létě prší častěji než ve středoevropských suchých obdobích, hybridní kultivary ocení zálivku navíc v dlouhém suchu; jinak mohou omezit nasazování květů. Stonky jsou pevné a dobře odolávají větru i prudkým letním bouřkám. Zjara je nutné hlídat slimáky, kteří dokážou poškodit nové rašení; pomáhají bariéry, mechanická ochrana i klasické pivní pasti. Rostliny jsou dlouhověké, dobře přezimují a nevyžadují žádný zimní kryt. Mrazuvzdornost běžných kultivarů sahá minimálně do –29 °C.
