Davidia involucrata davídie listenová
Davidia
Davídie listenová pamatuje svět dávno před poslední dobou ledovou a přesto se dochovala až do dnešních dnů. Během třetihor bylo klima severní polokoule teplejší a lesy vypadaly jinak než dnes, avšak s nástupem ledových dob davídie vymizela z evropské i severoamerické krajiny. Po dlouhá desetiletí byla známa pouze z fosilních nálezů a botanici ji považovali za vyhynulý druh. Zlom přišel v roce 1869, kdy francouzský misionář a přírodovědec Armand David objevil živé exempláře v horských lesích provincie Sichuan v západní Číně. Tento objev způsobil v botanickém světě senzaci: strom považovaný za dávno ztracený byl nalezen živý. První „export“ následoval v roce 1896, kdy misionář Paul Farges odeslal semena do Francie. Několik z nich se ujalo, avšak větší úspěšnost zaznamenal legendární sběratel rostlin Ernest Henry Wilson, jehož semena z let 1900–1904, dopravená do Velké Británie, klíčila ochotně a vyrostly z nich silné, později i květuschopné stromy. A zde je dlužno dodat, že davídie, dodnes ceněná jako botanická rarita, nás učí trpělivosti: ze semene obvykle začíná kvést až po 10–20 letech, proto se šlechtitelé snaží získat kultivary s dřívějším nástupem kvetení.
Botanický druh davídie listenové je výrazný, robustní a v dospělosti nepřehlédnutelný strom s široce rozložitou korunou a silnými větvemi, které mu dodávají až monumentální charakter. Listy jsou velké, srdčité až široce vejčité, s výrazně pilovitým okrajem, na líci sytě zelené a na rubu typicky jemně pýřité, což jim dává měkčí, sametový vzhled. Právě toto ochlupení na spodní straně listů je jedním z hlavních znaků, podle nichž lze botanický druh odlišit od hladkolistých selekcí. Na podzim se listy zbarvují převážně do žlutých až zlatožlutých tónů; vybarvení je spíše klidné a přirozené, ale všimli jsme si, že za specifických podmínek – zejména na kyselejších, vlhkých stanovištích a při kombinaci chladných nocí a slunečných dnů – se občas objeví i výraznější šarlatové a karmínově červené odstíny, které působí značně unikátně.
Kvetení je tím, co davídii proslavilo po celém světě. V květnu se na větvích objevují nenápadná zelená květenství, která jsou obklopena dvěma velkými bílými listeny, často nestejné délky. Tyto listeny visí z větví jako kapesníky pověšené k sušení a ve větru se jemně pohupují, což stromu propůjčuje téměř pohádkový vzhled. Právě podle tohoto dojmu vzniklo mezinárodní pojmenování „kapesníkový strom“, zatímco v anglickém prostředí se vžil i název „strom hrdliček“, protože dvojice bílých listenů připomíná dvě zamilované hrdličky sedící proti sobě. U semenáčů se kvetení objevuje po 10-20 letech – madam je sice krásná, ale ráda na sebe nechává čekat.
V mládí roste davídie spíše vzpřímeně, s pravidelnou stavbou koruny, postupně však nabírá na šířce a vytváří mohutný, rozložitý strom. V zahradách obvykle dorůstá výšky kolem 10–12 metrů a šířky přibližně 8–10 metrů, v parcích a volné krajině však může při dostatku prostoru a hluboké půdě vyrůst až do 15–20 metrů na výšku a 8–12 metrů na šířku a stát se skutečnou dominantou. Pravidelný řez není vhodný – narušuje přirozený tvar a často oddaluje nebo zcela potlačuje kvetení.
Davídie nemá ráda extrémy. V přírodě roste v horských smíšených lesích západní a jihozápadní Číny (zhruba 1100–2600 m n. m.), takže ideální je chráněné místo bez vysušujícího větru, s dostatkem světla – nejlépe plné slunce až polostín (v teplejších polohách ocení odpolední polostín). Půda by měla být hlubší, živná, humózní, stále mírně vlhká, ale propustná. Sucho v létě zmenšuje listy i listeny kolem květů, znemožňuje podzimní vybarvení a umí strom „zestárnout“ během jedné sezóny; naopak trvale zamokřená půda je vstupenka do problémů. Na pH půdy nezáleží, ale v kyselé zemi se ukázalo nejlepší podzimní probarvení. Mrazuvzdornost se uvádí nejčastěji do −23 °C, ale máme vyzkoušeno, že na chráněném stanovišti zvládne strom se zralým dřevem i dočasné výkyvy až do −27 °C, pokud nejsou holomrazy.
Poslední revize 28-01-2008; 17-01-2026
