Cupressus (Hesperocyparis) arizonica 'SULPHUREA' cypřiš arizonský
Cupressus
Pravý cypřiš, rod Cupressus, je jako starý poutník mezi jehličnany – tichý, vznešený, s historií sahající hluboko do starověku. Dost možná by to mohlo být i opačně – býval společníkem mnoha poutníků, kteří kdysi putovali od města k městu a za horkých dnů spočívali v jeho stínu vonícím pryskyřicí, aby nasbírali sílu k další cestě. Jeho domovinou jsou slunné svahy Severní Ameriky, Středomoří i Asie, kde se stal součástí kulturní krajiny i náboženských rituálů a zvyků. Jeho americká verze – cypřiš arizonský – pochází z jihozápadu USA a severního Mexika, kde roste v nadmořských výškách až 2000 metrů. Mezi svými příbuznými je to tak trochu rebel, protože odmítá typicky zelenou barvu, místo které nabízí modrozelený až stříbřitě modrý kabát, který v zimním slunci září jako mrazivý šperk a v létě působí jako chladivý závoj. Poprvé byl popsán v roce 1880 americkým botanikem Georgem Engelmannem (1809–1884), který se zasloužil o popsání flóry západu USA. A o více než 100 let později, v roce 2009 byl na základě genetických studií oddělujících americké druhy od starosvětských formálně přeřazen do nového rodu Hesperocyparis, což odráží jeho západoamerický původ a odlišnosti v DNA i morfologii.
Ve středověké Evropě se cypřiš stal oblíbeným stromem klášterních zahrad, kde jeho tichý stín a vzpřímený růst vybízely k rozjímání i odpočinku. V islámské kultuře je cypřiš symbolem pokory a věčnosti – v perských zahradách a miniaturách často najdete jeho štíhlou siluetu, která se nikdy neláme, jen se jemně klaní větru. V Mexiku, odkud pochází i Cupressus arizonica, se cypřiše vysazují u kostelů a na náměstích jako zelení strážci, kteří dávají prostoru slavnostní i klidný ráz. A i když v antickém Řecku a Římě byl cypřiš spojován s věčností a ochranou, jeho stále zelené větve a elegantní tvar dnes v mnoha zemích symbolizují spíš životní sílu a spojení mezi zemí a nebem. V některých oblastech USA se dokonce používá jako vánoční stromek – jeho pravidelný tvar a jemná vůně připomínají klasické smrky, ale s větší elegancí a špetkou exotiky navíc.
Odrůda Sulphurea arizonského cypřiše byla vyšlechtěna ve Francii v roce 1963 a je jako sluneční paprsek mezi jehličnany – jeho mladé výhony září jasně žlutou barvou, která se s věkem mění do teple žlutavě zelené až pistáciové, ale nikdy zcela nezmizí. Roste vzpřímeně, s volnějším větvením než ‘Fastigiata’, a tvoří pravidelně kuželovitou korunu. Jehlice jsou jemné, měkké, s typickou pryskyřičnou vůní, která se uvolňuje při doteku nebo za teplých dnů. Kůra je hnědočervená, odlupující se v tenkých plátech. Tento kultivar je oblíbený pro svou barvu, díky níž rozzářit tmavší kouty zahrady nebo dodat kontrast k běžně zeleným dřevinám. Dorůstá výšky kolem 3-6 metrů, podle stanoviště, a roční přírůstky se pohybují kolem 30 cm.
Sulphurea je ideální volbou pro ty, kdo chtějí do zahrady vnést světlo a teplo i v zimních měsících. Jeho žlutavé tóny krásně vyniknou na pozadí tmavých jehličnanů, mezi červenolistými keři a výborně funguje i vedle bíle panašovaných listnáčů. Skvěle se kombinuje s travinami, vyššími šalvějemi, levandulemi nebo s modře kvetoucími trvalkami, které jeho barvu ještě zvýrazní. V moderních výsadbách může sloužit jako solitér, ale i jako součást barevně laděného živého plotu. Díky své barvě působí v zahradě jako přirozený reflektor – přitahuje pozornost, ale nepůsobí křiklavě. Vhodný je i pro tvarování, ačkoliv jeho přirozený habitus je natolik elegantní, že často není třeba zasahovat. Cypřiš se stříhá poprvé ke konci jara a poté až do poloviny podzimu libovolně, pouze se vyhněte řezům do staršího dřeva – nejenže z neolistěných větví už neobrazí, ale také roní množství smůly, která zůstává dlouho měkká a snadno ušpiní oblečení.
Na péči není náročný, ale má své preference. Miluje slunce – čím více, tím lépe. Půda by měla být dobře propustná, ideálně lehká, písčitá, s neutrálním až mírně zásaditým pH, ale zvládne i kyselou zem. Nesnáší přemokření, takže v těžkých jílovitých půdách je nutná drenáž. Zálivku vyžaduje jen v období delšího sucha – jinak si vystačí s tím, co mu nabídne obloha. Jeho ověřená mrazuvzdornost je –27 °C a podle nadšených pěstitelů v chladnějších oblastech bez problémů přestál i několikadenní mráz –30 °C. V nádobách roste dobře, pokud jsou dostatečně velké, aby měl prostor pro kořeny, pravidelnou zálivku a časté hnojení.
Poslední revize 25-01-2013; 23-09-2025
