.jpg)
Centranthus ruber 'COCCINEUS' mavuň červená
Symbivit Tric (arbuskulární)
Symbivit (arbuskulární)Centranthus
Rod Centranthus, nově mavuň a postaru trsnatec, patří do čeledi zimolezovitých a je to malá, ale botanicky pozoruhodná skupina rostlin. Zahrnuje jen několik málo druhů rozšířených převážně ve Středomoří, kde rostou na skalách, vápencových svazích a suchých kamenitých místech. Jejich přirozené stanoviště vysvětluje pověstnou odolnost a schopnost růst tam, kde by to laik nečekal. První botanické popisy druhů dnes řazených do Centranthus pocházejí z 18. století, kdy Carl Linné (1707–1778) zařadil mavuň do rodu Valeriana jako Valeriana rubra. Teprve později, v roce 1805, ji Augustin Pyramus de Candolle (1778–1841) převedl do nově vymezeného rodu Centranthus. Od té doby se taxonomie několikrát přelévala tam a zpět, což je u této skupiny rostlin téměř folklór. Zahradníci však zůstali věrní tradičnímu jménu Centranthus, které se objevuje v evropských florách i v běžné praxi ještě dnes.
Centranthus ruber, mavuň červená, je rostlina suchých míst stejně v přírodě – v prasklinách starých zdí, na opuštěných terasách, v kamenných náspech, zkrátka všude tam, kde se kámen potkává s větrem a sluncem – jako v chytře plánovaných plochách veřejné zeleně, kam nešla zavést závlaha. Pochází ze Středomoří, ale díky lehkým nažkám s chmýrem se rozšířila po celé Evropě a stala se téměř součástí kulturní krajiny, rostlinou, která doprovází lidská sídla stejně samozřejmě jako kostelní věž nebo kamenná zídka. Už v 18. století si získala oblibu v klášterních i městských zahradách, protože kvete dlouho, spolehlivě a působí dojmem rostliny, která se nikdy nevzdává. Lidová jména jako „Jupiter’s beard“ (Jupiterův vous) vystihují její bohatá květenství i lehce divoký charakter, který působí, jako by si sama vybírala místa, kde chce růst. A přitom je až s podivem, jak málo pozornosti se jí dnes věnuje, přestože nepotřebuje kromě dobré výsadby vůbec nic a kvete až půl roku – málokterá trvalka je takhle vytrvalá.
Coccineus je asi ta nejčervenější mavuň, jakou můžete v zahradě potkat. Její sytě malinový odstín připomíná staré středomořské fasády vybledlé sluncem a mořským větrem, jen obráceně: tady barva neodchází, ale drží se s nečekanou intenzitou. Habitus je stejně lehký a vzdušný jako u základního druhu, tvoří řídké, ale elegantní trsy s množstvím větví, které nesou kuželovitá květenství (botanicky správně jsou to vidlany) ve vzpřímených latách jako například šeřík. Pokud se rostlině daří, jednotlivé laty jsou velké a vydrží dlouho kvést. V chudších půdách jsou menší, ale ještě než lata odkvete, v paždí stonku se již objevuje další výhon s novými květy a takhle to pokračuje až do posledních teplých a slunečných dnů podzimu. Listy jsou vstřícné, šedozelené, mírně dužnaté, s jemným voskovým povlakem, který rostlině pomáhá přežít sucho i žár. Barva květů je hlubší a sytější než u běžné růžové formy druhu, někdy až karmínová, bez pastelového nádechu, což je hlavní důvod, proč se ‘Coccineus’ drží v zahradách už tak dlouho. Tato odrůda nazvaná latinským výrazem pro šarlatový se v literatuře objevuje už v 19. století jako výběr s tmavší barvou květů, pravděpodobně vzniklý prostým výběrem v rámci běžných populací druhu.
Mavuň ‘Coccineus’ uplatníte na místech, kde se slunce opírá do kamene a kde je půda spíš symbolická než skutečná – na suchých zídkách, štěrkových záhonech, slunných svazích nebo v mělkých kapsách mezi balvany, kde většina trvalek jen přežívá. Její šarlatová barva dodá energii výsadbám s šedozelenými tóny, takže výborně funguje s perovskií, kostřavami, mateřídouškami nebo jemnými trsy kavylu, kde působí jako barevné zpestření na téměř celé léto. V přírodně laděných zahradách se hodí k řebříčkům nebo hadincům, protože jejich struktura nechá vyniknout jejím vzpřímeným latám. Ve veřejné zeleni se osvědčuje na místech bez závlahy – u parkovišť, podél cest nebo na slunných nárožích – kde její schopnost neustále nasazovat nové květy vytváří dojem trvalé aktivity i v období, kdy ostatní druhy odpočívají.
Poslední revize 26-08-2015; 05-06-2026
Mavuň červená miluje plné slunce nebo lehký polostín a potřebuje výborně odvodněnou půdu. Nejlépe roste na mírně kamenitých plochách a suti, v mělkých kapsách mezi kameny nebo v lehkých, písčitých půdách. Zalévat je nutné jen při výsadbě, později si poradí sama; přemokření ji spolehlivě zahubí. Hnojení není vhodné, protože příliš živná půda vede k vytahování a menšímu množství květů. Stříhání nepotřebuje, odkvetlé laty lze odstranit jen kvůli vzhledu nebo omezení samovýsevu – tahle krasavice je totiž velmi produktivní a toulavá, matečnice na jednom místě dlouho nevydrží a rozsévá kolem sebe množství děťátek. Vítr jí nevadí, protože má pružné stonky, a není jedovatá ani alergenní. Mrazuvzdornost se u druhu pohybuje kolem –29 °C, takže v běžných zimách ve střední Evropě přezimuje bez problémů.
